NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2769.

Členství v bývalé panovnické rodině rak.-uh.: I. Kterak zákon č. 354/1921 rozděluje kompetenci ministerstva vnitra a soudů. — II. Vysloviti v řízení podle zák. č. 354/21 způsobem i pro soudy závazným, které datum jest pro zjištění členství v býv. panovnické rodině rozhodným, povoláno jest ministerstvo vnitra. — III. Rozhodným terminem jest tu 28. říjen 1918.
(Nález ze dne 17. října 1923 č. 17253.)
Prejudikatura: Boh. 1883 adm.
Věc: Josef Ferdinand Habsburg-Lothringen ve F. (adv. Dr. Eduard Schwarz z Prahy) proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Vratislav Kalousek) o členství v bývalé panovnické rodině rakousko-uherské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem min. vnitra z 26. listopadu 1921 byl st-lův právní zástupce Dr. Sch. vyrozuměn že se podle § 4 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. zavádí řízení o tom, že Josef Ferdinand Habsburg-Lothringen jest členem bývalé panovnické rodiny rak.-uh. a vyzván, aby podal úřadu do 18. prosince 1921 své vyjádření podle citovaného § 4.
Tomuto vyzvání Dr. Sch. vyhověl a ve vyjádření především namítal, že cit. zákon extensivním výkladem mění ustanovení mírové smlouvy Saint-Germainské, podle níž (čl. 208) připadne nástupním státům mimo jiné také soukromé jmění bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny jako celku, kdežto zákon č. 354 mluví o přejímání statků a jmění jednotlivých členů bývalé panovnické rodiny. Po rozumu mírové smlouvy mohlo by se jednati jen o takové části soukromého majetku panovnické rodiny, k nimž jsou jednotlivým členům vyhrazena zvláštní práva. Touto zásadou bylo by se říditi také při přejímání statků a majetku st-le, lze-li jej pokládati za člena bývalé panovnické rodiny ve smyslu zák. ze dne 12. srpna 1921. St-l jest jako syn Ferdinanda IV. toskánského a Alice Parmské členem toskánské větvě rodu hasburg-lothrinského. Členové této větve nikdy nebyli povoláni k výkonu práv panovnických. J. F. H.-L. byl generálem — podplukovníkem rakouského vojska — byl však již před převratem zbaven svých vojenských funkcí. V červenci 1919 zřekl se prohlášením, řízeným na vládu republiky rakouské navždy členství panovnického domu rakouského, jakož i z něho plynoucího nároku na práva panovnická. Toto zřeknutí bylo vládou republiky rakouské dle dekretu z 31. října 1919 uznáno pravoplatným. Proto jest od té doby st-le pokládati za prostého občana státu rakouského.
Čsl. zákon z 12. srpna 1921 nestanoví nikde zvláštní termín, jenž by byl rozhodným pro tu okolnost, kdy musila býti osoba, jejíž statky mají býti převzaty, členem panovnické rodiny. Jest proto tímto dnem den, kdy zákon onen nabyl působnosti, tedy (§ 11) den vyhlášení jeho, t. j. 27. září 1921, nebo den, kdy nabyla platnosti mírová smlouva Saint-Germainská, zakládající nárok státu ve zmíněném zákoně uvedený, t. j. den 16. července 1920. Z toho prý plyne, že v době, kdy vznikl nárok čsl. státu na převzetí soukromého majetku bývalé panovnické rodiny ve smyslu mírové smlouvy Saint-Germainské, nebyl již st-l členem panovnické rodiny a nepodléhá proto jeho soukromý majetek shora uvedeným ustanovením o převzetí. Petit vyjádření zní, aby ministerstvo uznalo, že J. F. H.-L. není a v době rozhodné nebyl členem panovnické rodiny habsburg-lothrinské a že tudíž majetek jeho nepodléhá převzetí státem čsl. podle zákona z 12. srpna 1921.
Výnosem z 15. června 1922 vyslovilo min. vnitra v dohodě s min. zahr. věcí na základě §§ 3 a 4 zák. z 12. srpna 1921 č. 354 Sb., že J. F. H.-L., narozený dne 24. května 1872, byl dne 28. října 1918 členem býv. panovnické rodiny rakousko-uherské.
Rozhoduje o stížnosti J. F. H.-L. do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané, uvažoval nss takto:
Jak zástupce st-lův při ústním líčení správně vyzvedl, spočívá celý spor toliko na otázce, zda žal. úřad svému zjišťovacímu výroku, že J. F. H.-L. jest po rozumu zákona z 12. srpna 1921 č. 354 Sb. členem panující rodiny rakousko-uherské, po právu za základ položil den 28. října 1918.
Neboť, bude-li otázka tato ve shodě s nař. rozhodnutím kladně zodpověděna, pak jsou všechny skutkové okolnosti k meritu věci přednesené, jež časově spadají v dobu po 28. říjnu 1918, bezvýznamné a úvaha o nich bezpředmětná.
Nutno se proto především jen zabývati otázkou zmíněného data.
V tom směru bylo nss-u, který své vlastní příslušnosti z povinnosti své úřední dbáti má (§ 4 zák. o ss), předem uvážiti, zda volba dne 28. října 1918, ke kterémuž žal. ministerstvo připjalo své zjištění, že st-l byl členem panující rodiny habsbursko-lothrinské, stala se ve výkonu jeho judikující činnosti, tak že i v tomto směru nař. výnos tvoří ve smyslu § 2 zák. o ss »rozhodnutí« t. j. nález právní moci schopný a i pro řádné soudy závazný, či zda jest volba onoho dne jen vedlejším či zevnějším momentem, jehož rozhodnost má samostatně posouditi teprve řádný soud, který jest povolán, aby odvodil v ohledu majetkovém z naříkaného výroku příslušné důsledky.
Na tuto kompetenční otázku musil nss odpověděti ve smyslu alternativy prvé.
Celý komplex rozhodných momentů, na něž zákon č. 354/21 víže přechod statků, patřících dosud, členům bývalé panující rodiny rakousko-uherské, rozpadá se ve dvě skupiny. Prvou tvoří skupina momentů osobních, nesoucích se k zjištění statu osoby, o kterou jde, jako člena panující rodiny rakousko-uherské, druhou tvoří skupina momentů vztahujících se na jejich relaci právní k oněm majetkovým objektům, jichž přechod na stát jest konečným cílem zahájené akce.
K hodnocení momentů prvé skupiny povoláno jest dle § 4 cit. zák. výlučně min. vnitra, kdežto skupina druhá podléhá dle § 5 výlučně judikatuře řádných soudů.
Toto rozdělení kompetence, které má za účel soudy obmeziti toliko na to, aby řešily ony otázky, jež jako otázky práva soukromého spadají v obor práva vlastnického nebo práva knihovního, vede k tomu, že všechny ostatní otázky, jež této soukromoprávní stránky celé věci se nedotýkají, jsou vyhrazeny ministerstvu vnitra.
K těmto otázkám patří i ona, který den má býti pokládán za rozhodný pro posouzení, zda určitý majetkový subjekt náleží v řadu osob, o které § 3 č. 2 zák. cit. jedná. Vždyť pokládá-li zákon výrok o tomto státu vůbec za otázku práva veřejného, pak musí v obor veřejného práva spadati i otázka data pro toto zjištění rozhodného, poněvadž výrok onen bez data, které zákon za směrodatné pokládá, neměl by ceny a nebyl by tudíž oním výrokem, jejž jako výrok pro soudy závažný zákon ministerstvu vnitra vynésti ukládá.
Je-li však ministerstvo vnitra jediné příslušno, vysloviti se o tom, které datum jest pro zjištění státu rozhodným, pak jest také dle § 2 svého zákona i nss oprávněn, tento výrok svému přezkoumání podrobiti, aniž by mu v tom vadil předpis § 3 lit. a) téhož zákona.
Ve vlastní sporné otázce uvážil nss toto:
Převod statků, o kterém jedná zákon č. 354/21, vázán jest na 2 podmínky a to 1. aby šlo o statky ležící v území čsl. republiky a
2. aby statky tyto patřily subjektům v § 1 č. 1 uvedeným. Pokud subjektem tím jest »bývalá panovnická rodina rakousko-uherská«, jest pojem tento blíže v § 3 vyložen.
Podmínka prvá jest mimo spor.
Co do podmínky druhé, odvozuje stížnost z toho, že § 3 nižádné datum nestanoví, nutnost při osobách jiných než v § 3 č. 1 jmenovaných posuzovati příslušnost k bývalé panovnické rodině »rakousko-uherské« buď podle dne, kdy zákon č. 354 vstoupil v působnosť t. j. dne 27. září 1921 nebo ode dne, kdy smlouva St. Germainská, k jejímuž provedení zákon tento slouží, nabyla mezinárodní platnosti, t. j. dne 16. července 1920.
Nss již při jiné podobné příležitosti (nález Boh. 1883 adm.) dovodil, že při posuzování otázek řešených dle zákona č. 354/21 může jedině tento zákon sám přijíti v úvahu. Jest tedy naprosto vyloučeno smlouvu St. Germainskou ať v tom či onom směru pokládati za rozhodný pramen právní a není tudíž také možno, otázku rozhodného data pro důsledky zákonem č. 354/21 vyslovené zodpovídati na podkladě jiných norem než oněch, které v tomto zákoně samém jeví se býti uloženy.
Nutno proto již z toho důvodu náhled, že rozhodným pro posouzení směrodatného státu osoby dle § 3 č. 2 cit. zák. jest den nastalé mezinárodní platnosti smlouvy St. Germainské t. j. den 16. července 1920, odmítnouti jako nesprávný.
Náhled pak, že tímto rozhodným dnem jest den účinnosti zákona č. 354, jest podle přesvědčení nss-u vyvrácen nejen zněním zákona sama, nýbrž i jeho očividnou tendencí.
Předpis § 3 není ničím jiným než autentickou zákonnou interpretací pojmu použitého v § 1. Disposice právní, jež zákon k tomuto pojmu jako jedné z premis pro svůj účel víže, nejsou vysloveny v § 3, nýbrž v § 1 č. 1.; jest tedy rozluštění pro otázku, který den má pro zjištění této jedné premisy býti rozhodným, hledati v prvé řadě v § 1 samotném. Předpis tento nařizuje, že stát nabývá všech statků a majetků, které náležely bývalé panovnické rodině rakousko-uherské.
Postavení formy přítomné »nabývá« k formě minulé »náležely« a při tom použití přívlastku »bývalá« při označení panující rodiny rakousko-uherské naznačuje, že zákon svoji disposici zde danou nikterak k datu publikace tohoto předpisu t. j. ke dni 27. září 1921 nepřipoutal, nýbrž že všechny skutkové momenty, na něž tuto disposici váže, pokládá již za dané a minulé.
Mezi tyto skutkové momenty řadí však dle výkladu, jejž předpis § 3 č. 2 předpisu § 1 č. 1 dává, také členství k panovnické rodině rakousko-uherské, o němž tudíž rovněž předpokládá, že tu již před platností tohoto zákona bylo.
Nutno proto náhled, že datem rozhodným pro zjištění státu dle § 3 č. 2 má býti den 27. září 1921, taktéž uznati za nesprávný.
Není-li to však ani den 16. července 1920, ani 27. září 1921, pak nezbývá jiný den, než den 28. října 1918, kterýmžto dnem se panovnická rodina rakousko-uherská jako taková stala vůči našemu státu »bývalou«.
Pro toto rozluštění, plynoucí z použitých v zákoně výrazů, mluví i úvaha, že jako po 28. říjnu 1918 nikdo nemohl se státi již vůči státu nově členem panovnické rodiny rakousko-uherské, poněvadž po dni zmíněném tu již nižádné rodiny »panovnické« čs. právním řádem uznané nebylo, tak nemohl ani po době té nižádný z bývalých členů rodiny panovnické členství v rodině panovnické jako takové se vzdáti.
Musí proto den 28. října 1918 bvti pro otázku státu ve smyslu § 3, odst. 2 ve všech případech za jedině rozhodný pokládán, a to i kdyby šlo o statky, které se podle § 1 č. 1 a § 7 pro čsl. stát nabývají později než 28. října 1918.
Neboť předpis tohoto pozdějšího data skutečného nabytí statků určuje toliko časový moment, kdy převod onen se uskutečňuje, klada jej v onen okamžik, kdy stát čsl. svoji souverenitu na území, v němž statek onen leží, vztáhl a kdy tedy také nad statkem tím svoji neobmezenou právní moc v ohledu soukromoprávním byl s to vykonávati.
Tento pozdější moment nese se však jen k oné reální stránce věci, jejíž hodnocení jest zůstaveno řádným soudům, tvoře podmínku pro ony důsledky, jež z osobního státu zjištěného ministerstvem dle § 5 řádné soudy mají odvoditi, nevztahuje se však k zmíněné již stránce osobní, pro niž z uvedených již důvodů vždycky zůstává jedině směrodatným den 28. října 1918.
Že toto rozluštění odpovídá také tendenci zákona, plyne z úvahy, že zákon patrně pod »bývalou panující rodinou rakousko-uherskou« rozumí určitý okruh osob pevně uzavřený, jakož i z toho, že rozhodování o příslušnosti do tohoto kruhu oddělil úplně od otázky majetkoprávních důsledků a tím i od otázky, o jaké a kde ležící statky se může jednati, a přikázal je ministerstvu vnitra. Ministerstvo toto rozhodujíc pak o státu osoby činí tak jediným výrokem platným stejně pro všecky statky dotčené osobě náležející. Různost data v § 1. č. 1. resp. § 7 vytčeného objeví své právní důsledky teprve potom, když řádný soud přistupuje k zodpovídání otázky jemu vyhrazené, zda statek, o jehož přechod jde, osobě za člena bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské minstersťvem vnitra podle data 28. října 1918 uznané v den v § 1 č. 1 uvedený, tedy jde-li o statky ležící v území inkorporovaném, v den § 7 skutečně náležel.
Z úvah těchto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba obírati se vývody rozbírajícími význam i cenu renunciace st-le na jeho členství v panující rodině rakousko-uherské, které se prý v republice rakouské v červenci 1919 stalo a výnosem státního kancléře republiky rakouské z 15. října 1919 bylo za dostatečné prohlášeno.

Citace:

č. 2769. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 773-777.