Čís. 4414.

Dopravní řád železniční.
Je-li obecnou obchodní cenu vyjádřenou v Kč zaplatiti v korunách maďarských a dráha byla s placením v prodlení, jest povinna nahraditi rozdíl mezi obchodní cenou vyjádřenou v Kč a částkou v československých korunách, které se rovnala placená částka v maďarských korunách svou kursovní hodnotou v den skutečného placení.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1924, Rv I 1435/24).
Firma K. zaslala zboží do Maďarska, kam došlo v poškozeném stavu následkem vyloupení zásilky. Škoda činila 22089 Kč 20 h. Firma K. postoupila nároky z dopravní smlouvy žalující pojišťovně, jež reklamovala dne 27. července 1922 náhradu škody u ředitelství maďarských drah v Budapešti. Ředitelství uznalo nárok žalobkyně na náhradu škody a poukázalo jí dne 4. října 1923 382659 maďarských korun. Žalobě na československý erár o zaplacení 21395 Kč 63 h (22089 Kč 20 h — 632 Kč 49 h) procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud přiznal žalobkyni pouze 11087 Kč 75 h. Důvody: Žalovaný erár uznal svou povinnost k náhradě škody v úhrnné částce 22.089 Kč 20 h po odečtení náhrady, kterou maďarské dráhy vyplatily částkou 382659 m. k. Pozastavil jen, že byly tyto maďarské koruny přepočítány v kursu v den výplaty a nikoli v den podání reklamace u maďarských drah, tedy 27. července 1922. První soud odůvodnil své stanovisko tím, že se musí žalobkyni dostati náhradou škody tolik, by nárok její, odůvodněný článkem 34 mez. úml. a § 88 žel. dopr. ř., byl úplně kryt. Názor ten pokládá soud odvolací za mylný. Pro zjištění správného kursu může býti rozhodnou jen doba, kdy byl vznesen náhradní nárok ze ztráty zboží. Nárok ten vzniká ztrátou zboží, ježto však nelze den ztráty zjistiti, ustanovuje žel. dopr. ř. v § 90 dobu, kdy jest zboží považovati za ztracené, a lze jej uplatniti teprve po uplynutí této lhůty reklamací podle §u 98 žel. dopr. ř. t. j. ohlášením náhradního nároku. Teprve tímto ohlášením projeví poškozená strana úmysl, domáhati se náhrady škody v určité výši, jím určuje se poměr mezi poškozenou stranou a dráhou, povinnou k náhradě škody, které je tím dána možnost, zaujati právní stanovisko k ohlášenému nároku, a tento den je proto rozhodným pro určení dalších důsledků, zejména i kursu (měny). V den reklamace 27. července 1922 činil kurs maďarských korun na pražské burse za 100 m. k. peníze Kč 2875, zboží Kč 2975. Činilo tedy 382659 k. m. v Kč 11001 45 Odečte-li se tato částka od úhrnné škody 22089 20 Kč zbývá čistá nenahrazená škoda 11087 75 Kč.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Zdejší rozhodnutí ze dne 2. května 1923, Rv I 1472/22, uveřejněné pod čís. 2566, jehož se dovolává žalovaná strana ku podpoře svého právního, odvolacím soudem převzatého názoru, že pro přepočítání cizí měny, ve které byla oceněna škoda, vzniklá při železniční přepravě zboží, na měnu domácí, v níž má býti náhrada placena, rozhoduje vždy kurs dne reklamace, týkalo se případu, kde škoda byla oceněna v korunách rakouských před ustálením jejich kursovní hodnoty, a platiti se mělo v korunách československých, kde tedy škoda byla vyjádřena ve měně s ustavičně klesající tendencí a měla býti zaplacena ve měně poměrně stálé. Stanovením dne reklamace jako rozhodného dne pro přepočítací kurs obou měn byla škoda vzniklá poklesem kursovní hodnoty rakouské koruny rozdělena mezi poškozenou stranu a dráhu tím způsobem, že kursovní ztráta ode dne naložení zboží do dne reklamace byla připočtena na vrub poškozené strany, kursovní ztráta ode dne reklamace až do dne placení náhrady uložena dráze. Jest spravedlivo, by tuto druhou ztrátu nesla dráha, neboť reklamací škody ocitla se v prodlení, jest tedy povinna nahraditi straně škodu, způsobenou jí opožděným placením, a tato náhrada nemůže býti omezena na úrok z prodlení dle §u 1333 obč. zák. v případě, že strana neutrpěla újmu pouze nemožností, užívati kapitálu ode dne jeho splatnosti do dne jeho zaplacení, nýbrž ještě další škodu poklesem vnitřní hodnoty kapitálu. Kdyby dráha neměla hraditi také tuto další škodu, byla by svým prodlením nespravedlivě obohacena na úkor poškozené strany. Naproti tomu nelze spatřovati nespravedlivosti v tom, že kursovní ztráta, vzniklá ode dne naložení zboží do dne reklamace, byla uložena poškozené straně, neboť dráha ocitla se v prodlení teprve reklamací škody, nemůže býti proto činěna zodpovědnou za škodu, která vznikla poklesem kursu před reklamací, a záleží výhradně na poškozeném, aby svůj náhradní nárok uplatnil hned po jeho vzniku a tak se vyhnul ztrátám, hrozícím z poklesu kursu. Projednávaný případ jest podstatně jiný, než případ svrchu uvedený. Škoda byla tu zjištěna v korunách československých, tedy v měně poměrně stálé, placena pak byla v korunách maďarských, tedy ve měně s trvalou tendencí klesající. Užil-li přes to odvolací soud i tu zásady, že pro přepočítáni obou měn jest rozhodným kurs v den reklamace, uložil na rozdíl od případu hořejšího kursovní ztrátu ode dne podání zboží na dráhu až do dne reklamace dráze, kursovní ztrátu ode dne reklamace do dne placení pak poškozené straně. Toto rozdělení příčí se zřejmě skutečnému zavinění, neboť opožděním reklamace byla vinna poškozená strana, opožděním placení však dráha. Proto nelze v tomto případě užíti zásady, že pro přepočítání obou měn jest rozhodným den reklamace. Podle §u 336 obch. zák. byla maďarská dráha oprávněna, reklamovanou škodu 22089 Kč 20 h zaplatiti v domácí měně, tedy v korunách maďarských, byla však povinna tak učiniti podle kursu v den splatnosti požadované náhrady, totiž v den reklamace 27. července 1922, a mimo to byla povinna také skutečně platiti v tento právě uvedený den. Jelikož platila teprve 4. října 1923, když kurs maďarské koruny již opět značně poklesl, jest dráha povinna podle zásad nahoře rozvedených nahraditi žalobkyni mimo úroky z prodlení také ještě kursovní ztrátu, kterou maďarské koruny zatím utrpěly. Ztráta ta spočívá v rozdílu mezi požadovanou a uznanou částkou 22089 Kč 20 h a onou částkou v československých korunách, které se rovnala placená částka v maďarských korunách svou kursovní hodnotou v den skutečného placení. První soud posoudil proto správně rozepři po stránce právní, když placenou částku 382659 maď. korun přepočetl na československé koruny podle kursu v den placení, totiž 4. října 1923 na 693 Kč 57 h a odsoudil žalovaný erár ku zaplacení nedoplatku, takto vypočítaného.

Citace:

č. 4414. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 692-694.