NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1254.

Ustanovení § 1416 obč. zák. platí též při zániku nároku kompensací.
Nelze se domáhati zaplacení dluhu hypotekární žalobou, nejsou-li dlužníci v době rozsudku již knihovními vlastníky nemovitosti, leč že byla hypotekární žaloba poznamenána. Věřitel nemá nároku ani na část útrat, třebas převod se stal teprve za sporu, byl-li nárok neodůvodněným i bez ohledu na změnu ve vlastnictví.
(Rozh. ze dne 19. října 1921, Rv I 531/21.)
Žalobci prodali žalovaným dům č. p. 836 za 380000 K. Nedoplatek kupní ceny 150000 K byl zajištěn na prodané nemovitosti a dle kupní smlouvy zavázali se kupitelé platiti z dluhu 5 proc. úroky, 6 proc. úroky z prodlení a podrobili se ustanovení § 195 nesp. říz., dle něhož může věřitel požadovati splacení jistiny, nebyly-li úroky zaplaceny do 6 neděl po dospělosti. Kromě této pohledávky příslušela žalobcům proti žalovaným směnečná pohledávka 90000 K zúročitelná 6 proc. Žalovaní prodali dům č. p. 836 dne 17. září 1920 společnosti B. Ježto nezapravili včas úroků, splatných 30. června 1920, domáhali se žalobci zaplacení jistiny 150000 K pod exekucí na nemovitost č. p. 836. Proti žalobě namítli žalovaní vzájemné pohledávky. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, uznav vzájemné pohledávky žalovaných penízem 2097 K 66 h a zjistiv, že úroková splátka z hypotekární pohledávky činila 1875 K a ze směnečné pohledávky 1350 K, rozdělil poměrně přiznané vzájemné pohledávky na obě splátky, maje za to, že obě pohledávky žalobců jsou pro dlužníky stejně obtížné (§ 1416 obč. zák.). Ježto tímto započtením nebyla úroková splátka hypotekárního dluhu zplna kryta, uznal, že nastal případ § 195 nesp. říz. a tudíž splatnost jistiny. Odvolací soud žalobu zamítl v podstatě proto, že pohledávka hypotekární je obtížnější a že proto dlužno vzájemné pohledávky započísti v prvé řadě na úrokové splátky hypotekární pohledávky, takže tato je zplna vyrovnána. Co do výkladu § 1416 obč. zák. uvedl v důvodech: Pokud jde o názor odvolatelů, že ustanovení § 1416 obč. zák. možno použíti pouze při placení, nikoliv však při započtení (kompensaci), nelze názor ten sdíleti. Předpis § 1416 obč. zák. jest sice zařazen v předpisech o placení: Započtení není sice placením, jest však též způsobem zániku práv a závazků, což plyne zřejmě z předpisu § 1438 obč. zák., dle něhož započtení rovná se placení. Vzhledem k zásadě § 7 obč. zák. dlužno § 1416 obč. zák. použíti i při započtení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení vidí dovolání v mylném, prý výkladu a použití § 1416 obč. zák. Neprávem. Připouští-li dovolání, že současně splatny byly úrokové pohledávky, jak z jistiny 150000 K, tak i ze směnečné pohledávky 90000 Kč a že obě byly zúročitelny při prodlení 6 proc., bylo nutno uvažovati dle § 1416 obč. zák., která úroková pohledávka má býti pokládána za úplně zaplacenou a která jen z části a zda snad obě úrokové pohledávky mají současně přijíti pouze k poměrnému uspokojení. Musil tudíž soud uvažovati, zda některá z pohledávek jest pro dlužníky dluhem obtížnějším čili nic. A tu správně soud odvolací zjistil, že úroková pohledávka z hypotekární pohledávky 150000 K je obtížnější nežli z pohledávky směnečné, poněvadž dle sankce § 195 nesp. říz. její včasné nezapravení mělo míti v zápětí okamžitou splatnost celé jistiny a povinnost platiti 6 proc. úroky z prodlení ze zadrželých úroků, kdežto při okamžitém nezapravení úrokové pohledávky ze směnečné pohledávky 90000 Kč, nenastal následek takového dosahu, poněvadž pohledávka ta byla splatnou teprve 30. září 1920 a úroky byly sice 6 proc., ale úroky z úroků počítány býti neměly. Dospěl-li takto odvolací soud k úsudku, že úroková pohledávka z dluhu hypotekárního 150000 Kč jest dlužníku dluhem obtížnějším, právem srazil ze vzájemné pohledávky žalovaných ve zjištěné výši 2097 Kč 66 h předem úrokovou pohledávku 1875 Kč z hypotekární pohledávky 150000 Kč splatnou 1. července 1920 a zbytek 222 Kč 66 h odpočítal na částečné uplacení úrokové pohledávky 1350 Kč ze směnečné pohledávky. Jevila se tudíž tímto způsobem býti úroková pohledávka 1875 Kč z hypotekární pohledávky splatná k 1. červenci 1920, zaplacenou, takže nenastala k vůli úrokové splátce červencové splatnost celé zažalované jistiny. Co se tkne druhé úrokové splátky, splatné 30. září 1920, nebyla ani tato, jak nesporno, do 6 neděl t. j. do 12. listopadu 1920 zaplacena a mohla žalobkyně uplatniti dospělost celé jistiny po 12. listopadu 1920 proti dlužníkům žalobou obligační; žalobou hypotekární však pouze proti dočasným vlastníkům hypotéky. Pravda sice, že žalobkyně v přípravném spise ze dne 7. prosince 1920 na dospělost druhé úrokové splátky poukázaly, avšak pouze k odůvodnění další své úrokové pohledávky a 6 proc. úroku z prodlení, kterýmiž se snažily výši vzájemných pohledávek žalovaných ke kompensaci namítaných snížiti, neuplatňovaly však výslovně dospělost a nezaplacení druhé úrokové splátky jako další důvod splatnosti celé hypotekární pohledávky. Раk-li by však poslední odstavec tohoto přípravného spisu, v němž se uvádí, že žalovaní svým závazkům z kupní smlouvy nedostáli a že důsledkem toho dle úmluvy nastala splatnost kapitálu 150000 Kč, měl býti považován za uplatňování splatnosti jistiny také pro nedodržení této druhé 30. září 1920 dospělé úrokové pohledávky, bylo to uplatněno opozděně, neboť dne 7. prosince 1920, kdy se tak stalo, nepatřila již hypotéka, t. j. dům č. p. 830 v K. žalovaným, nýbrž společnosti B., kteráž dům ten dne 17. září 1920 od žalovaných koupila a dne 27. listopadu 1920 za vlastníka knihovního byla zapsána, nebyli tudíž žalovaní více knihovními vlastníky hypotéky. Nemohly-li by žalobkyně podati na žalované po výmazu jich vlastnictví z knih dne 7. prosince 1920 žalobu hypotekární, nemohou též v ten den proti nim uplatňovati ani v dříve zahájeném sporu hypotekárním tuto okolnost jako nový důvod splatnosti hypotekární pohledávky. Nehleděl tudíž zcela správně odvolací soud k zaplacení této druhé úrokové splátky při posuzování splatnosti jistiny. Vzhledem však k ustanovení § 406 c. ř. s. dlužno hleděti k tomu, že návrh hypotekární žaloby, jak jej žaloba obsahuje, s návrhem »exekuce na dům č. p. 836 v K., vložka čís. 836 pozemkové knihy K.« jest neproveditelným, když žalovaní dům ten před vydáním rozsudku prodali a knihovně na jinou osobu převedli a když žalobkyně opomenuly, vymoci si poznámku hypotekární žaloby před tímto prodejem. Pro neproveditelnost žádosti hypotekární žaloby v době rozsudku bylo by rovněž žalobní nárok zamítnouti. Poněvadž však neproveditelnost nastala teprve za sporu, byly by žalobkyně, kdyby jinak jich nárok byl zdůvodněn, byly měly nárok na útraty sporu, vzešlé do dne knihovního převodu hypotéky na osobu třetí. Poněvadž však nárok jich, jak správně rozsudkem odvolacím jest odůvodněno, objevil se býti neodůvodněným i bez ohledu na změnu ve vlastnictví hypotéky, musily býti žalobkyně odsouzeny i k zaplacení útrat sporu.

Citace:

Čís. 15291.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 684-686.