Č. 620.

Známky: Otázka, zda nějaká známka obsahuje údaj jakosti zboží, není otázkou právní, nýbrž skutkovou po rozumu § 6 zák. o správ. soudě.
(Nález ze dne 15. prosince 1920 č. 10411.)
Věc: Firma C. H. Boehringer Sohn v Nieder-Ingelheimu n. R. proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností v Praze (zast. min. taj. Karlem Weberem) o zápis známky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím z 5. února 1920 č. 185 rozhodlo ministerstvo průmyslu, obchodu a živností dle § 21, lit. d) zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., že známka »antimonin«, přihlášená stěžovatelkou k zápisu u obchodní a živnostenské komory v Praze pro kalící a spájecí prostředky, dietetické prostředky, barviva a p., zapsaná tamže pod č. 10906, neměla býti zapsána dle § 1 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z., a nařídilo její výmaz v podstatě z důvodů, že prvku antimonu, vyskytujícího se nejčastěji ve sloučeninách se železem, mědí, olovem, arsenem a sírou, se užívá při výrobě barev, jakož i preparátů medicinálních, dále k potahování různých kovů, jmenovitě však při jejich spájení a že v slovu »antimonin« změna způsobená koncovkou »in« je nepatrná, nepůsobí v zrakovém a sluchovém dojmu známky rozhodujícím způsobem, tak že slovo »antimon« je ve známce zcela zřejmé a že konsumentstvo musí v tomto slově spatřovati, že zboží známkou chráněné obsahuje antimon, což jest údaj jakosti zboží a že takové známky jsou podle § 1 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. ze zápisu do rejstříku známek vyloučeny.
Ve stížnosti podané na nejvyšší správní soud vytýká stěžovatelka jednak nezákonnost, jednak vadu řízení. Nezákonnost spočívá prý v tom, že známka ta, jsouc chráněna v Německu již od r. 1896 a užívána v Rakousku již od roku 1897, vžila se v nejširších kruzích odběratelstva jak v cizině, tak na území Československé republiky tak úplně, že platí všude za označení původu zboží z její továrny, a že má slovo to tedy dostatečnou distinktivní schopnost. Dle zákona je právě názor konsumentů dotyčného výrobku pro posouzení distinktivnosti závažný.
Po celou dobu, po kterou známka ta existuje, nevyskytl se prý ani jediný případ, že by někdo zápisu této známky odporoval, nebo si stěžoval, že jí byl uveden v omyl. Známkou tou se prý označuje chemické zboží, jehož odběratelé jsou prý již ode dávna zvyklí přihlížeti k nejnepatrnějším slovním odstínům v označení.
Vadnost pak spočívá v tom, že nebyly vyšetřeny shora uvedené okolnosti pro posouzení distinktivnosti rozhodné . . . . .
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Z naříkaného rozhodnutí je patrno, že ministerstvo obchodu nařídilo výmaz známky »antimonin« dle § 21, lit. d) zákona ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. z toho důvodu, že tato známka, obsahujíc údaj jakosti zboží, je dle § 1 zákona z 30. července 1895 č. 108 ř. z. ze zápisu do rejstříku znárnek vyloučena. Ve své stížnosti prohlašuje sice stěžovatelka toto rozhodnutí za nezákonné, ale neuvádí důvodů, ze kterých by bylo patrno, že názor ministerstva obchodu, že známka je dle § 1 cit. známkové novely z r. 1895 vyloučena z registrace, je nesprávný. Toliko ono místo stížnosti, kde stěžovatelka uvádí, že odběratelé tohoto zboží jsou již ode dávna zvyklí přihlížeti k nejnepatrnějším slovním odstínům, by mohlo býti považováno za takový důvod. Stěžovatelka tím asi chce říci, že odběratelé chemického zboží touto známkou označeného, jsouce zvyklí přihlížeti k nejnepatrnějším slovním odstínům při označování zboží, postřehnou ihned, že značka »antimonin« není totožná se slovem »antimon« a nebudou v ní viděti označení, že zboží jí opatřené obsahuje antimon, tedy označení jakosti.
Než otázka, zda nějaká známka obsahuje údaj jakosti zboží, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, již nutno řešiti na základě odborných znalostí technických, po případě za přibrání odborníků. Dle § 6, odst. 1 zákona o správ. s. není však nejvyšší správní soud oprávněn, zkoumati meritorně správnost úsudku, k jakému dospěl žalovaný úřad v tomto směru. Mohl by jen zkoumati dle § 6, odst. 2 cit. zákona, zda skutkový podklad, o který se opírá tento úsudek žalovaného úřadu, není snad kusý, neodporuje-li snad spisům nebo nebyly-li při jeho zjišťování porušeny předepsané normy správního řízení. Stížnost však ani nevytýká, že by žalovaný úřad přehlédl nějakou skutečnost nebo si nezjednal dostatečného podkladu pro rozřešení otázky, zda zvolená známka obsahuje údaj jakosti zboží jí označeného; vytýká jen, že řízení bylo v tom směru nedostatečno, že prý jí nebyla povolena lhůta k předložení dokladů o tom, že známka je registrována v Německu již od roku 1896, v bývalém Rakousku v užívání již od roku 1897, že jest v kruzích odběratelů nejen v cizině, nýbrž i na území Československé republiky úplně vžita a platí za označení původu zboží z její továrny a že má tudíž distinktivní schopnost. Nevyšetření těchto okolností není však v přítomném případě vadou, poněvadž tu neběží o otázku, zda má známka, o niž běží, dostatečnou distinktivní způsobilost dle § 1 zákona o známkách, nýbrž o otázku, zda zvolená známka není vyloučena ze zápisu do rejstříku podle § 1 známkové novely z roku 1895. Pro tuto otázku jsou uvedené okolnosti nerozhodnými. Jest tedy výtka jak vadnosti řízení, tak nezákonnosti rozhodnutí neoprávněna a žalovaný úřad byl dle § 21, lit. d) známkového zákona oprávněn, když nabyl na základě konaného šetření přesvědčení, že známka ta jest podle cit. ustanovení známkové novely z registrace vyloučena, naříditi výmaz známky, o niž jde.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 620. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 765-767.