4195.
Státní zaměstnaci: I. Povinnost věrnosti a poslušnosti ve smyslu § 21 služ. pragm. lze porušiti nejen ve vztazích služebních nýbrž i zcela nezávisle na výkonu služby, zejména pak i v podáních osobního poměru se týkajících, dále i mimo úřad v životě soukromém i projevy veřejnými. — II. Povinnost věrnosti čsl. republice s poslušnosti její vlády ve smyslu § 21 služ. pragm. kryje se s pojmem loyality proti republice čsl. — III. Přestoupení zákonné povinnosti věrností a poslušnosti dle § 21 služ. pragm. není podmíněno požadavkem veřejnosti. — IV. Způsob disciplinárního trestu může nss přezkoumávati jen po té stránce, zda trest nevybočuje z mezí stanovených stupňů (§ 93 služ. pragm.).
(Nález ze dne 4. prosince 1924 č. 21388.)
Věc: Dr. Václav G. ve V. (adv. Dr. Oskar Schick ve V. proti ministerstvu vnitra o disciplinární trest.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem ze 7. května 1923 uznala disc. komise při zsp-é v Praze, že st-l dopustil se svým podáním z 20. června 1922 min. vnitra adresovaným a presidiu zsp-é zaslaným ve příčině propočítání jeho služební doby a úpravy požitků obsahujícím věty: »Bylo mi neznámo, že v čsl. republice se rok rovná 18 měsícům. Bude zapotřebí u svazu národů se dotázati, zda tento časopočet v celém světě platí«. »Bylo by bezúčelno na zákony a právní základy ukazovati, když heslo zní: »Moc je právo«. »Moje odvolání je tedy jenom protestem proti jasnému neprávu, bude teprve v budoucnosti něco znamenat, když pravda a právo zvítězí a každému se patřičného práva dostane«. Jednou přijde ten den« — hrubého porušení předpisů §§21 a 24 služ. pragm., poněvadž tím porušil jednak povinnost věrnosti a poslušnosti k čsl. republice a její vládě a jednak povinnost, chovati se vždy ve shodě s požadavky kázně a vyhnouti se všemu, co by mohlo býti na újmu vážnosti a důvěře, které jeho postavení jako státního úředníka vyžaduje.
V tomto činu spatřila disc. komise těžké porušení §§ 21 a 24 služ. pragm., uznala tudíž st-le vinným těžkým služ. přečinem ve smyslu § 87 služ. pragm. a uložila mu trest dle § 93 lit. e) služ. pragm., totiž propuštění ze státní služby.
Odvolání st-lovo z nál. toho podané bylo rozhodnutím vrchní disc. komise při min. vnitra z 9. července 1923 zamítnuto a nález disc. komise při zsp-é co do viny i co do trestu byl potvrzen, při čemž vrchní disc. komise i rozhodovací důvody, které byly směrodatný pro rozhodnutí I. instance, uznala za správné.
Proti rozhodnutí tomuto směřuje stížnost pro nezákonnost a vady řízení podaná, o které nss uvažoval takto:
I. Skutková podstata činu st-li za vinu kladeného jest nesporná. Nesporné jest především, že podání z 20. června 1922 pochází od st-le a že inkriminovaná místa podání toho znějí tak, jak v nař. nálezu bylo uvedeno. Nesporné jest dále, že st-1 podání to odeslal přímo presidiu zsp-é přes to, že bezprostřední představený poukázal na závadný obsah podání a proto přijetí jeho odmítl, St-l namítá co do viny jen, že místa v podání z 20. června 1922 jemu za vinu kladená nelze subsumovati pod ustanovení § 21 ani § 24 služ. pragm. , ježto:
1. podání netýkalo se služební záležitosti ve smyslu § 27 služ. pragm., nýbrž osobní záležitosti st-lovy a sledování takovéto osobní záležitosti cestou služební nemůže již dle své povahy nikdy zakládati porušení věrnosti k státu nebo poslušnosti proti vládě.
2. Kritika st-lova platila toliko rozhodnutí, resp. oněm faktorům, kteří rozhodnutí to vydali. Místa st-li za vinu kladená vybočují sice z mezí věcné kritiky rozhodnutí, nemohou však porušiti povinnosti věrnosti a poslušnosti, ježto porušení těchto povinností státi by se mohlo toliko jinými činy než poznámkami, byť byly sebe nevhodnější.
St-l nechtěl tvrditi, že v republice čsl. se rok počítá 18 měsíci, nýbrž chtěl pouze ilustrovati drasticky neudržitelnost potíraného rozhodnutí, ježto po jeho názoru spočívalo na absurdní premise, že rok má 18 měsíců. Stejně tak poukaz na zásadu, »moc je právo« může se vztahovati jen na potírané rozhodnutí, ježto se přeneslo ve věci přes právo. Výsledku svého opravného prostředku očekával st-l teprve v budoucnosti proto, ježto napadnuté rozhodnutí bylo vydáno na pokyn min. vnitra, které mělo i o odvolání rozhodovati, takže nemohl počítati s tím, že min. tak rychle přijde k jinému názoru. Z inkriminovaných slov nelze prý bez násilného výkladu vyčísti, že by v čsl. republice neplatilo právo, nýbrž moc, nelze v nich shledávati ani výhrůžek proti státu; nař. rozhodnutí ani neuvádí, v čem tyto výhrůžky spočívají; st-l nehrozil ani dotazem u Svazu národů, nýbrž vybízel toliko k dotazu takovému; ostatně jest obrat jen polemickým nic neříkajícím obratem slovním. 3. Podání st-lovo bylo čistě interní, presidielní a důvěrnou záležitostí, a nemohlo se tedy dostati k vědomosti veřejnosti nebo jiným než několika na vyřízení jeho zúčastněným osobám. Nemůže proto z něho vyvozován býti animus injuriandi, tím méně, že nemůže býti st-li přičítáno, že i kdyby takový úmysl byl měl, byl by se s ním obrátil přímo na min.
4. Pro nedostatek veřejnosti není dán ani přestupek § 24 služ. pragm., ježto povinnost hájení stavovské cti může býti porušena způsobem, který se i na venek projevuje.
St-1 dospívá k závěru, že čin jemu za vinu kladený jest nejvýše přestupkem povinností uložených v § 26 služ. pragm. nikoli však porušením § 21 služ. pragm. a že žal. úřad hodnotiv jej jinak porušil zákon.
Nss neshledal námitky tyto důvodnými.
Vzhledem k nesporné skutkové podstatě dlužno jen zkoumati, zda tato podstata byla správně po zákonu posouzena. Při činech zakládajících disc. odpovědnost nelze hleděti k ustanovením ob. zák. trest, nýbrž pouze k zvláštním povinnostem úředníku státnímu v této jeho vlastnosti uloženým — jinými slovy vedle odpovědnosti podle zákonů trestních stíhajících každého občana státního může úředník porušiti ještě jiné povinnosti jemu služ. postavením' uložené.
Tyto zvláštní povinnosti jsou zjevný ze služ. přísahy, kterou dle zák. z 28. prosince 1918 č. 101 Sb. a dle nař. z 30. ledna 1919 č. 55 Sb. každý úředník slibuje, že čsl. republice bude vždy věren a její vlády poslušen, že bude veškery státní zákony zachovávati, všechny své úřední povinnosti dle platných zákonů a nařízení vykonávati pilně, svědomitě a nestranně, že úředního tajemství neprozradí a ve všem svém jednání jen prospěchu státu a zájmu služby bude dbáti. Tyto povinnosti jsou blíže označeny v II. oddílu služ. pragm. v §§ 21 až 35.
Každé porušení těchto povinností stavovských a služ. činí úředníka ve smyslu § 87 služ. pragm. disciplinárně odpovědným. Nař. nález vrchní díře. komise uznává důvody, které byly směrodatné pro rozhodnutí I. instance za správné, posuzuje tedy skutkovou podstatu srovnale s disc. komisí prvé stolice.
Shledala-li tato komise ve větách z nálezu blíže uvedených, že st-l chtěl jednak uvésti v posměch výměr úřadu nadřízeného, jednak projevil mínění, že v Čsl. republice nevládne právo, nýbrž moc, a že st-l použil proti svému státu ve vlastnosti veřejného úředníka výhrůžek, jichž obyčejně užívají nepřátelé republiky čsl., a seznala-li v těchto větách jednak porušení všeobecných povinností proti státu vytknutých v § 21 jednak porušení povinnosti bezvadného chování se dle § 24 služ. pragm., nelze shledati, že skutkovou podstatu posoudila nesprávně, neboť jistě porušuje povinnost věrnosti proti státu úředník, který stát, jemuž má býti věren, tupí a v posměch uvádí.
Pojem nevěry a neposlušnosti jako opak věrnosti a poslušnosti k státu ve smyslu § 21 pragm. nekryje se s pojmem velezrády nebo jiného trestního činu v trest zák. uvedeného — nýbrž povinnost býti Čsl. repubilce věren a její vlády poslušen obsahuje onu vyšší míru oddanosti k státu a jeho vládě, kterou státní úředník zvlášť jest vázán a která se označuje také jako loyalita (oddanost) k státu. Porušeni této povinnosti může se státi jak projevem veřejným tak i projevem neveřejným. Žal. úřad neshledal v činu st-li za vinu daném porušení povinnosti hájiti stavovskou čest, nýbrž porušení povinnosti chovati se vždy ve shodě s požadavky kázně a vyhnouti se všemu, co by mohlo býti na újmu vážnosti a důvěře, které jeho postavení vyžaduje. K pomšení toho druhu jakož i k porušení předpisu § 21 služ. pragm. však zákon veřejnosti nežádá.
Veškeré výklady, které st-l v disc. řízení, ve stížnosti a při veřejném ústním líčení uvedeným větám dává, ničeho nemohou změniti na skutečnosti, že úředník státní výroků těch užil proti státu, kterému loylitou a proti nadřízeným úřadům, kterým úctou byl zavázán, jakož i na tom, že výroky těmi důvěra v jeho loyalitu a jeho chování ve službě musela býti zviklána.
Jest sice pravda, že v § 27 služ. pragm. činí se vedle služebních záležitostí výslovně zmínka o záležitostech týkajících se služebního poměru, pokud jde o podávání stížností a rozkladů; z toho však nelze ničeho dovozovati pro otázku, zda i při sledování záležitostí rázu osobního možno se dopustiti porušení povinné věrnosti proti republice čsl. a poslušnosti proti její vládě. Nss má zato, že činy, jimiž se porušuje povinnost věrnosti a poslušnosti, lze spáchati nejen ve vztazích služebních, nýbrž i zcela neodvisle na výkonu služby a zejména i mimo úřad v životě soukromém i v projevech veřejných, tedy i ve stížnosti podané st-lem k úřadu ve vlastní osobní záležitosti st-lově, poněvadž § 21 služ. pragm. zmíněnou povinnost věrnosti a poslušnosti neomezuje ve směrech ve stížnosti uvedených.
Nelze proto seznati nesprávné posouzení věci v tom, že výroky shora uvedené byly kvalifikovány jako porušení povinností stavovských a úředních se strany úředníka tedy ve smyslu § 87 služ. pragm. jako porušení služebních povinností.
Ustanovení § 87 služ. pragm. rozeznává porušení povinnosti, která jest pouhým nepořádkem, a porušení povinností, které vzhledem k okolnostem je provázejícím jeví se přečinem služebním a podléhá některému z kárných trestů v § 93 služ. pragm. uvedených.
Stížnost vytýká, že u st-le nebylo zvláštních okolností činu, které jej činí přečinem služebním. Nař. rozhodnutí shledává okolnosti čin blíže kvalifikující v tom, že st-1 přes to, že mu bezprostřední představený nepřípustný způsob psaní vytkl a jej před podáním varoval, přece podání nezměněné presidiu zsp-é zaslal a takto dal na jevo úmysl a snahu Čsl. republiku a její ústavu sesměšniti, ponížiti a osvědčiti k ní nedůvěra, a že nelze od úředníka takového smýšlení očekávati opory, kterou stát ve svých úřednících míti má, a že st-1 jako víceletý úředník politický ve zvýšené míře si musel býti vědom, že obsahem svého podání jedná proti povinnostem svým jako úředníka. Když za těchto okolností nař. rozhodnutí shledalo, že jednáním' st-le zájmy státní byly ohroženy a že jsou na snadě přitěžující okolnosti kvalifikující čin jako přečin služební, nemohl i tu nss shledati, že věc nesprávně byla posouzena, neboť zákon sám neurčuje přesně meze, kdy čin nějaký tvoří pouhou nepořádnost — a kdy přečin služební, nýbrž stanoví povšechně trestnost porušení služební povinnosti, které dle váhy okolností je provázejících má býti kvalifikováno a trestáno. II. Co do výměry trestu namítá st-l, že nemělo býti použito nejvyšší sazby trestu. Nss neshledal, že nař. rozhodnutím po této stránce byl porušen zákon. Služ. pragmatika stanoví sice v § 93 různé stupně trestů disc, z nichž nejtěžším trestem jest propuštění ze služby, není však stanoveno, který druh trestu za kterých okolností má býti uložen, nýbrž dána úřadu kárnému možnost, aby trest co nejvíce přizpůsobil okolnostem jednotlivý případ charakterisujícím. Může tedy nss zkoumati toliko, zda vyměřený trest jest v mezích stanovených stupňů trestních. Trest st-li uložený však z mezí §em 93 služ. pragm. vytčených nevybočuje a není proto výše jeho v odporu se zákonem.
Bylo tedy i tuto námitku zamítnouti jako bezdůvodnou.