Čís. 1305.

Prodej bezcenných věcí jako léčidel zakládá sice skutkovou podstatu podvodu, nikoliv však též přestupku dle §u 343 tr. zák.
(Rozh. ze dne 17. října 1923, Kr I 1175/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 30. srpna 1922, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu dle §§ů 197, 200, 201 d) tr. zák. a přestupkem §u 343 tr. zák., potud, že zrušil napadený rozsudek v odsuzujícím výroku pro přestupek §u 343 tr. zák. a sprostil obžalovanou z obžaloby pro tento trestný čin; jinak zmateční stížnost zavrhl.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., shledává nesprávné použití zákona v tom, že soud uznal obžalovanou vinnou zločinem podvodu, ačkoliv podle rozsudečných zjištění prý obžalovaná jen zdůrazňovala účelnost koupě jalovcové, šťávy vzhledem k udanlivým nemocem koupěchtivých, v čemž nelze spatřiti lstivé předstírání ve smyslu §u 197 tr. zák., nýbrž jen vychvalování zboží a jeho vhodnosti k hojení různých nemocí, tedy reklamu, v životě obchodnickém obvyklou, která, ač snad nezakládá se zcela na pravdě, nemůže osobu obyčejných schopností uvésti v omyl. Osoba taková prý ví a musí věděti, že jen lékař jest s to, by poznal nemoce. Kupitelé prý v tomto případě věděli, že obžalovaná je pouze podomní obchodnicí, která lékařských znalostí nemá, takže, i když jim prohlásila, že trpí nějakou nemocí, bez pochyby musili si býti vědomi, že se tu jedná pouze o ponoukání ke koupi. Tvrzení nepravdivé dlužno prý považovati za lstivé předstírání jen tehdy, když se děje způsobem takovým, že za normálních okolností a při obyčejné opatrnosti nelze snadno seznati omyl jím vyvolaný. Vychvalování zboží, jaké bylo v tomto případě soudem zjištěno, jest prý u podomních obchodníků zjevem obvyklým, který každý kupující může správně posuzovati, takže není s to, by oklamal a uvedl v omyl. Avšak stížnost není v právu. Vývody její uchylují se částečně od rozsudečných zjištění. Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaná předstírala, že byla několik let pomocnicí bylinářky, u níž prý nabyla znalostí léčitelství, dále, že soukromí účastníci nebo jejich příbuzní jsou nemocni, že šťáva jalovcová a ostatní nabízené prostředky jsou účelným léčidlem pro jejich nemoc, a že si byla vědoma bezúčelnosti vychvalovaných prostředků léčebních. Tato nepravdivá tvrzení však vybočují zřejmě z rámce obvyklého vychvalování zboží, neboť nepravdivost jich nelze bez důkladnějšího rozmyslu nebo pátrání ihned seznati, a jsou způsobilá vyvolati nesprávnou představu a vzbuditi víru v pravdivost tvrzení u osob oklamaných. Zvláštní námahy a dovednosti k dosažení oklamání zákon nevyhledává. Stačí, že obžalovaná podle skutkových zjištění mohla vyvolati, ba i vyvolala nepravdivým tvrzením mylné mínění o pravém stavu věci. Tvrdila-li tedy obžalovaná vědomě nepravdivě, že jest znalou léčitelství, že soukromí účastníci jsou nemocní a že nabízené zboží jest účelným léčidlem pro jejich nemoc, ukrývala se pod nepravou rouškou osoby znalé umění léčebného. Ježto pak nelézací soud po stránce subjektivní zjišťuje, že obžalovaná jednala v úmyslu, aby svedla tím soukromé účastníky ke školivým činům, ku kterýmž by se nebyli odhodlali, kdyby podvod nebyl býval na nich spáchán, ježto by nikdy nekupovali méně cennou, pro ně pak skoro bezcennou jalovcovou šťávu v takovém množství, a že oklamaní utrpěli tím škodu 200 Kč převyšující, jsou tu všechny náležitosti zločinu podvodu, zejména i lest a vyvolání omylu po rozumu §§ 197, 200, 201 d) tr. zák. Pokud však stížnost týmž důvodem zmatečnosti napadá odsouzení obžalované pro přestupek §u 343 tr. zák., nelze jí upříti oprávnění. Skutková podstata tohoto přestupku vyžaduje, aby provozováno bylo hojičství. Než podle rozsudečných zjištění nelze mluviti v tomto případě o nějakém léčení nemocných. Soud zjišťuje, že obžalovaná jednala v úmyslu, by prodávala méněcenné zboží, že si byla vědoma bezúčelnosti nabízených jí léčidel, pokud se týče, že jen předstírala, že jest znalou hojičství a že poškození jsou nemocni. Tím jest však také zjištěno, že obžalovaná léčení soukromých účastníků vůbec nezamýšlela. Jedná se tedy jen o prodej méněcenných prostředků léčebních v úmyslu podvodném, nikoli však o provozování hojičství ve smyslu §u 343 tr. zák.

Citace:

č. 1305. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 413-415.