Č. 4136.

Horní právo. — Úrazové pojištění: * 1. drahotní příplatky k úrazovým důchodům vyplácené dle zák. č. 606/19 resp. 481/21 jsou úrazovým důchodem ve smyslu § 61 zák. z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. — * 2. Je tedy započítati i tyto příplatky, jde-li o zjištění, odpočívá-li nárok na zaopatřovací pokladnu bratrskou (§ 61 zák. č. 207/19 a § 4 zák. č. 608/19).
(Nález ze dne 20. listopadu 1924 č. 18672). Věc: Ústřední zaopatřovací fond bratrských pokladen v Praze proti ministerstvu veřejných prací stran drahotních příplatků k úrazovým důchodům.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi správního výboru stěžujícího si fondu, konané dne 28. února 1922, bylo usneseno, aby při rozhodování o tom, jaký zaopatřovací plat příslušeti má dle zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. členům bratrské pokladny k výdělku nezpůsobilým, nebyl vzat zřetel na drahotní příplatek, který člen bratrské pokladny po případě dostává k úrazovému důchodu dle zák. z 29. října 1919 č. 606 Sb. Ve schůzi přítomný zástupce báňského hejtmanství prohlásil, že provedení usnesení toho zastavuje. Dne 20. března 1922 vydalo pak báňské hejtmanství v Praze výnos č. 3146, v němž uvedeno: »Provedení usnesení správního výboru ústředního zaopatřovacího fondu bratrských pokladen v Praze z 28. února 1922 o způsobu vypočítávání souhrnu zaopatřovacích požitků s příplatky a důchodových příplatků dle sloupce 11. tabulky, předložené ke schůzi správního výboru z 24. ledna 1922 se zakazuje z následujících důvodů: — — — —«
Nař. rozhodnutím byla stížnost zaopatřovacím fondem bratrských pokladen v Praze do tohoto výnosu podaná zamítnuta jako neodůvodněná. — — —
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná namítá
1) bezúčinnost jeho, protože bylo vydáno po uplynutí 14denní lhůty stanovené v § 25 zák. o bratrských pokladnách,
2) vadnost řízení, jež záleží v tom, že skutkový základ nař. rozhodnutí jest v rozporu se spisy,
3) nezákonnost nař. rozhodnutí, již spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad překročil meze svého dozorčího práva,
4) nezákonnost, spočívající v tom, že žal. úřad založil své rozhodnutí na nesprávném právním názoru, že úrazové příplatky k úrazovému důchodu podle zák. č. 606/19 resp. 481/21 připočítati jest podle § 61 úraz. zák. k úrazovému důchodu.
O stížnosti uvážil nss toto:
1. Námitku na prvém místě uvedenou rozvádí stížnost takto: Zákon č. 608/19 o prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických, kterýmžto zákonem byly utvořeny ústřední fondy zaopatřovací pro obvody báňských hejtmanství v Praze a v Brně, nemá nijakého ustanovení, podle něhož by státní správě příslušelo právo dozoru k hospodaření těchto fondů. Jestliže prov. nař. č. 357/20 v § 15 státní dozor nad hospodařením fondů přikázalo báňskému hejtmanství, stalo se tak patrně podle obdoby V. oddílu zák. o bratrských pokladnách č. 127/1889. Ale pak byla státní správa podle § 25 tohoto zák. oprávněna použíti dozorčího práva svého vůči stěžujícímu si fondu a tudíž rozhodnouti o zastavení sporného usnesení toliko do 14 dnů. Lhůta tato dodržena nebyla, poněvadž rozhodnutí báňského hejtmanství bylo stěžujícímu si fondu doručeno dne 21. března 1922, tudíž již po uplynutí 14denní lhůty, jež počala běžeti dnem vydání ústního zákazu vládního zástupce vydaného ve schůzi dne 28. února 1922.
Podle těchto vývodů stížnost netvrdí, že by státní správě a zejména báňskému hejtmanství právo dozorčí nad hospodařením ústř. fondu zaopatřovacího podle zák. vůbec nepříslušelo, a netvrdí, že by § 15 cit. nař. odporoval zákonu. Ale pak nemohl nss námitku stížnosti uznati důvodnou. Neboť cit. § 15 sám neobsahuje nijakého omezení báňského hejtmanství po této stránce, zejména neklade mu nějaké časové meze pro výkon dozorčího práva. Stížnosti nelze přisvědčiti ani pro případ, že by byl správným názor stížnosti, že obsah státního dozorčího práva k ústř. fondu zaopatř. jest vymezen předpisy V. oddílu zák. o bratrských pokladnách. Jestliže § 25 tohoto zák. ukládá báňskému hejtmanství povinnost rozhodnouti do 14 dnů o tom, zdali nějaké usnesení, jež podle názoru revírního úřadu odporuje zákonu anebo stanovám a proto bylo zastaveno, smí býti provedeno čili nic, nelze z tohoto ustanovení ještě vyvoditi, že by nedodržení této lhůty se strany báňského hejtmanství činilo zastavující opatření revírního úřadu bezúčinným. Právní názor hájený stížností vedl by nutně k tomu, že by promeškáním lhůty zmařen byl právě onen účel, jenž byl směrodatný pro stanovení státního dozoru t. j., aby bratrské pokladny jednaly vždy jen v mezích zák. a svých stanov. Kdyby byl zákon chtěl připustiti, aby trvala po právu a jevila právní účinnost i usnesení odporující zákonu a stanovám, pak by byl musel na nedodržení řečené lhůty stanoviti po této stránce výslovnou sankci. To však zákon neučinil a nelze proto onomu příkazu přisuzovati jiný význam nežli pouze pořádkový, instrukcionelní, jehož porušení může míti v zápětí po případě stihání disciplinární, nečiní však vydané rozhodnutí nezákonným, pokud se týče právně bezúčinným.
Pak jest ovšem bez právního významu, od kterého dne jest lhůtu v § 25 cit. zák. stanovenou počítati, zda ode dne zastavení konkretního usnesení nebo teprv ode dne, kdy protokol dojde do rukou báňského hejtmanství.
Ad 2) Námitka tato záleží ve výtce, že žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí báňského hejtmanství, vycházel ze skutkového předpokladu, že stěžující si fond podle zastaveného usnesení započítává do úhrnu podléhajícího srovnávání podle § 4 zák. č. 608/19 i drahotní příplatek k úraz. důchodu, nezapočítává však úrazový důchod (základnu), ač podle znění cit. usnesení základna tato se započítává, nezapočítává se však drahotní příplatek k úraz. důchodu.
Jest arciť pravda, že v rozhodnutí báň. hejtmanství z 20. března 1922 výslovně se konstatuje, že podle přijatého ve schůzi dne 28. ledna 1922 návrhu »započítává se do souhrnu provise se 100% příplatkem a příplatek k úrazovému důchodu dle zák. z 21. prosince 1921 č. 481 Sb. a že základna úraz. důchodu ze souhrnu byla vyloučena« a rovněž je pravda, že v zasedání správního výboru stěžujícího si fondu z 28. února 1922 přijat byl návrh, aby se úrazový příplatek dle zák. č. 481/21 nezapočítával do souhrnu. Rozpor tu se objevující, jejž stěžující si fond vytýkal v odvolání podaném z rozhodnutí báň. hejtmanství, žal. úřad v nař. rozhodnutí nepřímo za správný uznal, přes to však v tomto bodu stížnosti nevyhověl, dav svému názoru výraz v ten smysl, že v podstatě jde jen o to, zda celková výše požitků zastaveným usnesením přiznaná odpovídá zákonu. Uznal pak, že výše tato a tím i usnesení není se zákonem ve shodě, protože příplatek k úraz. důchodu jako důchod ve smyslu §§ 61 a 61a úraz. zák. jest započítati do řečeného souhrnu. Tím však žal. úřad, byť i ne ve formě, přece však ve věci samé k námitce stěžujícího si fondu přihlédnul, a vydal rozhodnutí, jímž vyřídil meritorně spor, který dle správného stavu spisů povstal mezi báň. hejtmanstvím a stěžujícím si fondem, kterému vytýkanou vadou nebyla nijak stižena anebo znemožněna obrana k nss-u. Jak vývody stížnosti dokazují, jest si stížnost stejně jako žal. úřad dobře vědoma, oč vlastně jde, předmět sporu jest oběma stranami stejně chápán a nelze proto ve vytýkaném nedostatku spatřovati podstatnou vadu.
ad 3) Stížnost přiznává sama, že státní dozor nad samostatnými korporacemi bdí nad tím, aby zachovány byly zákony a statutární předpisy, aby korporace nevybočovaly z hranic své příslušnosti, popírá však, že by se státní dozor vztahoval i na výklad zákonů. Stížnosti nelze přisvědčiti. Dozorčí úřad vykonávaje dozorčí právo stanovené za tím účelem, aby zachovány byly zákony a stanovy, musí v tomto případě subsumovati určitou skutkovou podstatu pod normu zákona aneb stanov a ujasniti si zdali určité usnesení, spočívající na své skutkové podstatě, dá se srovnati s předpisem normy, jak on jemu rozumí čili jak on si jej vykládá.
Výklad normy jest nutným předpokladem subsumpce skutkového základu pod abstraktní normu a tudíž i výkonu dozorčího práva. Jiná jest otázka, zdali onen výklad, jejž určité normě dal úřad, jest správný, a jest pak věcí instančního postupu, aby po této stránce byla sporná otázka vyřešena.
Lze-li v námitce stížnosti spatřovati i výtku, že žal. úřad neuvedl zákonného předpisu, jenž by byl zastaveným usnesením porušen, jest výtka ta neodůvodněna, neboť potvrdil-li žal. úřad rozhodnutí báň. hejtmanství, pak přijal za své i výrok tohoto úřadu, jenž, jak stížnost sama doznává, výslovně prohlásil, že správní výbor jednal proti ustanovení § 61 úraz. zák.
ad 4) Věcným předmětem sporu jest otázka, zda drahotní příplatek k úrazovým důchodům podle zák. č. 481/21 jest součástí úrazového důchodu a náleží-li na něj vzíti zřetel při krácení podle § 4 zák. č. 608/19.
Žal. úřad stojí na stanovisku, že drahotní příplatek k úrazovým důchodům jest součástí úraz. důchodu; stížnost dovozuje, že jím není. V té příčině uvážil nss toto:
Drahotní příplatky k úraz. důchodům byly zavedeny zák. z 29. října 1919 č. 606 Sb. V § 1 tohoto zák. se praví, že zraněným, kteří před 1. červencem 1917 utrpěli úraz, jímž ztratili alespoň 42% výdělečné schopnosti a kteří podle zákonů o úraz. pojištění požívají důchodu, odpovídajícího této ztrátě, náleží pro mimořádné poměry poválečné příplatek k důchodu. Není pochybnosti, že účelem zákona toho bylo, aby umožněna byla existence těm, kdož úrazem značně utrpěli na své výdělečné schopnosti a jichž úrazové renty vyměřeny byly za poměrů zcela jiných. Zákonodárce měl na mysli, že 42% invalida sotva najde někde zaměstnání, kterým by získal další pramen příjmu k rentě zřejmě nedostačující a proto přiznal příplatek k důchodu, ovšem s omezením v § 5 cit. zák. uvedeným, vycházeje z toho, že obnosy v § tom stanovené tvoří existenční minimum.
Bohuslav, Nálezy správní VI. 133 Svojí povahou není však příplatek ten ničím jiným, než důchod sám. Jako důchod jest odškodným za utrpěný úraz, tak jest jím i onen příplatek, jímž pouze zvýšení důchodu nastává. Že zákonodárce mluví o příplatku k důchodu a ne o zvýšení důchodu, nedokazuje ještě samo o sobě, že by příplatek byl něčím jiným než právě zvýšeným důchodem úrazovým. Jest to vysvětlitelno, uváží-li se, že vyplácení příplatku přiznáno bylo jen dočasně, nejprve do 30. září 1921 (§ 10) se zřetelem na mimořádné drahotní poměry poválečné (§ 1), s jejichž pominutím v době vydání tohoto zákona všeobecně bylo počítáno. Proto nestanovil zákonodárce expressis verbis, že se důchod úrazový zvyšuje, nýbrž použil dikce, že k důchodu náleží drahotní příplatek, aby pak po případném pominutí příčiny k jeho vyplácení (mimořádných drahotních poměrů poválečných) nebylo třeba důchod snižovati, nýbrž, aby vyplácení přídavků prostě neprodloužením časově omezeného zákona odpadlo. Věcně nejsou příplatky ničím jiným, než přechodným pro mimořádné drahotní poměry poválečné zvýšeným důchodem úrazovým.
Působnost zák. č. 606/19 byla pak prodloužena zák. z 21. prosince 1921 č. 481 Sb., a byla některá ustanovení jeho změněna. Změny ty týkají se v podstatě výše drahotního příplatku, snižují stupeň ztráty výdělečné schopnosti o 1/2%, zvýšují obnosy v § 5 dříve platného zák. a stanoví, že zákon pozbývá platnosti 31. prosince 1922, a zmocňuje se vláda, aby nařízením platnost zákona prodloužila. Prodloužení to vysloveno nařízením z 30. listopadu 1922, 12. prosince 1923 a 22. května 1924. V zákoně č. 481/21 není však ničeho, co by svědčilo tomu, že povaha příplatku jest jiná, než jaká byla dle zák. č. 606/19.
Stížnost mohla by míti pravdu, kdyby mohla poukázati na zákonné ustanovení, jež by nutilo k tomu, na příplatek ten pozírati jinak, než na důchod sám, tedy jinak, než jako na odškodné za úraz. Stížnost uvádí některé momenty, z nichž správnost svého názoru chce dovoditi. Leč momenty ty nejsou přesvědčující.
Jest pravda, že příplatek ten jest mimořádný, že odůvodněn jest drahotními poměry poválečnými, že jest časově omezen a poskytuje se jen u vyšších stupňů nezpůsobilosti k výdělku. Avšak to nedokazuje, že by nebyl odškodným za utrpěný úraz, toliko pro přechodnou dobu zvýšeným, poskytovaným těm, kdož pro vysoký stupeň invalidity nemohou získati jiného pramene výživy. Právě proto, že jest přechodným, nemohl býti založen kapitálově, poněvadž by chyběla base pro matematicko-technické výpočty, a pro přechodnost svou nemůže býti přirozeně započten do odbytného nebo do kapitalisace. To jsou jen důsledky jeho přechodnosti, ale nelze z těchto přirozených důsledků přechodnosti dovozovati nic pro názor, že příplatek ten jest něčím jiným, než přechodně zvýšeným důchodem úrazovým.
Vycházeje z těchto úvah, shledal nss, že i drahotní příplatek k úraz. důchodu jest součástí tohoto důchodu.
Jde pak ještě o to, lze-li na něj bráti zřetel při krácení dle § 4 zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. Dle tohoto ustanovení platí §§ 61 a 61a zák. o úraz. pojištění dělníků z 10. dubna 1919 č. 207 Sb. taktéž pro dávky podle § 1 zák. č. 608/19, a jest v tom případě na sporu, zda jest »důchodem úrazovým«, o němž mluví § 61 cit. zák. úraz. vše, co úrazem postižený jako odškodné za úraz v té které době dostává, či třeba-li od toho drahotní příplatky dle zák. č. 606/19 resp. 481/21 vyplácené odečítati.
Poněvadž, jak svrchu dovozeno, nss i drahotní příplatek za součást úraz. důchodu považuje, mohlo by odpočítání nastati jen tehdy, kdyby z nějaké normy zákonné plynulo, že přes to, že příplatek jest součástí úraz. důchodu, zákonodárce odpočítání tomu chtěl.
Stížnost to tvrdí a dovozuje to z toho, že zákon č. 606/19 úmyslně neobsahuje žádného ustanovení o tom, že se drahotní přídavky při krácení k úraz. důchodu připočítati mají, dále poukazem na zák. č. 608/19 a § 4, odst. 2. a § 5 zák. č. 481/21. Leč tyto vývody správnost názoru stížností hájeného nedokazují.
Není-li drahotní příplatek ničím jiným, než pouhým přechodným zvýšením důchodu úrazového, jak za to má nss, pak ovšem nebylo v § 4 zák. č. 608/ třeba o příplatku tom zvláště mluviti a jej výslovně uváděti, ježto spadá pod pojem »úrazový důchod«, jak jej §§ 61 a 61a úraz. zák. má na mysli. Poukazuje-li stížnost při tom i na § 6 úraz. zák. a dovozuje-li, že překročil zákonodárce přiznáním drahotního příplatku vědomě mez úrazového důchodu v § tom stanovenou a že proto nelze na příplatek ani v případě § 61 úraz. zák. hleděti, nemohl nss shledati, jak by oboje spolu logicky souviselo. Nejde přece o to, může-li úrazem postižený jako odškodné dostávati více, než 2/3 svého výdělku, nýbrž o to, má-li úrazem postižený provisionista, který z titulu svého úrazu od úrazové pojišťovny béře 2/3, neb i více svého výdělku, dostávati nad to i provisi či nikoli.
Nelze ničeho pro názor stížnosti dovoditi z toho, že zák. č. 608/19 v § 4 výslovně stanoví, že ustanovení §§ 61 a 61a zák. o úraz. pojištění platí taktéž pro úhrnné dávky podle § 1; neboť mluví-li se v § 1 pod č. 1—3 vždy o úhrnu mimořádného přídavku a zaopatřovacího platu, jest přirozené, že v § 4 užívá se slov »pro úhrnné dávky«, a nelze z toho dovozovati, že by zákonodárce, užívaje stejného výrazu, jak užil opětně v § 1, chtěl již tím naznačiti, že pro příplatek úrazový platí zásada úplně opačná. Nelze pochopiti, proč by mimořádný přídavek k zaopatřovacím platům hornickým dle zák. 608/19 měl býti součástkou těchto platů a drahotní přídavek k úrazovým důchodům dle zák. č. 606/19 by měl býti považován za součástku tohoto důchodu, když zákon, jak dříve dovozeno, nemá ustanovení, z něhož by plynul opak, a oba zákony mají v podstatě tentýž účel a tutéž tendenci, totiž zlepšiti materielní stav, jednak provisionistů, jednak osob, jež úrazem pozbyly velkou část své způsobilosti k výdělku.
Dovolává-li se stížnost § 5 zák. č. 606/19 a zák. č. 481/21, jednajícího o důchodu za úrazy utrpěné při provozu železnic, nelze ani z § toho ničeho dovoditi pro stanovisko stížnosti. Vzhledem ke zvláštním poměrům provozování železnic bylo ovšem nutno v zák. č. 606/19 výslovně i důchodů těch vzpomenouti a stanoviti, co se do obnosů v 1. odst. § 5 uvedených započítati má. Ale i tu započítávají se drahotní přídavky a lze-li tedy z ustanovení toho pro řešení sporné otázky vůbec něco dovozovati, jest to jen to, že i na drahotní přídavky bráti jest zřetel. Nějaký úsudek a contrario není tu vůbec na místě, ježto žádný z těchto zákonů při jiných skupinách o započítávání nějakých příjmů nemluví, a nelze tedy tvrditi, že by započtení drahotního přídavku při železničních
133* zaměstnancích bylo nějakým výjimečným ustanovením, dokazujícím, že nebylo úmyslem zákonodárce, aby v zákoně jiném při krácení na drahotní příplatek úrazový nebylo hleděno.
Namítá-li konečně stížnost, že při výkladu, z něhož vychází nař. rozhodnutí, utrpí provisionista značné újmy hospodářské, nemůže ovšem nss k těmto vývodům stížnosti hleděti, poněvadž rozhoduje pouze o zákonnosti nař. rozhodnutí, nemůže však hleděti k tomu, jaké důsledky hospodářské pro tu kterou osobu rozhodnutí má v zápětí. Že by však nař. rozhodnutí zákonu odporovalo, toho nss, jak svrchu uvedeno, shledati nemohl.

Citace:

č. 4136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 834-840.