Č. 3146.

Jazykové právo: * Účet, který předkládá strana soudu podle §§ 203 a 219 nesp. pat. jest podáním ve smyslu jazykového zákona.
(Nález ze dne 21. ledna 1924 č. 876).
Prejudikatura: Boh. 3144 a 3145 adm.
Věc: Dr. František Wien-Claudi v Praze cur. noe. Eduard D. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min místotaj. Dr. Jan Srb) stran jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dr. Frant. Wien-Claudi, advokát v Praze, předložil v opatrovnické věci choromyslného Eduarda D., vedené u okr. soudu pro Staré Město a Josefov v Praze účty o správě jmění opatrovancova a účet palmární jazykem německým sepsané.
Opatrovnický soud účty přijal a vydal na jich podkladě usnesení z 11. a 24. listopadu 1921. Vyřizuje rekursy podané Drem Wien-Claudim proti těmto usnesením, rozhodl zemský soud civ. v Praze usnesením z 26. prosince 1921, že se usnesení opatrovnického soudu zrušují a soudu se ukládá, aby opatrovnciké a palmární účty vrátil opatrovníku s poukazem, aby je sepsal ve státním jazyku a pak teprve aby takto zákonitě sepsané účty úřednímu řízení podrobil a o nich usnesení vydal. V odůvodnění poukazuje se na to, že předložení účtů v jazyku německém odporuje §§ 1 a 2, odst. 2. jazyk. zák.
Dovolací rekurs proti tomuto usnesení odmítl nejv. soud usnesením ze 7. března 1922, ježto jazykové otázky nenáležej, na pořád práva, nýbrž před správní stolice.
St-1 obrátil se proto na předsednictvo vrch. zem. soudu v Praze, jež se rozhodnutím z 8. dubna 1922 vyslovilo v ten rozum, že zem. soud civ. v Praze neměl sice rozhodnutí soudu I. stolice zrušovati, že však měl právo, aby svému vlastnímu rozhodnutí zjednal podklad jazykově správný; bylo tedy správno, že zem. soud civ. žádal, aby mu opatrovnické a palmární účty předloženy byly v jazyku státním, neboť tyto účty nelze pokládati — hledíc k § 203 patentu o řízení nesp. — za přílohy podání, nýbrž za podání samo.
Další stížnost zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím odvolávaje se na správné důvody předsednictva vrch. zem. soudu.
Ve stížnosti na nss dovozuje st-l,
1) že nař. rozhodnutí odporuje jazykovému zákonu, jem jedná o podáních, nikoli však o přílohách; soud by byl býval oprávněn po případě vrátiti německé podání a žádati, aby se stalo jazykem státním, neměl prý však práva, aby žádal předložení opatrovnických a palmárních účtů v jazyku státním, protože to byly pouhé přílohy a byly jako přílohy výslovně označeny.
Jest tedy právnický názor nař. výnosu nezákonný.
K tomu poukazuje st-l na rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu v Praze z 20. ledna 1921, kterýmž tato jazyková otázka byla řešena, neboť bylo rozhodnuto, že »po rozumu §§ 2. a 8. zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. při deskách zemských nelze vylučovati ze sbírky listin a odmítati právní listiny německé«.
2. Dle dosud platných zákonů (§§ 2, 181 ff cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. a § 187 ff o. z. o) má opatrovnický soud a také vyšší jeho instance povinnost, hájiti zájmy opatrovancovy. Překladem opatrovnického a palmárního účtu do češtiny vzešly by však opatrovanci značné výlohy (asi 4000 Kč), úplně zbytečné. Též z toho důvodu neodpovídá poukaz daný zákonu.
3. Knihy, spisy a korespondence ve st-lově kanceláři vedou se v řeči německé. Následkem toho jest účet opatrovnický a účet palmární sepsán v jazyce německém.
Dle smlouvy mírové a dle smlouvy z 10. září 1919 jest st-1 oprávněn používati německé řeči ve veškerých soukromých a obchodních věcech.Veškerá tato práva stala by se však ilusorními, kdyby nemohl a nesměl výtahů z těchto soukromých zápisů ve znění původním t. j. v řeči německé používati také vůči úřadům.
St-1 nemá také v kanceláři pracovních sil ovládajících řeč českou, aby mohl dáti předložiti účet opatrovnický a účet palmární ve vlastní režii. Proto by musel k účelů tomu požádati notáře nebo tlumočníka o překlad, což by stálo — jak již řečeno — mnoho peněz na škodu opatrovancovu.
Nss neuznal stížnost za důvodnou. Žal. úřad odůvodnil své rozhodnutí — přejav za své důvody presidia vrch. soudu zem. —tím, že v daném případě nelze účty opatrovnické a palmární považovati za přílohy podání, nýbrž podle § 203 nesp. pat. za podání samo, tak že není pochyby, že měly býti předloženy v jazyce státním.
St-l připouští i ve stížnosti na nss, že by byl soud v případě, o nějž jde, býval oprávněn vrátiti německé podání, aby se stalo jazykem státním, ale trvá na tom, že tu šlo skutečně jen o přílohy, na něž předpis § 2 jaz. zák. o podáních vztahovati nelze.
Mohl se tedy nss zabývati toliko jednou spornou otázkou, zda účty zmíněné jsou podáním čili nic.
Úřad posuzoval předložené účty — jak již řečeno — podle § 203 pat. o nesp. řízení z r. 1854. Že by to bylo nemístné, st-l netvrdí, dovolává se jen toho, že účty ony předložil odděleně od vlastní zprávy (podání), která není pouhou zprávou předkládací, nýbrž obsahuje i důležité vysvětlivky k účtům i zprávu o zdravotním stavu opatrovancově atd. a že proto nutno účty ty pokládati za přílohy, za jaké také výslovně byly označeny.
Nss nemohl tento názor stížnosti sdíleti. Podle § 203 resp. 219 nesp. pat. má býti účet opatrovnický předložen soudu s potřebnými pomůckami písemně, z čehož je zřejmo, že zákon považuje za objekt podání účet sám a mluví ještě zvlášť o pomůckách účtu, které mohou býti jeho přílohami.
Ještě markantněji vystupuje tato povaha účtu jako podání, přihlédne-li se k předpisu 2. odst. § 203 cit. pat., dle něhož má býti u soudů okresních, když účet se skládá jen z několika málo položek příjmových a výdajových, tento účet při stání vzat do protokolu, který tu zastupuje písemné podání.
Když tedy dle toho je správným názor žal. úřadu, že účet sám představuje podání strany, není třeba, aby se soud zabýval otázkou, zdůrazňovanou v námitkách stížnosti, v jaké řeči by musil býti účet sepsán.
Že však podání v opatrovnické věci Eduarda D. předkládati lze u okr. soudu pro Staré Město a Josefov v Praze jen jazykem státním — čsl. st-l, jak již řečeno, nepopírá a je tedy stížnost zřejmě bezdůvodná.
Pokud st-l ve stížnosti své zdůrazňuje povinnost opatrovnického soudu a vyšších instancí soudních hájiti zájmy opatrovancovy, které by utrpěly újmu, kdyby st-l musil předložiti překlad účtů do češtiny, stačí na to odpověděti, že podle § 7 jaz. zák. vyřizují spory o užití jazyka při soudech příslušné státní úřady dohlédací jako věci státní správy odděleně od věcí, ve které spory ty vzešly, takže úřady správní, které se zabývaly jazykovým sporem, nefungovaly jako úřady opatrovnické, čímž padá každá výtka v naznačeném směru, a jest i dovolání se § 265 o. z. o. nemístné.
Jest sice pravda, že st-1 může vésti své soukromé knihy, spisy a korespondenci jazykem německým, ale z toho neplyne nikterak, že by byl také oprávněn předkládati soudu účty ve věcech opotrovance Eduarda D. rovněž jazykem německým.' Pro otázku jazykové úpravy účtů těchto v tomto případě jsou směrodatnými jen ustanovení zák. jazykového a ta předpisují — jak již řečeno — aby účty ty byly soudu předloženy jazykem čsl.
Ježto tedy stížnost není v žádném směru odůvodněna, bylo ji zamítnouti.

Citace:

ŠVAMBERG, Gustav. Počešťování firem a přečešťování rejstříkových zápisů. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 2, s. 26-27, 36-38.