NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 15680.

Pro povahu záruky jako obchodu rozhoduje, je-li převzetí rukojemství obchodem.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1936, Rv I 734/35.)
Žalobkyně se za žalovaném domáhá zaplacení zažalované částky tvrdíc, že jest to dluh syna žalovaného z obchodního spojení s ní, za něhož se žalovaný zaručil jako rukojmí a plátce. Pohledávka ta jest proti synovi žalovaného nedobytná. Prvý soud vyhověl žalobě jen, pokud se týkala částky, jež vznikla žalobkyni proti žalovanému po záručním prohlášení žalovaného, jinak žalobu zamítl, a to z těchto důvodů: Podle znění záručního prohlášení jde o rukojemství podle § 1346 obč. zák., ke kterému jest zapotřebí písemné formy. Bez této formy nevzniká závazek. Z toho plyne, že závazek vzniká jen, pokud této formě bylo vyhověno, pokud tedy jest obsažen v písemném prohlášení, a že tedy další závazek, který byl převzat toliko ústně a není obsažen v písemném prohlášení, je pro nedostatek předepsané formy neplatný. Z obsahu prohlášení zřejmě vyplývá, že v něm není řeči o převzetí pohledávky, kterou již žalobkyně proti synovi žalovaného měla a nelze v tomto smyslu zejména pokládati slova »za zboží dodané Vámi mému synu«, poněvadž tento výraz v souvislosti s ostatním textem neznamená nic jiného, než že žalovaný se zaručuje za zaplacení zboží, které bude teprve dodáno. Jestliže snad žalobkyně to mínila jinak, má na stylisaci sama vinu. Odvolací soud uznal i v této části podle žaloby. Důvody: Žalobkyně — obchodnice — prodala synovi žalovaného — trhovci — za účelem dalšího zcizení zboží. Jednalo se tudíž na obou stranách o obchod a obchodní dluh. Nebylo tedy podle čl. 317 obch. zák. vůbec zapotřebí písemné formy rukojemství, které si žalobkyně zřídila pro svoji pohledávku vzniklou z provozu obchodní živnosti a platí tedy i ústní ujednání vedle písemné záruční listiny učiněná, t. j. záruka žalovaného i za nedoplatek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest sice přisvědčiti právnímu názoru dovolatelovu, že pro povahu záruky jako obchodu nerozhoduje, že jest obchodem smlouva, která měla býti zárukou upevněna, a proto odvolací soud mylně odůvodnil aplikaci čl. 317 obch. zák. tím, že přikoupí zboží šlo o obchodní jednání a že záruka byla převzata za obchodní dluh. Rozhoduje jen, je-li převzetí rukojemství samo o sobě obchodem — ať jíž na straně věřitele anebo rukojmího neb obou. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu jest dovoditi právní závěr, že tento případ je dán. Pro smlouvu rukojemskou, kterou žalující firma uzavřela k zajištění své pohledávky z obchodního prodeje, platí domněnka čl. 274 a předpis prvního odst. čl. 273 obch. zák. Jest tedy tuto smlouvu pokládati za jednání náležející k provozu obchodní živnosti žalující strany a jest proto na tuto rukojemskou smlouvu použíti ustanovení čl. 317 obch. zák. Nevyžaduje se tudíž k platnosti rukojemství převzatého žalovaným písemné formy. Dovolání se musilo minouti s úspěchem, i pokud se opírá o výklad listiny ze dne 3. dubna 1933. Napadená změňující část rozsudku odvolacího soudu se nezakládá na závazku žalovaného převzatém touto listinou, nýbrž na závazku převzatém právním jednáním ústním a proto výklad listiny nemá rozhodujícího významu.

Citace:

Čís. 15680.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1190-1191.