NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 359.

Volební právo do obcí: 1. * Ustanovení posl. odst. § 56 ř. vol. v obcích (zák. ze dne 31. ledna 1919 č. 75 sb. z. a n.), jímž se určuje lhůta pro rozhodnutí o námitkách proti volbě, jest předpis jen pořádkový. Překročení této lhůty tedy ani úřadu nebrání volbu zrušiti, ani jej nenutí, aby — ruší-li volbu — zrušil také přípravné řízení volební. — 2. * Řízení o seznamech voličských jest dle §§ 11—18 řádu vol. v obcích samostatnou částí řízení volebního, v níž se upravují seznamy tyto s konečnou platností. Rozhodnutí o námitkách proti volbě (§ 56 cit. zák.) nemůže se tedy pravoplatně opravných seznamů voličských nijak dotýkati. — 3. Konkretisování nového bodu stížného teprve při ústním líčení před nejvyšším správním soudem je nepřípustno.
(Nález ze dne 18. března 1920 č. 2047.)
Prejudikatura: k 3. viz nálezy ze dne 21. ledna 1920 č. 398, sbírky č. 305, ze dne 28. ledna 1920 č. 513, sbírky č. 314 a ze dne 11. února 1920 č. 944, sbírky č. 327.
Jan Kokoška ve Vřeskovicích (adv. Dr. Th. Šmeral z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran volby do obecního zastupitelstva ve Vřeskovicích.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K námitkám Josefa Mráčka a soudr. podaným proti volbě do obecního zastupitelstva ve Vřeskovicích byla naříkaným rozhodnutím zrušena volba obecního zastupitelstva konaná dne 15. června 1919 a nařízeno, aby byla vykonána volba nová na základě pravoplatných seznamů voličských a kandidátních listin a za řízení komise již pro prvou volbu pravoplatně ustanovené. Stalo se tak z důvodů, že, jak se namítá a ze spisů je patrno, použito bylo při volbě obálek lišících se od sebe barvou, čímž porušeno bylo ustanovení § 38 ob. ř. vol., dle něhož musí býti všechny obálky stejné velikosti, jakosti a barvy a nešetření tohoto výslovného, k zachování tajnosti volby směřujícího předpisu má za následek neplatnost celé volby. Tím se stávají ostatní námitky bezpředmětnými.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatel prohlašuje ve své stížnosti, »že si stěžuje proti celému obsahu naříkaného rozhodnutí, zejména však v tom směru, že bylo ustanoveno, že má býti nová volba provedena na základě dosavadního materiálu, tedy stávajících seznamů voličských a kandidátních listin a za řízení komise pro prvou volbu ustanovené.«
Dle první části stížnosti hodlá stěžovatel brojiti proti výroku naříkaného rozhodnutí co do celého jeho obsahu, tedy především proti té části jeho, kterou byla volba do obecního zastupitelstva zrušena, a teprve pro případ, že by zrušení volby bylo zachováno, že se domáhá zrušení též přípravného řízení volebního.
Stěžovatel označil však s potřebnou určitostí toliko tento posléze dotčený bod stižný a také provedl jedinou námitku, totiž že neměl býti zrušen pouze volební akt sám, nýbrž s ním celé přípravné řízení volební.
Naproti tomu stížnost nijak nekonkretisuje stižný bod proti ostatnímu obsahu naříkaného rozhodnutí. Ona nijak nepotírá výrok, jímž byla volba zrušena, nevytýká, že zrušení se stalo neprávem, nenamítá ničeho proti důvodům zrušení, jichž užilo naříkané rozhodnutí, nýbrž domáhá se celým svým obsahem jedině toho, aby zrušení volby bylo rozšířeno také na přípravné řízení volební, tak aby nová volba byla předsevzata nikoliv na základě pravoplatných voličských seznamů, jak nařídilo naříkané rozhodnutí, nýbrž na základě nových seznamů voličských, po novém předložení kandidátních listin a za řízení novou volební komisí.
Obmezil se proto nejvyšší správní soud ve smyslu § 18 zákona o správním soudě na přezkoumání naříkaného rozhodnutí pouze v rámci tohoto jediného bodu stížnostního.
Tak se musil zachovati i přes to, že zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení dovozoval nezákonitost naříkaného rozhodnutí také ve výroku o zrušení volby vůbec, poukazuje k tomu, že jednak barva obálek na lístky hlasovací tolik se nelišila, aby na tajnost volby měla vliv, a že obálky rozdíleny byly voličům nikoliv s tendencí tajnost volby porušiti, nýbrž maně tak, jak voliči k volbě přicházeli.
Neboť vývody těmito, které vybočují z rámce stížného bodu ve stížnosti uvedeného, formuloval stěžovatel teprve při ústním líčení další bod stižný, v písemné stížnosti s dostatečnou přesností neoznačený, což však dle § 18 zákona o správním soudě připustiti nelze, pročež vývody tyto musily zůstati nepovšímnuty.
Ve věci samé posoudil pak nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí na těchto základech:
Pro úřad rozhodující o námitkách jest v § 56 zákona ze dne 31. ledna 1919 č. 75 sb. z. a n. dána zásada, že má zrušiti volbu jen tenkráte, zjistí-li takové vady řízení volebního, které mohou míti vliv na výsledek volby, zrušení pak může dle téhož ustanovení zákona zasáhnouti buď celé volební řízení nebo příslušnou jeho část. Z tohoto předpisu zákona, zejména z té věty jeho, která dovoluje pouze »příslušnou« část volebního řízení zrušiti, vychází na jevo, že zákon veden jest snahou po dosažení účelné ekonomie řízení, a že cílem jeho jest, aby pro vady některé části řízení netrpělo řízení celé. Proto nařizuje, aby odstraněna byla jen ta část řízení volebního, která přímo nebo nepřímo vadou je stížena, kdežto ostatní bezvadně provedené části volebního řízení mají dle zjevného úmyslu zákonodárcova zůstati nedotknuty.
Zcela nepřípustno jest zejména, aby rozhodnutím o námitkách proti volbě podaným byly zrušeny nebo měněny seznamy voličské, které sestaveny byly v řízení zvláštním, samostatný oddíl řízení volebního tvořícím a jež staly se pravoplatnými tím, že buď proti nim námitky podány nebyly nebo že o námitkách rozhodla komise při dohlédacím úřadě s konečnou platností (§ 17 vol. ř.). Že by pak neshodou barvy obálek na volební lístky trpěly snad i kandidátní listiny a ustavení volební komise, jichž zrušení stížnost se domáhá, nedá se vůbec mysliti, a stížnost něco podobného ani sama netvrdí.
Není proto proti zákonu, že naříkané rozhodnutí nezrušilo také přípravné řízení volební a že důsledkem toho nařídilo provésti novou volbu na základě pravoplatných seznamů voličských a kandidátních listin za řízení komise, již pro první volbu ustanovené.
Stížnost míní ovšem dále, že tento náhled naříkaného rozhodnutí jest jen potud správným, pokud bylo o námitkách rozhodnuto ve lhůtě v posl. odst. § 56 vol. ř. předepsané, což se však v případě, jenž je předmětem sporu, nestalo, kdežto byla-li řečená lhůta překročena, slušelo po náhledu stížnosti zrušiti i celé řízení přípravné.
Tomuto výkladu zákona nemohl nejvyšší správní soud přisvědčiti. Lhůta stanovená v posledním odstavci § 56 řádu vol. není lhůta propadná, a nedodržení lhůty té není stíháno následky, jež snaží se stížnost ze zákona vyvoditi. Neboť zákon, ustanoviv tuto lhůtu, uložil sice příslušnému úřadu za povinnost, aby ve lhůtě této o námitkách proti volbě rozhodl, avšak neustanoviv následky pro případ, že by úřad o námitkách v této lhůtě nerozhodl, dal pouze na jevo, že co jest nad tuto lhůtu, pokládá za zbytečný průtah, za který jest příslušný úřad služebně zodpověděn a který právě tímto určením lhůty má býti zamezen. Má tedy řečené ustanovení zákonné povahu pouhého předpisu pořádkového, a překročil-li úřad o námitkách rozhodující, nedbaje předpisu tohoto, zákonnou lhůtu, zákon mu nejen nebrání, aby i po uplynutí lhůty volby zrušil, nýbrž jej také nenutí, aby, zrušuje volbu, zrušil i celé řízení přípravné.
Jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou a byla proto zamítnuta.

Citace:

č. 359. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 205-208.