Č. 991.

Schvalování prodeje nemovitostí (Slovensko): I. Podle § 1 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. a podle § 6 nař. min. s plnou mocí pro správu Slovenska z 12. ledna 1919 č. 11 (Úradné Noviny č. 3 a 4 z r. 1919) může úřad správní odepříti souhlas ke zcizení nemovitostí na Slovensku toliko tehdy, odporuje-li zcizovací jednání všeobecným zájmům státu československého. — II. Nepřípustný přesun kompetenčního podkladu naříkaného rozhodnutí teprve v řízení před nejv. správ. soudem.
(Nález ze dne 25. října 1921 č. 13125.)
Věc: Géza K. ve V. (adv. Dr. L. Klumpar z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (zast. min. místotaj. V. Lóblem) pro neschválení kupní smlouvy o nemovitostech.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Josef I. z V. prodal trhovou smlouvou ze 7. ledna 1920 stěžovateli Gézovi K. z V. nemovitosti (dvůr se zahradou a domy), ležící v téže obci a zapsané ve vložce č. — za 90.000 K. K žádosti Gézy K. schválil zvláštní užší výbor župy Z. v M. rozhodnutím z — tuto smlouvu. Na to podal Antonín A. jako poručník nezl. dítek prodávajícího Josefa I. rozklad, pokud se týče odvolání, v němž se domáhal toho, aby rozhodnutí zvláštního užšího výboru bylo zrušeno a schválení smlouvy odepřeno, uváděje, že prodávající byl dán pro marnotratnictví pod kuratelu, jež není ještě pravoplatně zrušena, a dále, že prodej jest ke škodě nezl. dítek prodávajícího, že cena jest nepoměrně nízká, že kupující kupuje nemovitost k účelům spekulačním a že se protiví veřejnému zájmu, aby kupující, svobodný muž, jenž má značný příjem z velkého tabákového skladu, měl z koupě hmotnou výhodu na úkor rodiny bez důchodů.
Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska naříkaným rozhodnutím odvolání Antonína A. vyhověl, rozhodnutí zvláštního župního výboru zrušil a smlouvu neschválil z těchto důvodů: 1. prodávající jest pod kuratelou, 2. prodej nemovitosti jest na škodu nezletilých dětí, 3. cena prodejní neodpovídá nynějším poměrům a 4. nabyvatel kupuje nemovitost za účelem dalšího zcizení.
O stížnosti Gézy K., podané na toto rozhodnutí, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se nejprve zabývati námitkou odvodního spisu, že stížnost jest nepřípustná pro nedostatek legitimace stěžovatelovy, a sice prý proto, že naříkaným rozhodnutím nebyl stěžovatel poškozen v žádném svém subjektivním právu, t. j. subjektivním nároku (§ 2 zák. o správ. soudě); neboť podle názoru žalovaného úřadu nepřísluší stěžovateli právní nárok na schválení smlouvy, kdyžtě schválení nebo neschválení smlouvy náleží do volného uvážení správních úřadů a volné uvážení vylučuje samo sebou existenci nároku na úřední výkon, jehož se strana domáhá.
Nejvyšší správní soud nemohl shledati tuto námitku odvodního spisu důvodnou. Jest sice pravda, že volné uvážení úřadů správních, pokud právě sahá, vylučuje existenci subjektivních práv. Leč volné uvážení neznamená libovůli; volné uvážení má své zákonné hranice a jenom v těchto hranicích smí se pohybovati. Sluší tedy zkoumati, které hranice jsou stanoveny pro volné uvážení úřadu správního v daném případě. Jest nesporno, že v daném případě jedná se o odepření souhlasu správního úřadu k prodeji nemovitosti na Slovensku. Podle § 4 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. vyhledává se na Slovensku k platnosti určitých disposicí s majetkem nemovitým — mezi nimi i ke zcizení nemovitostí — úředního souhlasu, jejž udílí určité orgány správní (zvláštní užší výbory zřízené pro každou župu, pokud se týče ministr s plnou mocí pro správu Slovenska), povolané k tomu podle předpisů, jež vydány byly k provedení § 4 cit. zákona (nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11 a ze dne 12. března 1919 č. 53).
V § 4 cit. zák. nejsou stanoveny podmínky, za kterých jest úřední souhlas ke zcizení nemovitostí uděliti neb odepříti. Jestliže však cit. zákon, jenž v nadpisu jest označen jako »zákon o mimořádných přechodních ustanoveních na Slovensku«, v § 4 víže soukromoprávní disposice s majetkem nemovitým na souhlas úřadů správních, jeví se také ustanovení § 4 cit. zákona mimořádným přechodným obmezením zásadní disposiční volnosti jednotlivců. Je-li však ustanovení § 4 cit. zákona výjimečného rázu, pak dlužno je vykládati jako každou výjimku restriktivně; obmezení zásadní volnosti jednotlivce v disposicích s majetkem nemovitým nemůže zajisté jíti dále, nežli pokud toho vyžaduje celková intence zákonná. Tato celková intence zákonná jest vyjádřena v § 14, z něhož jest patrno, že zákon sleduje výlučně účel: udržeti na území, na něž se vztahuje, pořádek, konsolidovati tam poměry a zabezpečiti řádný státní život.
Podle celkové intence zákona jest to tedy výhradně ohled na všeobecné zájmy státní, jenž jest směrodatným pro výklad dosahu onoho obmezení, jehož podle § 4 doznává zásadní volnost jednotlivců disponovati s majetkem nemovitým. Jedině tímto ohledem na zájmy státní může se úřad říditi při svém rozhodování o udělení neb odepření souhlasu ke zcizení nemovitostí. Touto celkovou intencí § 4 cit. zákona jsou tedy dány ony hranice pro volné uvážení úřadů správních v těchto záležitostech.
Celková intence zákonná došla výrazu i v positivní právní normě, totiž v § 6 nař. min. s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 12. ledna 1919 č. 11, které vydáno bylo k provedení § 4 cit. zákona. Podle § 6 cit. nař. mají úřady, které jsou povolány rozhodovati o udělení neb odepření souhlasu ke zcizení nemovitostí, vyšetřiti, zda zcizovací jednání neodporuje všeobecným zájmům československého státu, a jenom v tom případě udělí povolení.
Jak z celkové intence § 4 cit. zákona, tak i z positivního ustanovení § 6 cit. nařízení plyne tedy zcela nepochybně, že úřad správní může odepříti souhlas ke zcizení nemovitostí jenom, odporuje-li zcizení všeobecným zájmům státním, nikoli však z důvodů jiných.
Ohled na všeobecné zájmy státní tvoří tedy ony hranice, v nichž může se volné uvážení úřadů v daném případě pohybovati. Překročil-li úřad tyto hranice, zasáhl tím v zásadní volnost jednotlivcovu disponovati s majetkem nemovitým a zasáhl tím také v jeho subjektivní práva.
Namítá-li tedy stížnost, že žalovaný úřad odepřel neprávem souhlas ke zcizení nemovitostí, namítá tím implicite, že žalovaný úřad vybočiv z oněch zákonných hranic vsáhl v subjektivní právo stěžovatelovo. Proti zásahu v subjektivní svá práva může se však stěžovatel podle § 2 zák. o správ. soudu dovolávati ochrany před nejvyšším správním soudem. Jest tudíž stěžovatel legitimován podati stížnost u tohoto soudu. Zodpověděv kladně otázku legitimace stěžovatelovy, mohl se nejvyšší správní soud pustiti do jednání o stížnosti po stránce meritorní. V tomto směru uvážil pak nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatel domáhaje se zrušení naříkaného rozhodnutí jako nezákonného, uvádí ve stížnosti, že smlouva o zcizení nemovitostí, které žalovaný úřad odepřel dáti souhlas, neodporuje ani soukromým ani veřejným zájmům; uplatňuje tedy v podstatě námitku, že žalovaný úřad neprávem odepřel souhlas ke zcizení. Tuto námitku shledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Svrchu bylo již vyloženo, že úřad povolaný k tomu, aby rozhodoval o udělení neb odepření souhlasu ke zcizení nemovitosti, může souhlas odepříti jenom tehdy, jestliže shledá, že zcizení odporuje všeobecným zájmům státním. Že by v daném případě prodej nemovitost odporoval všeobecným zájmům státním. Že by v daném případě prodej nemovitosti odporoval všeobecným zájmům státním, to neuvádí výslovně ani naříkané rozhodnutí, ani tomu nenasvědčují ony okolnosti, jež naříkané rozhodnutí uvedlo jako důvody pro odepření souhlasu k prodeji. Pokud totiž jde o důvody uvedené svrchu pod 1 až 3 —
prodavatel jest pod kuratelou, smlouva jest na škodu nezletilých dětí (totiž ... dětí prodávajícího), cena trhová neodpovídá nynějším poměrům (totiž jest příliš nízká) —
jest nepochybným, že jde tu vesměs o poměry, které týkají se toliko zájmů zcizitelových, nikoliv však všeobecných zájmů státních. Důvody uvedené svrchu pod 1—3 nemohou vůbec býti zákonnými důvody pro odepření souhlasu ke zcizení nemovitostí, neboť, nedotýkajíce se všeobecných zájmů státních, nespadají vůbec v rámec § 6 cit. nař., kterým v souhlase s celkovou intencí § 4 zákona č. 64 z r. 1918 byly stanoveny hranice pro volné uvážení úřadu.
Pokud jde o důvod, uvedený svrchu pod 4, — stěžovatel nabyl nemovitosti za účelem dalšího zcizení — uvážil nejvyšší správní soud:
Nelze zajisté a priori vylučovati, že by moment dalšího zcizeni nemovitosti nemohl býti vůbec zákonným důvodem pro odepření souhlasu ke zcizení nemovitosti, jinými slovy, že by tento moment ležel úplně mimo ony hranice, jimiž je volné uvážení úřadu při udílejí souhlasu obmezeno.
Avšak moment dalšmo zcizení nemovitosti, a specielně jak jest tomu v daném případě, dalšího zcizení domu, nemůže býti již sám o sobě zákonným důvodem k odepření souhlasu, neboť zcizení, při němž jest obava dalšího zcizení, nemusí nutně v každém případě jedině již vzhledem k tomuto momentu obávaného dalšího zcizení ohrožovati všeobecné zájmy státní a jeviti se tudíž jednáním, které odporuje všeobecným zájmům státním. Zcizení, při němž jest dána obava dalšího zcizení, mohlo by pouze v určitých případech ohrožovati všeobecné zájmy státní, totiž tehdy, kdyby k momentu dalšího zcizení přistoupily ještě momenty jiné, na př. úmysly spekulační, které by byly s to, aby zcizovací jednání kvalifikovaly jakožto jednání, které by mohlo ohrožovati všeobecné zájmy státní, tudíž jakožto jednání, jež odporuje všeobecným zájmům státním.
Že by však žalovaný úřad byl v daném případě zjistil nějaké takovéto další kvalifikační momenty, není patrno ani z naříkaného rozhodnutí ani ze spisů správních. Uvedl-li žalovaný úřad jako důvod pro odepření souhlasu ke zcizení okolnost, že stěžovatel nabyl nemovitosti za účelem dalšího zcizení, vycházel nesporně z právního názoru, že již tento moment dalšího zcizení sám o sobě je důvodem pro odepření souhlasu. Vycházel-li však žalovaný úřad z tohoto právního názoru, pak vyložil nesprávně ustanovení § 6 cit. nař. a v důsledku tohoto svého mylného právního názoru opomenul také vyšetřiti, zdali v daném případě přistoupily k momentu dalšího zcizení ještě některé jiné momenty, které by mohly zcizovací jednání kvalifikovati jakožto jednání odporující všeobecným zájmům státním.
Nejvyšší správní soud nemohl proto ani důvod ad 4 uvedený uznati za zákonný důvod odepření souhlasu ke zcizení nemovitosti.
Z těchto úvah plyne tedy, že naříkané rozhodnutí spočívá vesměs na mylných právních názorech, neboť žalovaný úřad pokládá za zákonné důvody k odepření souhlasu ke zcizení nemovitostí jednak okolnosti, které se vůbec netýkají všeobecných zájmů státních, nýbrž pouze zájmů individuelních a které tudíž leží zcela mimo rámec § 6 cit. nařízení, jednak okolnost, která by se sice mohla týkati všeobecných zájmů státních a která by mohla spadati v rámec § 6 cit. nař., avšak nikoliv, jak žalovaný úřad za to má, sama o sobě, nýbrž teprve ve spojení s jinými momenty, jež však úřad v daném případě vůbec nezjistil. Odepřel tudíž žalovaný úřad v důsledku mylného právního názoru v daném případě souhlas ke zcizení nemovitostí vesměs z důvodů jiných, nežli ze kterých lze podle celkové intence § 4 zák. č. 64 z roku 1918 a podle § 6 cit. nař. souhlas odepříti; tím však vybočil žalovaný úřad z oněch hranic, které jsou mu pro jeho volné uvážení stanoveny.
Jest tudíž naříkané rozhodnutí nezákonné.
Nejvyšší správní soud musel se zabývati ještě vývody, které při veřejném ústním líčení přednesl zástupce žalovaného úřadu v tom směru, že prý žalovaný úřad při svém rozhodnutí jednal u výkonu kompetence ve věcech sirotčích, neboť hájil zájmy nezletilých dítek zcizitelových. Těmito vývody snažil se zástupce žalovaného úřadu dáti naříkanému rozhodnutí ten smysl, že bylo vydáno nikoli u výkonu kompetence, která žalovanému úřadu jest přikázána §§ 6 a 7 cit. nařízení, nýbrž u výkonu kompetence zcela jiné, totiž kompetence ve věcech sirotčích a opatrovnických. I kdyby bylo lze vůbec připustiti tuto obranu žalovaného úřadu, slušelo by uvážiti toto: kompetence ministerstva ve věcech posléz zmíněných jest upravena §em 212 zák. čl. XX: 1877. Podle tohoto zákonného ustanovení rozhoduje totiž ministerstvo vnitra ve věcech sirotčích a opatrovnických, a to jako poslední instance o odvoláních podaných z rozhodnutí správních výborů, která vydána byla v druhé stolici o odvoláních z rozhodnutí měst s regulovaným magistrátem a z rozhodnutí municipálních sirotčích stolic. Jest tudíž zákonným předpokladem pro tuto kompetenci ministerstva uvedený pořad instanční. V takovémto pořadu instančním se však v daném případě vůbec nejednalo. Žalovaný úřad musel ze spisů správních seznati, že v daném případě nešlo o pořad instanční podle § 212 zák. čl. XX : 1877, nýbrž výhradně o pořad instanční podle ustanovení §§ 6 a 7cit. nařízení.
Než žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí nedal na jevo ani slovem, že by, rozhoduje v daném případě, byl zamýšlel vystupovati u výkonu kompetence podle § 212 zák. čl. XX : 1877, a nemůže tedy teprve v řízení před tímto soudem přikládati rozhodnutí svému smysl zcela jiný, než který z obsahu jeho jest patrný, a přetvořiti vydaný svůj výrok svým dodatečným výkladem v rozhodnutí zcela jiné, jež straně vůbec vydáno nebylo, a následkem toho ani nejvyšším správním soudem (§ 2 zák. o správ. soudě) zkoumáno býti nemůže.
Ze všech těchto důvodů bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.
Tím odpadla pro nejvyšší správní soud nutnost, aby se zabýval námitkami stížnosti, pokud se v nich uplatňuje, že ani jeden z důvodů, o něž žalovaný úřad své rozhodnutí opřel, neodpovídá skutečnosti, nehledě ovšem ani k tomu, že tyto námitky jsou pouze brojením proti skutkovému zjištění, jež žalovaný úřad položil za základ svému rozhodnutí a jež by nejvyšší správní soud mohl vůbec přezkoumávati pouze s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 991. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 865-869.