Č. 3044.

Horní právo: I. * Pro existenci právního nároku na propůjčení meziměří jest rozhodným onen faktický a právní stav, jaký zde byl v době podání žádosti za toto propůjčení. — II. * Jako meziměří lze propůjčiti i takovou plochu, jež není dosud se všech stran úplně uzavřena propůjčenými měrami dolovými. — III. * V řízení o propůjčení meziměří (přebytku) podle §§ 73 a 74 horního zák. není majitel sousední míry dolové legitimován k námitce, že majitel jiné sousední míry dolové nebyl k jednání pozván. — IV. Dohoda, o níž mluví § 74 hor. zák., není součástí úředního jednání.
(Nález ze dne 31. prosince 1923 č. 20927.)
Věc: Arnold E. v T. proti ministerstvu veřejných prací o meziměří.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 3. listopadu 1921 zažádal Albert B. v Praze u báňského hejtmanství v Praze za rozdělení meziměří (přebytku) ležícího mezi měrami dolovými Martin, Ernst, Ignác, Josef, Beze Jména a Carlo I—III v kat. obcích L. a Z. mezi jednotlivé majitele těchto dolových měr. Při komisionelním jednání konaném ve dnech 20. prosince 1921, 21. února a 27. března 1922 bylo zjištěno, že jde vlastně o 2 meziměří a to 1. o plochu tvaru patnáctiúhelníkového, ležící mezi dolovými měrami Carlo III, Martin, Beze Jména, Josef, Ignác, Carlo I a přebytkem Ernst a 2. o plochu tvaru trojúhelníkového, ležící mezi dolovými měrami Carlo I až III a přebytkem Ernst.
Zároveň zjištěno, že prvé meziměří není se všech stran uzavřeno dolovými měrami, pokud se týče přebytkem Ernst, nýbrž že na dvou místech hraničí na volné pole, a to jednak mezi měrami Josef a Beze Jména, jednak mezi měrami Martin a Carlo III. Na obou těchto místech uzavřel žadatel požadované pole libovolně zvolenými přímkami, čímž na prvém místě vytvořil s volným polem hranici o délce 36631 m, na druhém pak o délce 111327 m.
Přes námitky vznesené při tomto komisionelním jednání st-lem jako majitelem dolových měr Carlo I—III a přebytku Ernst, uznalo báňské hejtmanství rozhodnutím z 18. dubna 1922 dle §§ 71 a násl. hor. zák. požadované propůjčení za přípustné a ježto nebylo docíleno dohody o rozdělení meziměří, propůjčeno celé prvé meziměří ve výměře 43960 m2 všem majitelům sousedících měr společně, kdežto druhé meziměří o výměře 2801,02 m2 propůjčeno st-li samému jakožto jedinému majiteli sousedících měr dolových. Odvolání z rozhodnutí toho st-lem podané zamítlo žal. min. nař. rozhodnutím.
Stížnost vytýká nezákonnost i vadnost řízení, jež dovozuje takto:
1. K jednání o propůjčce přebytku nebyl pozván spolumajitel dolové míry »Beze Jména«, což odporuje předpisu § 53 prov. nař. k hor. zák. I kdyby bylo pravdou tvrzení naříkaného rozhodnutí, že pozván byl společný zmocněnec spolumajitelů této dolové míry inž. L., nebyla tím vada odstraněna, neboť pro uzavření dohody mezi majiteli sousedících dolů ve smyslu § 74 hor. zák. potřeboval by zmocněnec zvláštní plné
Bohuslav, Nálezy správní. V. 150 moci ve smyslu § 1008 o. z. o. Při osobní účasti neobeslaného spolumajitele mohlo dojíti k dohodě a tedy k jinému výsledku jednání.
2. Dle praxe a judikatury nemůže býti přidělen přebytek, který není se všech stran ohraničen měrami dolovými.
3. V tomto případě nejsou však splněny ani výslovné podmínky § 71 hor. zák., neboť jednak nelze za přebytek považovati jen onu plochu, již žadatel ve své žádosti zcela libovolně ohraničil, nýbrž dlužno hleděti také k volnému poli, rozprostírajícímu se na straně jihovýchodní, kdež by mohl st-l v důsledku své výhradné kutby položiti dolovou míru tak, že by pak teprve povstal zde přebytek ohraničený se všech stran, jenž by ovšem měl jiný tvar, než ten, o jehož přidělení zažádáno, jednak by mohl st-l položiti uvnitř požadovaného přebytku dolovou míru, a to tím způsobem, že by se vzdal svého přebytku Ernst — jak také už učinil — a na místě něho zažádal o propůjčení dolové míry. Okolnost, že žádost Alberta B. za propůjčení sporného přebytku došla dříve než jeho oznámení, jímž se vzdává přebytku Ernst, nemá významu, neboť úřady měly z moci úřední přihlížeti k národohospodářskému významu § 71 hor. zák., jenž čelí proti rozkouskování těžebních polí.
4. Přebytek »Ernst« byl propůjčen samostatně před vydáním hor. zák., dlužno tedy k němu hleděti jako k samostatnému celku. Mohl tedy st-l žádati za doplnění jeho na jednoduchou míru dle §§ 48 a 283 hor. zák., a nebyl úřad oprávněn hleděti k podané žádosti Alberta B. jako k nabytému právu a to tím méně, když na jmění tohoto žadatele byl uvalen konkurs, takže nevyhovuje ani předpisům § 37 prov. nař. k hor. zákonu.
O stížnosti té uvážil nss takto:
ad 1. Prvou námitkou vytýká st-l nař. rozhodnutí vadnost řízení, již spatřuje v tom, že k jednání o propůjčce nebyl pozván spolumajitel dolu »Beze Jména« Josef E. K námitce takové st-l není legitimován, neboť námitkou tou neuplatňuje porušení svého vlastního práva, nýbrž práva osoby třetí, t. j. onoho nepozvaného spolumajitele sousední míry dolové. St-l sám právního nároku na pozvání všech účastníků k jednání o propůjčce nemá; může sice míti na tom interes, aby byli k jednání takovému všichni pozváni, a aby se ho také zúčastnili, nestane-li se to však, není tím žádné jeho právo porušeno, a to tím méně, kdyžtě dohoda, o které mluví § 74 hor. zák., netvoří vůbec součást úředního jednání, naopak jest soukromou věcí majitelů sousedních dolů, k níž úřad horní má povinnost hleděti jen tenkráte, uskutečnila-li se, na jejíž sjednání mu však žádná úřední ingerence nepřísluší.
ad 2. Podle § 71 hor. zák. jest meziměřím, čili přebytkem ona těžebná plocha (Gebirgsteil), která jest propůjčenými měrami dolovými tak obklopena, že do ní nelze položiti pravidelnou míru dolovou. Tvrzení stížnosti, že podle praxe a judikatury nemůže býti přidělen přebytek, kterýž není se všech stran ohraničen propůjčenými měrami dolovými, není správný; již správní soud vídeňský ve svém nálezu z 20. září 1912 č. 10413 Budw. č. 9086 vyslovil názor zcela opačný, že totiž k propůjčení přebytku není zapotřebí, aby požadované pole bylo se všech stran uzavřeno propůjčenými již měrami dolovými. Tento názor nutno uznati správným, neboť opačný výklad vedl by k absurdnosti, že takové meziměří, jež hraničí na jalové pole, které by se pro naprostý nedostatek těžebných nerostů nemohlo státi dolovou měrou, nebylo by lze nikdy propůjčiti k těžbě, a to ani tehdy, kdyby v něm bylo uloženo sebe větší bohatství vyhrazených nerostů.
ad 3. Touto námitkou upírá st-l v prvé řadě žadateli právo, ohraničiti meziměří, jež není se všech stran obklopeno propůjčenými měrami dolovými, k účelům svého požadování libovolnými liniemi vůči poli dosud nepropůjčenému. Právo takové však po názoru nss-u žadateli upříti nelze. Při výkladu, jenž byl shora ad 2. dán znění § 74 hor. zák., dlužno pojímati předpis tohoto zákonného ustanovení jen ve smyslu negativním, t. j. dlužno v něm spatřovati pouze zákaz, že nelze jako s přebytkem nakládati s takovým polem, ohraničeným propůjčenými měrami dolovými, do něhož — ať zúplna nebo nějakou částí — lze položiti pravidelnou míru dolovou. Nelze však spatřovati v něm příkaz, že by ten, jenž žádá za propůjčení takového přebytku, byl nucen žádati za něj v celé jeho rozloze až k oněm hranicím, kde snad v budoucnosti bude lze položiti nějakou pravidelnou míru dolovou. Že opačný názor není možný, podává se již z toho, co řečeno shora ad 2.
Z těchto úvah plyne, že žadatel si může zvoliti za předmět své žádosti za meziměří plochu dle své vůle, a že báňský úřad smí ho v této jeho volbě omezovati jen potud, pokud by zvolenými hranicemi meziměří mohlo dle jeho názoru býti prejudikováno poloze možných budoucích měr dolových, nebo pokud by se tvořily zvolenou polohou meziměří zbytečné přebytky nové, příčící se národohospodářsky racionelnímu využití těžebných polí. Že by v tomto případě propůjčením meziměří bráněno bylo st-li položiti ve svém výhradném kutišti dle své volby přípustnou míru dolovou, to stížnost sama netvrdí a také by dle stavu věci důvodně tvrditi nemohla. Pokud by však chtěla namítati, že úřad nehleděl k možnému prejudikování jiným měrám dolovým nebo ke zbytečnému tvoření nových přebytků, nebylo by lze k námitkám takovým hleděti, neboť námitkami takovými by si st-l osoboval hájení zájmu veřejného, k čemuž není legitimován, neboť chrániti zájem veřejný povolán jest jedině horní úřad sám.
Tím však padá zároveň námitka stížnosti spatřující překážku přidělení požadovaného meziměří v tom, že by do onoho širšího pole, jež se st-l snaží do okruhu meziměří zahrnouti, bylo lze položiti pravidelnou míru dolovou.
Zbývá tedy zkoumati, zda tím, že st-l se vzdal svého přebytku Ernst, nebyla přivoděna nepřípustnost přiděliti uchazečům požadované meziměří.
Po této stránce dlužno souhlasiti s názorem žal. úřadu, že pro posouzení této otázky jest rozhodným, které z obou podání došlo dříve na úřad, zda žádost uchazečů o přiděleni meziměří, či oznámení st-lovo o vzdání se přebytku Ernst.
Podáním žádosti o přidělení meziměří dle §§ 73 a 74 hor. zák. nabyli majitelé sousedních měr dolových právního nároku, aby žádost jejich byla vyřízena dle onoho faktického a právního stavu, jaký zde byl v době podání žádosti té. Na tomto jejich právním nároku nemohlo ničeho změniti
150* pozdější st-lovo vzdání se přebytku Ernst, a to tím méně, když hor. zákon pro vznik oprávnění horních uznává důsledně za směrodatnou zásadu priority (viz zejména §§ 19, 22, 33, 52, 53 a j.). Pokud se zde st-l dovolává opětně zájmů národohospodářských, dlužno poukázati k tomu, co řečeno již shora, že totiž k hájení těchto zájmů veřejných není legitimován.
ad 4. Po této stránce nelze sice upříti oprávněnost názoru st-lovu, že jeho přebytek Ernst vzhledem k svému původu z doby před vydáním hor. zákona rovná se propůjčenému poli dolovému, a že tedy na něj lze použíti předpisů §§ 48 a 283 hor. zák. Avšak právě tato ustanovení výslovně připouštějí rozšíření takových menších polí na rozměry pravidelné míry dolové jen tenkráte, nestojí-li tomu v cestě nabytá práva jiných podnikatelů. V daném případě dlužno však uznati, že právní nárok majitelů sousedních měr dolových, o němž pojednáno shora ad 3., rovná se plně »nabytému právu jiných podnikatelů«, jaké mají na mysli §§ 48 a 283 hor. zák., pročež právem žal. úřad vyhověl žádosti dříve podané a proto nepřihlédl již k žádosti st-lově, jež se stala nař. rozhodnutím nepřípustnou.
Ze všech těchto úvah slušelo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1319-1322.