Č. 3689.

Název inženýr: * Absolventi cizozemských průmyslových škol nebo škol jim odborně na roven postavených nemají nároku na užívání stavovského označení »inženýr« z § 5 cís. nař. ze 14. března 1917 č. 130 ř. z.
Řízení před nss-em: Výtkami vadnosti řízení ve stížnosti na nss vznesenými může se nss zabývati jenom, může-li st-l uplatňovati nějaké nějaké subjektivní právo.
(Nález ze dne 3. června 1924 č. 10.114.)
Prejudikatura: Boh. 743 adm. a jiné.
Věc: Viktor F. v Praze (adv. Dr. Alf. Gintz z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o stavovské označení »inženýr«.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti st-lově, aby mu bylo podle § 5 cís nař. ze 14. března 1917 čís. 130 ř. z. dovoleno užívati stavovského názvu »inženýr«, z důvodu, že předběžné odborné školní vzdělání žadatelovo nedosahuje úrovně, jakou žádá jmenované nařízení.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí námitkami vadnosti řízení v několika směrech. Námitkami těmi mohl by se nss věcně zabývati jen tehdy ,kdyby st-l mohl vůbec uplatňovati nějaké subjektivní právo, neboť jen takové subjektivní právo chrániti povolán jest nss předpisem § 2 zák. o ss.
Takové právo subjektivní mohl by st-l odvozovati jediné z cís. nař. čís. 130/1917, neboť vládní nař. z 10. listopadu 1921 č. 411 Sb., které se musí držeti rámce cís. nařízení (§ 8), jiné právo poskytnouti nemůže, nežli poskytuje zákon, k jehož provedení bylo vydáno.
Zdroj práva, které by mohl st-l vůbec vyvozovati z cís. nař. č. 130/1917 a míru jeho vzhledem k nál. zdejšímu Boh. 743 adm. hledati možno toliko v § 5 cís. nař., neboť st-l udal ve své žádosti za povolení užívati stavovského označení »inženýr«, že absolvoval 4 třídy gymnasia, I ročník vyšší obchodní školy trojtřídní v Brně, 1 ročník městského elektrotechnika v Teplicích, 2 ročníky elektrotechnika v Kostnici, pátý semestr elektrotechnika v Mannheimu a pátý semestr automobilového oddělení na technikum v Lippe. Nejde tedy o absolvování vysoké školy technické, nýbrž o absolvování škol jiných, a o těch právě jedná § 5 cís. nařízení.
Z uvedených dat st-lem uvedených plyne však dále, že učeliště, o jichž absolvování svou žádost opřel, byla nejen v době vydání nař. rozhodnutí, nýbrž i v době vydání cit. cís. nařízení učeliště cizozemská, a dlužno proto uvažovati, zdali § 5 cís. nař. propůjčuje právo na označení názvem »inženýr« absolventům škol tam uvedených i jiných rovnocenných také tenkráte, jsou-li tyto školy v cizině. Otázku tu možno správně řešiti jenom porovnáním § 5 s ostatním obsahem cís. nařízení.
V § 1 cís. nař. jedná se o vysokých školách technických v tuzemsku, v § 4 pak o stejných školách v cizozemsku. § 5 pomlčuje vůbec o tom, zdali má na mysli vyšší průmyslové školy zdejší či cizozemské. Avšak z mlčení toho nelze ještě vyvoditi, že by nečinili rozdílu mezi školami zdejšími a cizozemskými, Dedukci takové brání právě cit. předpisy §§ 1 a 4 cís. nař. o vysokých školách technických a ve spojení s nimi ta další okolnost, že cís. nař. nepřipojuje k § 5 obdobného ustanovení, jaké v § 4 připojeno jest k § 1. Kdyby býval zákon v § 1 vynechal slovo »tuzemské« a nepřipojil ustanovení § 4 o školách cizozemských, mohl by snad o to vzniknouti spor, zdali chtěl označení »inženýr« propůjčiti pouze absolventům vysokých škol technických zdejších či také cizozemských a stejný spor by byl na snadě i ohledně absolventů vyšších průmyslových škol. Avšak tím, že opatření, které učinil o vysokých školách technických, neučinil také pro školy v § 5 jmenované, dal zřejmě na jevo, že má v tomto § na mysli toliko školy zdejší. Tomu nasvědčuje ostatně i terminologie, jíž § 5 pro školy tam uvedené užívá, která se srovnává s názvy pro školy toho druhu v oblasti platnosti cís. nařízení úředně zavedenými (odborná škola stavební, vyšší průmyslová škola, směru toho neb onoho atd.), jakož i úvaha, že bez výslovného ustanovení nelze předpokládati, že by stát poskytoval i cizozemským učilištím přednost, již poskytuje učilištím domácím. Nemá tedy § 5 cís. nař. intencí jako ustanovení § 4, jemuž podobného by bylo při učilištích nižších ,(§ 5) ještě více zapotřebí, nežli při školách vysokých. Z těchto úvah došel nss k názoru, že § 5 má na mysli pouze školy domácí a že k absolvování škol takových nebo rovnocenných v cizině nepojí oněch výhod, jež poskytuje absolventům takovýchto škol domácích. Poněvadž, jak výše uvedeno, st-l absolvoval určité školy v cizině, nemůže na tom zakládati něaký nárok podle § 5 cís. nař. absolventům tam uvedenýcr škol v tuzemsku vyhrazený. Nebyl tudíž st-l a nemohl býti zkrácen na svém právu, když mu žal. úřad odepřel povolení, aby směl užívati stavovského označení inženýr. Při tom jest lhostejno, zdali za cizozemská učiliště sluší považovati také ony školy, jež v době vydání cís. nař. č. 130/1917 byly v tuzemsku a staly se cizozemskými teprve změnou hranic státního území, či jen ony školy, které již v době vydání cís nař. byly v cizozemsku, neboť školy posléze dotčené, k nimž náležejí i učiliště st-lem navštěvovaná, sluší zcela nepochybně pokládati za cizozemské. Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3689. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1436-1438.