NPD documents search: Právník, 62 (1923)

— Čís. 7464 —
Čís. 7464.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
S hlediska § 18 zákona jest lhostejno, od koho vyšel podnět ku koupi nábytku, rozhoduje jedině, že k ní skutečně došlo a že byla podmínkou pronájmu bytu. Lhostejno, že manžel pronajímal byt v zastoupení své manželky jako vlastnice domu, kdežto nábytek a ostatní zařízení v pronajímaném bytě, které byly jeho vlastnictvím, prodával vlastním jménem.
Smlouva o koupi nábytku, odporující § 18 zák. o ochr. náj. jest nicotná a strany mohou žádati, by byl obnoven dřívější stav a vráceno vše, co bylo plněno z nicotné smlouvy. Dlužno vrátiti kupní cenu, s druhé strany pak nábytek. Pokud dlužno přihlédnouti k opotřebení nábytku.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1927, Rv I 564/27.)
Žalobci, najímajíce byt v domě manželky žalovaného, vyplatili žalovanému 7 000 Kč, z nichž si žalovaný ponechal 5 000 Kč jako kupní cenu za prodaný nábytek a 2 000 Kč odevzdal své manželce jako náhradu za výlohy na úpravu bytu. Žalobu o zaplacení 7 000 Kč oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, pokud zamítly žalobní žádost co do 5 000 Kč a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud převzal zjištění prvého soudu, že dům, v němž jest byt pronajatý žalobcům, jest vlastnictvím manželky žalovaného, Barbory B-ové, kdežto nábytek a ostatní zařízení bytu bylo vlastnictvím žalovaného, jenž žalobcům pronajímal onen byt v zastoupení své manželky jako vlastnice domu. Dále zjistily nižší soudy, že bylo úmyslem žalovaného a jeho manželky, pronajmouti byt se zařízením, jež v něm bylo, což také oznámili žalobcům, prohlásivše, že »byt bez nábytku pronajat nebude«, že se na to žalobce Václav N. žalovanému sám nabídl, že nábytek v bytě koupí, prohlásiv před tím, že svůj dosavadní nábytek prodá, a že pak na základě tohoto prohlášení žalující strany bylo mezi stranami dále jednáno již o pronájmu bytu a prodeji nábytku. Z těchto zjištění usoudily nižší soudy, že pronájem bytu nebyl žalovaným, ať již — Čís. 7464 —
jednal jménem vlastním anebo jako zástupce své manželky, vázán podmínkou, že žalobci koupí zařízení bytu, ježto prý pronajímatelem bytu byla Barbora B-ová, která není žalována, kdežto prodatelem nábytku byl žalovaný Václav B., — takže prý smlouva o koupi nábytku byla uzavřena odděleně od smlouvy nájemní a mezi rozdílnými osobami, — a ježto popud ke koupi nábytku vyšel od žalující strany samotné. Z těchto důvodů neshledaly nižší soudy předpoklady pro použití § 18 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Nelze však s nimi souhlasiti. Účelem předpisu § 18 (právě tak jako předpisu §§ 19 a 20) zákona o ochraně nájemníků jest čeliti bytové lichvě a zameziti, by pronájemce nebo dosavadní uživatel bytu nevykorisťovali bytové tísně jiného k tomu, by mu vnutili za cenu více méně přemrštěnou koupi zařízení bytu, jehož by snad nový nájemník ani nepotřeboval a jež by koupil jen proto, by získal byt. Zákon chtěl v té příčině odňati jakoukoliv příležitost k vykořisťování a proto zakázal takové smlouvy naprosto. S tohoto hlediska jest tedy v souzeném případě úplně lhostejno, od koho vyšel podnět ke koupi nábytku, rozhoduje jedině, že k ní skutečně došlo a že byla podmínkou pronájmu bytu. Jest ovšem pravda, že z počátku nebylo mezi stranami jednáno o koupi nábytku, nýbrž že žalovaný původně žalobcům prohlásil, že byt nebude pronajat bez nábytku, leč na této podmínce se strany v dalším jednání neshodly, nýbrž jednaly pak již, jak zjištěno, o pronájmu bytu a prodeji nábytku a ujednaly konečně — lhostejno, na čí popud, — že žalobci koupí nábytek v pronajímaném bytě, samozřejmě, ježto již měli svůj nábytek, jen za tím účelem, by jim žalovaný pronajmul byt. Z toho plyne, že původní podmínka pronájmu bytu, převzetí nábytku a zařízení do nájmu, byla v dalším jednání změněna v ten rozum, že žalobci koupí nábytek v bytě, takže se nakonec stala podmínkou pronájmu bytu koupě nábytku, jinými slovy, že se pronájem bytu uskutečnil jen s podmínkou, že nájemníci koupí zařízení bytu. Každý jiný výklad příčil by se zjištěnému stavu věci a vytčenému smyslu a účelu předpisu § 18 zákona o ochraně nájemníků. Okolnost, že žalovaný pronajímal byt v zastoupení své manželky jako vlastnice domu, kdežto nábytek a ostatní zařízení v pronajímaném bytě, jež byly jeho vlastnictvím, prodával žalobcům vlastním jménem, nepadá na váhu. I když pronajímatelkou bytu byla manželka žalovaného a tento jednal ve příčině pronájmu jen jako její zástupce, ve příčině prodeje nábytku však jménem vlastním, nebrání to zakázanosti a tudíž nicotnosti smlouvy o koupi nábytku, neboť zákon v § 18 nerozeznává, komu nábytek náležel, a postihuje i takové případy, v nichž nábytek náležel sice třetí osobě, ale tato — majíc na pronájem vliv a jednajíc jménem pronajímatele — učinila koupi nábytku podmínkou pronájmu. Podle toho dlužno jednání žalovaného se žalobci jakož i výsledek tohoto jednání posuzovati jako nerozlučný celek a nelze v této příčině rozlišovati tak, jak činí zejména první soud, neboť takovýmto nazíráním na věc umožňovalo by se pronajímatelům bytů snadné obcházení přísného předpisu § 18 zákona o ochraně nájemníků. Jsou tedy splněny všechny předpoklady § 18 zákona a mohou žalobci již z tohoto — Čís. 7464 —
důvodu požadovati zpět zaplacenou kupní cenu za nábytek, takže netřeba se obírati druhým žalobním důvodem, odškodnění pro zkrácení přes polovici obecné ceny podle § 934 obč. zák. Odpadá však také nutnost, zabývati se dovolacími důvody § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s. Pokud jde o rozsah nároku žalobců na vrácení kupní ceny za nábytek, dlužno vycházeti ze zjištění prvého soudu, že žalobci vyplatili žalovanému 7 000 Kč, z nichž si žalovaný ponechal 5 000 Kč jako kupní cenu za prodaný nábytek a 2 000 Kč odevzdal své manželce jako náhradu za výlohy na úpravu bytu. Z tohoto zjištění procesní soud usuzoval, že tu není ani předpokladu § 20 (2) zákona o ochraně nájemníků, protože manželka žalována není a protože svému manželovi výhody ani neposkytla ani neslíbila. Těchto důvodů chopili se žalobci v odvolání a vyvozovali, že co do částky 2 000 Kč jest také žalovaný pasivně legitimován а k vrácení této částky podle § 20 zákona o ochraně nájemníků (dovolací spis cituje § 21 zák. o ochr. náj.) povinen, protože tuto částku přijal. Nyní v dovolání vytýkají žalobci odvolacímu soudu, že se s jejich vývody v tomto směru nezabýval. K tomu však odvolací soud nebyl povinen, neboť žalobci v první stolici mluvili jen o jednotné kupní ceně 7 000 Kč za nábytek, nezmiňovali se vůbec o částce 2 000 Kč jako úplatě za investice a neopřeli nárok na vrácení této částky o důvod zakázané úplaty za pronájem bytu, nýbrž nepřípustně teprve v odvolání tento nový důvod pro jednu část žalobního nároku nadhodili. Tímto důvodem netřeba se podle § 482 prvý odstavec a § 504 c. ř. s. obírati. Podle toho jest žalobní nárok důvodem po právu jen co do částky 5 000 Kč, která byla skutečnou kupní cenou za nábytek. Co do další částky 2 000 Kč, vyplacené podle zjištění prvého soudu za investice v bytě, jest však žalobní nárok bezdůvodným a nebylo lze dovolání v tomto směru vyhověti. Přes to, že je žalobní nárok, jak řečeno, co do částky 5 000 Kč důvodem po právu, nelze dovolacímu soudu ještě ve věcí rozhodnouti a nelze toho času odsouditi žalovaného ku vrácení celé kupní ceny 5 000 Kč, jak dovolatelé na prvém místě navrhují. Smlouva o koupi nábytku jako podmínce pronájmu nebo postoupení bytu, jest podle § 18 zákona o ochraně nájemníků zapovězena, podle § 28 téhož zákona trestná a podle § 879 obč. zák. nicotná. Nemá proto právních účinků, takže mohou strany žádati, by byl obnoven dřívější stav a vráceno bylo vše, co bylo z nicotné smlouvy plněno, a to tak, by podle zásad §§ 877, 921, 1431, 1435, 1437 a 1447 obč. zák. jedna strana ze škody druhé strany neměla prospěchu. Co do rozsahu této obnovy předešlého stavu platí v souzeném případě zásady §§ 335, 1437 a 1447 obč. zák., neboť oba příjemce nutno pokládati za obmyslné držitele, protože věděli neb aspoň měli věděti, že uzavírají smlouvu nicotnou a že může pro ně nastati povinnost, by vrátili, co přijali. Že mohou žalobci požadovati zpět zaplacenou kupní cenu 5 000 Kč se zákonnými úroky, vyslovuje již § 18 zákona o ochr. náj. Ale s druhé strany jsou i oni povinni obnoviti předešlý stav. V tom směru projevili sice žalobci již v žalobě ochotu, vrátiti nábytek, ale žalovaný nechce se s tím spokojiti, neboť tvrdil, že nábytek, který prý byl v době předání žalobcům v dobrém, bezvadném — Čís. 7465 —
stavu a měl i s ostatním zařízením cenu 5 500 Kč, byl užíváním jeho žalujícími značně opotřeben, částečně i zničen, takže prý nemá nyní vyšší hodnotu než 1 000 Kč. Tvrzený rozdíl z opotřebení vzniknuvší v částce 4 500 Kč uplatnil žalovaný započtením jako vzájemnou pohledávku. Nižší soudy se pro svůj právní názor, že se žalobci nemohou vůbec domáhati vrácení kupní ceny, neobíraly touto otázkou a neučinily v té příčině potřebných skutkových zjištění, což platí zejména o tom, v jaké míře byl nábytek, jenž měl podle zjištění prvého soudu v době pronajmutí bytu žalobcům cenu 4 858 Kč, opotřeben tím, že ho žalobci užívali. Za tohoto stavu věcí nelze toho času rozhodnouti, kolik jest žalovaný povinen žalobcům vyplatiti a kolik si smí z kupní ceny na své vzájemné nároky sraziti.

Citace:

č. 7464. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 407-410.