Č. 936.

Pozemková reforma: I. * Státní pozemkový úřad nemůže odepříti meritorní rozhodnutí dle § 7 zák. zábor. z toho důvodu, že dosud nebylo rozhodnuto soudem o nároku na příděl téhož pozemku ve smyslu § 1 a 12 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. — II. * Rozhodnutí státního pozemkového úřadu dle § 7 zák. zábor. neprejudikuje usnesení soudu stran nároku na příděl téhož pozemku ve smyslu §§ 1 a 12 shora cit. zák.
(Nález ze dne 15. září 1921 č. 11187.)
Věc: Gustav a Růžena V. v K. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o schválení kupní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: —
Státní pozemkový úřad zamítl žádost stěžovatelů za schválení koupě oné části pozemku, č. kat. — od velkostatku K., kterou měli dříve v pachtu a k níž také ohlásili u soudu nároky ve smyslu zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., a sice z těchto důvodů: 1. že povolením svým nechce předbíhati výsledku řízení zahájeného po rozumu zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., 2. že dle konaného šetření i prodej části pozemku č. kat. — z volné ruky odporoval by účelům, jež státní pozemkový úřad v intencích zákona záborového sleduje.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto: —
Žalovaný úřad vysloviv, že rozhodnutím svým nechce předcházeti soudnímu rozhodnutí o nároku stěžovatelů jako drobných pachtýřů tohoto pozemku, opírá se o právní názor, že by rozhodnutí jeho ve smyslu § 7 zábor. zák. vydané prejudikovalo usnesení soudu dle §u 17 zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. Tento právní názor však nejvyšší správní soud nesdílí. Dle § 1 zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a nař. může pachtýř (podpachtýř) zemědělského pozemku za podmínek v paragrafu tom blíže uvedených žádati, aby mu pozemek byl postoupen do vlastnictví za náhradu stanovenou podle tohoto zákona. O tom, zda a pokud nárok ten uchazeči přísluší, rozhoduje dle § 17 soud, ovšem ponechává § 15 téhož zákona účastníkům na vůli, aby do 4 měsíců ode dne, kdy zákon ten nabyl platnosti, shodli se o všech mezi nimi sporných otázkách. Právní důvod pro nabytí nemovitostí leží tedy v tomto případě v zákoně samém, který za určitých předpokladů dlouholetým pachtýřům přiznává právní nárok na nabytí vlastnictví určité nemovitosti, ponechávaje ohledně modalit převodu vlastnictví určitou volnost disposice stranám.
Naproti tomu předpokládá úřední souhlas ke zcizení dle § 7 zák. zábor. smlouvu a spočívá tedy v tomto případě právní důvod pro nabytí vlastnictví ve vodné disposici stran, jež ovšem, — má-li míti právní účinnost vůči státu — omezena je schválením úřadů podmíněnými účelem a obsahem zákonů o pozemkové reformě.
Za tohoto právního stavu, vzhledem k naprosto odchylné právní povaze obou případů, nemůže rozhodnutí státního pozemkového úřadu vydané dle § 7 zábor. zák. o žádosti za schválení trhové smlouvy v daném případě, kdy kupitel jest zároveň žadatelem o postoupení pozemku do vlastnictví z důvodu dlouholetého pachtu, míti právního významu pro usnesení soudu dle § 17 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z., a n. Soud rozhodnutím státního pozemkového úřadu, ať toto obsahuje schválení trhové smlouvy či odepření její, není nikterak vázán, poněvadž pro jeho usnesení jsou rozhodnými toliko ustanovení zákona z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., a jedině soudu přísluší zkoumati a rozhodovati, zdali jsou dány podmínky, jež zákon pro uznání vzneseného nároku stanoví. Výrok státního úřadu pozemkového pro soud je závazným toliko v případě § 18 cit. zák.
Dostane-li se straně, jež ohlásila nárok na vlastnictví určitého pozemku dle § 12 zákona z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. u soudu, pro týž pozemek schválení státního pozemkového úřadu dle § 7 zák. záb., pak ovšem může se státi rozhodnutí soudu o nároku dle § 12 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. bezpředmětným, poněvadž straně nabyvší vlastnictví pozemku smlouvou, tedy úmluvou s vlastníkem pozemku a se schválením státního pozemkového úřadu, tedy s právní účinností i vůči státu (§ 7) již na tom nemůže záležeti, aby se jí pro týž pozemek dostalo ještě právního titulu jiného ve formě usnesení soudu podle § 17 cit. zák.
Nemůže-li však rozhodnutí státního pozemkového úřadu o schválení trhové smlouvy ve smyslu § 7 zák. zábor. prejudikovati usnesení soudu a nároku kupitele z důvodu dlouholetého pachtu ve smyslu § 17 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., pak nemůže státní pozemkový úřad odpírati rozhodnutí o žádosti dle § 7 zák. zábor. vznesené dlouholetými pachtýřem proto, že nechce předcházeti usnesení soudu. Kdyby tedy jedině z toho důvodu byl žalovaný úřad žádost stěžovatelů zamítl, bylo by naříkané rozhodnutí v odporu se zákonem a bylo by je dle § 7 zák. o správ. soudě zrušiti.
Avšak naříkané rozhodnutí přes to, že dle tohoto důvodu nechtělo rozhodnutí soudnímu předbíhati, přece rozhodlo věcně o žádosti stěžovatelů a žádost i z důvodů věcných zamítlo. — Bylo se tedy zabývati další otázkou, zda naříkané rozhodnutí těmito věcnými důvody není snad v zákoně dostatečně odůvodněno. —
Udělení souhlasu dle § 7 zák. zábor. jest, jak nejvyšší správní soud již dříve v četných svých nálezech dovodil, výkonem úřední moci, jež pohybovati se může toliko v mezích daných účelem zákona, který obmezuje soukromé vlastnictví jen na tolik, na kolik toho je zapotřebí k provedení zamýšlené reformy pozemkové, určené obsahem svým již v §§ 1 a 10 zábor. zák.
Jestliže naříkané rozhodnutí neuděluje požadovaného souhlasu s kupní smlouvou proto, že by prodej z volné ruky odporoval účelům, jež sleduje zákon záběrový, pak v tomto výroku nelze spatřovati nezákonnosti, poněvadž pozemkový úřad, hájí-li účel záborového zákona, plní jen úkoly a povinnosti, jež jsou naň vzneseny, a nedopouští se neoprávněného zásahu v subjektivní práva strany.
Ale výrok tento nemá odůvodnění, v čem žalovaný úřad vidí odpor s účely záborového zákona při této trhové smlouvě, a postrádá také dostatečný podklad pro zjištění, zda a pokud žalovaný úřad, vyslovuje odmítnutí zamyšlené disposice vlastníkovy, držel se v oněch mezích, které mu účel zákona postavil pro jeho volný pohyb a jeho volnou úvahu.
Nedostatečnost tohoto odůvodnění brání straně hájiti se proti eventuelní nezákonnosti při postupu žalovaného úřadu, a nedovoluje nejvyššímu správnímu soudu, aby přezkoušel, zda konkrétní účel, jejž žalovaný úřad sledoval, v rámec záborového zákona spadá čili nic.
V tom spatřovati jest však podstatnou vadu řízení, která odůvodňuje zrušení naříkaného rozhodnutí po rozumu § 6 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 936. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 737-740.