NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 369.

Stavební právo (Čechy): 1. * Okolnost, že pozemek nějaký není pojat v plánu polohy, není na překážku jeho zastavěni. — 2. * Okolnost, že zastavěním pozemku způsobeno bude zvýšení nákladů obecní správy, není důvodem, pro který by bylo lze zastavění tomu brániti. — 3. * Hrozící roztříštěnost zastavěného území v obci není důvodem, proč by bylo lze brániti zastavění pozemku, ležícího stranou od kompaktně zastavěných částí obce. — 4. Nemá-li parcela, pro niž vyžádáno bylo stanovení stavební čáry, ještě kvalifikace parcely stavební, involvuje určení čáry stavební zároveň rozhodnutí, že pozemek ten je v mezích, určených oproti veřejné komunikaci touto stavební čarou, parcelou stavební.
(Nález ze dne 31. března 1920 č. 2482.)
Věc: Městská obec Kralupy n. Vlt. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu súčastněnou V. Důrasa adv. Dr. Ant. Zvěřina z Karlína) o stanovení stavební čáry.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Podáním ze dne 20. ledna 1910 Vladislav Důras v Kralupech oznámil městskému úřadu, že na svém pozemku č. kat. 196, ležícím při veřejné cestě č. kat. 577/1 v Kralupech n. V., hodlá provésti novostavbu, a žádal za tím účelem za určení stavební čáry a niveau. Po provedeném místním šetření obecní zastupitelstvo usnesením ze dne 20. prosince 1916 intim. 29. prosince 1916 č. 2210 žádost zamítlo v podstatě z těchto důvodů: 1. Určením stavební čáry a niveau pro pozemek čís. kat. 196 vznikly by skupiny nových domků za periferií města, které by způsobily obci značné náklady na osvětlení a kanalisaci odpadních vod, jakož i nesnáze se službou policejní a doručovácí. 2. V obvodu ny nějšího plánu regulačního je dostatek pozemků nezastavěných v příznivé poloze, které potřebám stavebního ruchu zcela vyhovují; není ani potřebno ani účelno rozšiřovati regulované území a tak zvyšovati beztak již značnou roztříštěnost města. Zastavění pozemku č. kat. 196 veřejným zájmům nejen by neprospělo, nýbrž naopak bylo by jim na škodu. — Odvolání 6. Důrasa bylo okresním výborem zamítnuto, dalšímu odvolání jeho však zemský správní výbor rozhodnutím ze dne 17. dubna 1919 č. 27902/6 vyhověl, rozhodnutí obou nižších instancí zrušil a městskému úřadu v Kralupech n. V. jako stavebnímu úřadu 1. instance uložil, »aby vydal nové rozhodnutí na základě usnesení městského zastupitelstva, určiv pro sporný pozemek čáru stavební a niveau.« V odůvodnění se praví: »Sporný pozemek, pro který má býti stavební čára a niveau určeno, jest při budovách Kralupské rafinerie olejů. Nedá se tedy důvodně tvrditi, že se nalézá v tak osamělé poloze, která by měla v zápětí podstatné zvýšení nákladů osvětlování, kanalisování, služby policejní a doručovací; okolnost, že by byla stavěním na sporném pozemku podporována roztříštěnost města, není ve smyslu předpisů stavebního řádu důvodem pro zamítnutí žádosti za určení stavební čáry a niveau.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí městskou obcí Kralupskou nejvyšší správní soud uvážil takto:
Naříkaným rozhodnutím bylo uznáno, že stavební úřad 1. instance je povinen pro pozemek č. kat. 196 v Kralupech n. V. určiti stavební čáru a niveau ve smyslu § 18 stav. ř. Podle tohoto ustanovení musí ten, kdo chce provésti novostavbu, přístavbu nebo přestavbu nějakou tam, kde se veřejně chodí, prve nežli podá žádost za povolení ku stavbě, vymoci si ustanovení čáry stavební a výše rovinné. Účelem stavební čáry jest, aby vymezila hranici mezi veřejnou komunikací a pozemkem určeným k zastavění. Stanoví tedy stavební čára, jak dalece lze pozemek ten zastaviti. Nemá-li parcela, o niž jde, ještě kvalifikace parcely stavební, involvuje tudíž určení stavební čáry zároveň rozhodnutí, že pozemek onen v mezích, určených oproti veřejné komunikaci touto stavební čarou, je parcelou stavební. Úsudek tento, podávající se z pojmového významu stavební čáry, má i přímou oporu v zákoně. Jestliže § 6 stav. ř. přikazuje obecnímu zastupitelstvu usnesení o proměně parcel pozemkových v parcely stavební a »následkem toho také« ustanovení stavební čáry, kdykoli nastane potřeba toho v jednotlivém případě, je z této dikce zřejmo, že zákon aktu určení stavební čáry přiznává v jistých případech také účinek přeměny toho kterého pozemku v parcelu stavební. Srovná-li se toto ustanovení s předpisem § 21 stav. ř., jenž přikazuje ustanovení stavební čáry a výšky rovinné ještě jednou a to zcela všeobecně do kompetence obecního zastupitelstva, je na snadě úsudek, že zákon v § 6 pomýšlí specielně na ony případy, kde — jak v případě konkrétním — má se zastavěti parcela pozemková, ležící při veřejné komunikaci, takže vzhledem k předpisu § 18 stav. ř. nastává nutnost určiti zároveň v jednotlivém případě stavební čáru, a že po zákonu nastává tu uno actu spolu s určením stavební čáry i přeměna dotyčné parcely pozemkové v parcelu stavební. Vzhledem k tomuto významu aktu určení stavební čáry dlužno tedy v naříkaném rozhodnutí spatřovati zároveň výrok, že pozemku č. kat. 196 přiznává se kvalifikace pozemku stavebního a že se uznává zásadně zastavitelným. V konkrétním případě je v jádru sporno, zda tento výrok stal se právem.
Stížnost namítá v tomto směru především, že pozemek není zastavitelným, pokud nebyl pojat do plánu polohy. S tímto názorem nelze souhlasiti. Stavební řád nestanoví nikde, že lze stavěti jenom na pozemcích pojatých do plánu polohy, ani nežádá, aby před zastavěním pozemku do plánu polohy nepojatého provedeno bylo předem doplnění tohoto plánu v řízení normovaném v § 4 a 5 stav. ř. Ovšem musí pozemek, prve nežli možno na něm stavěti, nabýti kvalifikace parcely stavební, což stane se buď povolením parcelace ve smyslu § 10 stav. ř. anebo — kde nejde o rozdělení pozemku v několik stavenišť — nějakým jiným aktem stavebního úřadu, jímž se ohledně pozemku onoho učiní nějaká disposice dle řádu stavebního. Jak vysvítá z § 10, al. 2 stav. ř., jenž mluví o žádosti za parcelaci i tam, kde plánu polohy dosud není, připouští stavební řád možnost, proměniti v parcelu stavební povolením parcelace i takovou parcelu, která dosud do plánu polohy pojata není, aniž musilo předcházeti řízení dle § 4 a 5 stav. ř. Je-li však dovolena parcelace pozemku do plánu polohy nepojatého, dlužno dojista připustiti zastavitelnost pozemku ležícího mimo plán polohy i tehdy, když se nerozděluje na několik stavenišť.
Dále stížnost vytýká, že stavební úřad je povinen určiti stavební čáru jenom pro stavby při veřejných třídách a ulicích, kdežto stavby mimo třídy neb ulice může prý zakázati. Ježto polní cestu třebas veřejnou nelze pokládati za třídu neb ulici, usuzuje, že zastavění pozemku při pouhé polní cestě může dle svého uvážení zakázati. Úsudek, který tu stížnost činí, je však naprosto mylný. Není-li stavební úřad, jak stěžovatelka sama připouští, oprávněn dle svého uvážení zakazovati stavby při veřejné pasáži, kde zákon je v zájmu veřejném stěžuje požadavkem určení stavební čáry, tím méně zajisté jest oprávněn zakazovati stavby, které při veřejné pasáži neleží a při nichž tedy veřejný zájem není tou
měrou súčastněn, jako při oněch. Stížnost však neoprávněně také pojímá zákonné předpoklady pro určení stavební čáry. Paragraf 18 stav. ř. stanoví požadavek určení stavební čáry a niveau tehdy, když se má provésti nějaká novostavba, přístavba nebo přestavba »tam, kde se veřejně chodí«. Neužívá zde — jako na jiných místech, na př. v § 27 — v kontextu slov »při třídě neb ulici«, nýbrž všeobecně obratu »kde se veřejně chodí«, čímž zahrnuta je každá veřejná komunikace, bez ohledu na to, je-li již ulicí (třídou) v obvyklém slova smyslu čili nic. Užívaje tohoto širokého výrazu stavební řád chtěl patrně právě zahrnouti i ony případy, kdy jde o zastavění pozemku ležícího mimo plán polohy, kde tedy nelze ještě o ulicích a třídách mluviti, kde však vzhledem k poloze pozemku při veřejné cestě nebo silnici jeví se před jeho zastavěním potřeba stanoviti hranici mezi plochou zastavitelnou a mezi veřejnou komunikací. S tohoto hlediska tedy předpoklady pro určení stavební čáry v konkrétním případě dány jsou.
První i druhá instance shledaly zákonný důvod, aby odepřely žádané určení stavební čáry a tím uznání zastavitelnosti sporného pozemku v tom, že zastavěním jeho byly by poškozeny veřejné zájmy dané místními poměry, jednak, poněvadž následkem odlehlé polohy pozemku od zastavěné části území obecního vznikly by obci značné náklady na osvět lení a kanalisaci odpadních vod, jakož i nesnáze se službou policejní a doručovací, jednak pak proto, že by tím dosavadní beztak již značná roztříštěnost města byla ještě zvýšena.
Žalovaný úřad v prvním směru neshledal, že by zájem obecních financí v konkrétním případě byl ohrožen, ježto prý poloha sporného pozemku není tak osamělá, aby zastavěním jeho způsobeno bylo podstatné zvýšení nákladů služby obecní, v druhém směru pak vůbec popřel, že by hrozící roztříštěnost zastavěného území mohla býti ve smyslu řádu stavebního důvodem, aby bráněno bylo zastavění pozemku. Stížnost vytýká, že úsudek onen spočívá na nedostatečném skutkovém podkladě, názor posléze uvedený pak že neodpovídá zákonu. Ani té ani oné námitce nebylo lze dáti za pravdu.
Oprávnění zastavěti pozemek je výronem vlastnického práva k němu. Zásadní volná disposice vlastníkova s jeho věcí (§§ 354, 362 ob. zák. obč.) omezena jest — nehledíc k právům osob třetích — dle § 364 ob. zák. obč. jenom potud, pokud omezení takové stanoveno jest v zákonech vydaných k zachování a podpoře obecního dobra, tedy — jde-li o zastavění pozemku — v řádu stavebním. Tento zákon omezuje ovšem ve veřejném zájmu vlastníka pozemku v různých směrech a připouští zásahy do jeho právní sféry. Srovnají-li se však příslušné předpisy stav. řádu, vysvítá z nich, že zákon všeobecně nechce omezovati vlastníka více, nežli kolik jest zapotřebí, aby se odvrátilo a zamezilo vše, čím by ohroženy byly bezpečnost osoby a majetku, jakož i veřejný pořádek (srov. §§ 13, 36, 47 a j. stav. ř.); tam však, kde chce nad míru tohoto všeobecného omezení pouze policejního připustiti zásahy do vlastnictví, že je výslovně stanoví a co do předpokladů i účelu přesně vymezuje (srov. na př. § 13, předposl. odst., § 22, odst. 5).
Řeší-li se s tohoto zásadního hlediska otázka, může-li stavební úřad v konkrétním příradě brániti zastavění sporného pozemku z uvedených dvou důvodů, dlužno uvážiti, že ani v tom ani v onom směru nejde o pouhou policejní ochranu veřej. zájmů, a že by tedy omezení stěžovatelkou žádané potřebovalo opory ve výslovném ustanovení stavebního řádu. Takového však není. Zákon nedává nikde na jevo, že by chtěl bráti zřetel na zájem financí obecních a z tohoto důvodu stavební činnost nějak omezovati. Nemůže proto obec z předpisů stavebního řádu dovozovati pro sebe práva zabraňovati zastavění pozemku nějakého proto, že by tím mohly jí vzniknouti značnější náklady na službu policejní a správní vůbec. Vzhledem k tomu nelze pak shledávati ani závažné vady řízení v tom, jestliže žalovaný úřad po této stránce, věcně irelevantní,, nezjistil skutkovou podstatu tak úplně, jak to stížnost požaduje. Než ani hrozící roztříštěnost zastavěného území obecního nemůže býti po zákonu důvodem, aby se zakázalo stavěti na sporném pozemku. Zákon nedává — nehledíc k ustanovení § 5 stav. ř. o plánech polohy — stavebnímu úřadu oprávnění, aby reguloval závazně ve všech směrech stavební činnost v území obce a dle volného uvážení svého zabraňoval zastavění pozemků se zřetelem na racionelní postupné zastavování obecního území; neuznává také nikde hrozící rozptýlenost budov za důvod, aby zastavění pozemku, vlastníkem projektované mohlo býti zakázáno. Není-li však takovéto ustanovení v zákoně, pak nelze — když také nejde o policejní ochranu veřejného zájmu — ze zákona odůvodniti, proč by mohlo zastavění sporného pozemku býti bráněno.
Opačné stanovisko nebylo by lze opříti ani poukazem na to, že jde v konkrétním případě o stavbu obytné budovy v »odlehlé poloze« ve smyslu § 47 stav. ř. Neboť »odlehlá poloha« po rozumu tohoto ustanovení dána je pouze tam, kde staveniště leží mimo území normálně frekventované a následkem nepříznivých poměrů je nesnadno přístupné, čehož o sporném pozemku, položeném v sousedství továrního komplexu kralupské rafinerie a při veřejné cestě, tvrditi nelze.
Jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou.
Nárok zúčastněné strany na náhradu útrat řízení před nejvyšším správním soudem neshledán odůvodněným, a byl proto v základě § 40 zákona o správním soudě odmítnut.

Citace:

č. 369. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 230-234.