Č. 6172.

Státní zaměstnanci: * Podle min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z. a ze 16. června 1887 č. 80 ř. z. nelze státním úředníkům ukládati za povinnost, aby při služebních cestách použili elektrické dráhy, nemá-li aspoň dvě třídy vozové. (Neřešeno s hlediska usnesení min. rady ze 4. června 1920 a výnosu min. fin. z 15. června 1920 č. 5034).
(Nález ze dne 20. prosince 1926 č. 7540).
Věc: Dr. Ing. Heřman R. v M. proti ministerstvu veřejných prací stran náhrady cest. výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, vrch. báň. rada, předložil báň. hejtmanství v Praze cestovní účty za řadu služ. cest, konaných z M. na jednotlivé doly, v nichž vedle jiného účtoval 1. náhradu za povoz k nádraží v M., pak 2. jízdné drahou dle II. třídy a konečně 3. provoz k nádraží na konečné stanici, resp. obdobné položky na cestě zpáteční. Báňské hejtmanství účty tyto upravilo tak, že místo náhrady účtovaných výloh (1—3) přiznalo st-li jízdné elektrickou drahou z M. a kilometrové od příslušné zastávky na dotyčný důl, resp. zpět. Rekursům, které st-l proti této úpravě svých cestovních účtů podal, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno. O stížnosti uvažoval nss následovně:
St-l uznává, že žal. úřad má právo přiznati mu náhradu cestovních výloh jen za onu cestu a dopravní prostředek, které jsou méně nákladnými, namítá však, že elektrická dráha má jen jednu vozovou třídu, a že státní úředník na služ. cestách podle nař. min. fin. daného ve shodě se všemi ministerstvy dne 16. června 1887 č. 80 ř. z. nemůže býti nucen, takovéto elektrické pouliční dráhy používati.
Žal. úřad opřel svůj výrok, že cestující úředník jest povinen používati elektr. dráhy, má-li pouze jednu třídu, o právní názor, že min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z., jehož se st-l ve svých rekursech dovolával, nevylučuje nikterak použití elektr. dráhy i v tom případě, když má pouze jedinou třídu. Nss nemohl však názoru tomuto přisvědčiti.
Povinnost úředníků, použíti při služ. cestách železnic, vyslovena byla nejprve výnosem min. fin. z 10. března 1849 č. 4467, ř. z. č. 158. Podle tohoto předpisu mělo při služ. cestách, které zcela nebo z části mohly býti vykonány po železnici, býti přiznáno úředníkům podle hodn. třídy jízdné dle I. resp. II. třídy, pro úřední sluhy pak dle nejnižší třídy; na železnicích, kde zařazeny byly jen dvě vozové třídy, bylo přípustno úředníkům bez ohledu na dietní třídu přiznati jízdné dle I. třídy. (Nota min. fin. z 1. července 1850 č. 17990 - Srov. »Fuchs: Diäten und Reisekosten« str. 47). Min. nařízením z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z. pak vydány byly předpisy o náhradě cest. výloh zaměstnanců úřadů horních, které přesně rozlišují, zda jde o náhradu výloh takových za cesty vykonané úředníkem, či za cesty vykonané jiným úředním personálem (diurnistou, úředním sluhou). Kdežto totiž dle § 6 úředníci a elévové mohou počítati výlohy dle I. resp. dle II. třídy vozové (podle hodn. třídy), mohou diurnisté dle § 14 odst. II. a sluhové dle § 15 odst. 6 cit. nař. čítati výlohy za jízdu dle III. třídy vozů, resp. na parolodi dle II. třídy.
Nad to stanoví § 15 posl. odstv. téhož nařízení, že služebníci (sluhové) v těch případech, kde mohou užíti jiných příležitostí, na př. omnibusů, vozů dostavních, atd., mohou jeti touto příležitostí, kdežto pro úředníky ustanovení takové v cit. nař. dáno není. Uváží-li se dále, že podle výnosu min. fin. z 27. října 1873 č. 22206, Věstník min. fin. č. 44 str. 279, mají státní úředníci v případech, kde jest jim použíti pošty, nárok na poštovné za zvláštní jízdy a rychlé jízdy (srov. i § 12 min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z.) a že tedy nebylo jim ukládáno použíti pošty společně s jinými cestujícími, podává se z cit. nař. č. 47/1874 ř. z., že nařízení toto vychází z předpokladu, že ve vlacích, jichž státní úředníci mají na služ. cestách použíti, jsou zařazeny aspoň dvě třídy vozové a že neukládá státním úředníkům, aby použili i vlaků, v nichž jest zařazena pouze třetí třída vozová.
Stejná ustanovení má v této příčině i min. nař. ze 16. června 1887 č. 80 ř. z., které odvolávajíc se i na nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z. se vztahuje i na úředníky horních úřadů. I toto nařízení přiznává stát. úředníkům při služ. cestách, mají-li použíti parní tramvaye nebo elektr. dráhy, náhradu jízdného dle I. resp. II. třídy vozové, sluhům pak dle poslední třídy vozové a ukládá jen těmto posledním event. povinnost použíti i koňských drah, omnibusů a dostavníků. I toto nařízení předpokládá zřejmě, že jsou ve vlaku elektr. dráhy zařazeny aspoň dvě třídy vozové a neukládá nikterak státním úředníkům za povinnost použíti i takových elektr. drah, na kterých jezdí jen vozy jedné třídy vozové.
Z předeslaného se podává, že pro svrchu uvedený právní názor žal. úřadu není opory ani v min. nař. z 23. dubna 1874 č. 47 ř. z., ani v min. nař. z 18. června 1887 č. 80 ř. z., které žal. úřad výslovně prohlašuje za předpis dosud platný; ježto pak se žal. úřad v této příčině dovolává toliko nař. č. 47/1874 ř. z., neshledal nss, že by nař. rozhodnutí mělo oporu v zákoně. Otázkou, zda na právním stavu svrchu uvedeném nastala ve příčině použití dopravních prostředků nějaká změna prozatímní úpravou cest. požitků stát. zaměstnanců, o které se usnesla min. rada v sezení ze 4. června 1920 (odst. II. č. 2), se nss za daného stavu věci zabývati nemusil, ježto žal. úřad rozhodnutí svoje v této příčině o cit. usnesení min. rady neopřel, omeziv se toliko na výrok, že zavedením jednotného kilometrového nebyla usnesením tímto normována povinnost konati cestu pěšky. — — —

Citace:

č. 6172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 822-824.