č. 9789.

Církevní věci: Je zemský svaz židovských náboženských obci na Mor. oprávněn přijímati a rozdělovati mezi náboženské obce dotaci podle kongruového zákona č. 122/26?
(Nález ze dne 1. dubna 1932 č. 3911.)
Věc: Israelská náboženská obec v R. proti ministerstvu školství a národní osvěty o dotaci podle § 5 kongr. zák. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 20. dubna 1929 zaslal Richard L., předseda židovské náboženské obce v R., ministru škol. žádost tří židovských náboženských obcí (R., S. a B.), týkající se přímého přiznání dotace žadatelkám a domnělého zadržení přídělu ze státní dotace zemským svazem židovských náboženských obcí na Moravě, připojiv k tomu své nazírání na věc.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že žádosti o přímé poukázání dotace podle § 5 kong. zák. nelze vyhověti, ježto židovská náboženská obec v R. stejně jako si stěžující okolní náboženské obce židovské — jak ostatně sám podavatel doznává — zplnomocnily před časem zemský svaz židovských náboženských obcí na Moravě, aby dotaci za ně přijal a rozděloval. Na docela mylném předpokladu spočívá názor st-lův, že velké a bohaté obce nemají nároku na zmíněnou dotaci, naopak podle zásady, v cit. zákoně vyslovené, t. j. podle počtu duší v té které obci podle posledního sčítání lidu v r. 1921, připadala by největší část dotace právě na největší obce a jen poukázáním paušální dotace většímu celku v duchu zákona bylo možno případné nesrovnalosti ve prospěch menších obcí vyrovnati. Není však úkolem státní správy kultové takové spory nyní urovnati a nelze, jak se zřetelem k soukromoprávnímu pod- kladu sporu, tak i k provedené již distribuci zmíněné dotace vykonávati ve věci, o niž jde, na zúčastněné strany jakýkoliv vliv. Pokud se týče poukazu na odtržení v.-ského okresu z oblasti intervenující náboženské obce v R., nutno upozorniti, že věc jest předmětem stížnosti k nss-u, jehož rozhodnutí dlužno vyčkati.
Uvažuje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané musil se nss a to jak k námitce odvodního spisu, tak i z moci úřední nejprve zabývati otázkou, jeví-li se nař. výnos »rozhodnutím neb opatřením« státní správy kultové ve smyslu § 2 zák. o ss.
Otázku tuto zodpověděl nss kladně.
Podle konstantní judikatury nss-u jest rozhodnutím neb opatřením úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss takový výrok úřadu správního, jímž tento jakožto úřad, t. j. ze své vrchnostenské pravomoci zákonem mu svěřené a u výkonu této moci autoratitivním způsobem zakládá anebo upravuje určité právní poměry strany.
Žal. úřad vyslovil se v nař. výnosu o žádosti o přímé poukazování státní dotace — tedy v záležitosti upravené §em 5 kongr. zák. — zcela — č. 9789
kompetentně (srov. § 5 zák. č. 122/26 a §§ 197, 198 a 212 vl. nař. č. 124/28) a to způsobem takovým, že ani forma intimátu tohoto výroku zemským úřadem, ani slova v něm použitá (zejména »nelze vyhověti«) nenechávaly st-lku na pochybách, že žádost její byla autoritativním způsobem vyřízena — a sice negativně — výrokem vůči ní učiněným a schopným nabýti právní moci. Při tomto vnějším rázu nař. výroku jest pak vedlejší otázka, zda a jaký význam a charakter přiklá- dal žal. úřad tomuto svému výroku v době jeho vydání, či snad teprve nyní v odvodním spise.
Ani další námitku odvodního spisu, uplatňující nedostatek legitimace stěžující si náboženské obce neshledal nss důvodnou.
Žal. úřad sám v odvodním spise uznává, že nárok na dotaci k doplnění platu duchovenstva ve smyslu § 5 zák. č. 122/26 přísluší jedině církevním a nábožensekým společnostem zákonně uznaným před účinností tohoto zákona, avšak nekongruálním. Poněvadž pak základem pro úpravu vnějších právních poměrů israelitské náboženské společnosti jest ve smyslu § 1 zák. č. 57/1890 ř. z. náboženská obec a poněvadž dále není vůbec sporno, že takovou jest i náboženská obec v R., která byla zřízena před účinností kongr. zák. z roku 1926 a také, jak i odvodní spis uznává, ve lhůtě zákonem stanovené svůj nárok na státní dotaci skutečně uplatnila (při čemž jest lhostejno pro tuto otázku, prostřed- nictvím koho tak učinila), nutno na ni pohlížeti jako na primérní subjekt nároku na státní dotaci, jemuž nelze upírati právo tvrditi, že mu nař. rozhodnutím bylo do jeho práv zasaženo.
Vychází-li odvodní spis snad — jak by se dalo z dalších jeho vývodů souditi — z názoru, že st-lce nepřísluší legitimace z toho důvodu, že zmocnila spolu s jinými náboženskými obcemi svého času Svaz židovských náboženských obcí na Moravě, aby za ni nárok na státní dotaci uplatnil, ji nadále přijímal a rozděloval, pak dlužno konstatoval, že tento názor jest mylný. Uvedená skutečnost může sice míti vliv na zodpovědění otázky, zda tvrzení o porušení subj. práv žal. úřadem jest důvodné či bezdůvodné, nikoliv však na legitimaci ke stížnosti. Připojuje-li pak odvodní spis v souvislosti s uvedenou námitkou k odkazu na § 5 zák. kongr. ještě poukaz na 2. odst. § 199 prov. nař. č. 124/28, podle něhož vlastní percipienti nemají nároku vůči státní správě, stačí odkázati na to, že 2. odst. § 199 cit. nař. mluví o »duchovních a pozůstalých po nich«, kdežto v daném případě domáhá se přímého poukázání dotace náboženská obec — byť i pro svého duchovního. Pokud jde o stížnost samu, nutno především z věcného přezkoumání vyloučiti námitky, jež jdou mimo nař. rozhodnutí, resp. jsou nepřípustný. — Všechny ostatní námitky, pokud je vůbec lze — vzhledem k tomu, co právě uvedeno — chápati jako konkretisované podle § 18 zák. o ss, dovozují pouze, že plná moc, daná jmenovanému již svazu st-lkou, nemůže býti podkladem k přejímání paušální státní dotace i pro st-lku, a požadují, aby právo to příslušelo nadále jen st-lce. — č. 9790 —
473
Nss nemohl se zabývati zkoumáním této plné moci, jejíž znění st-lka ani ve smyslu § 18 zák. o ss nedokládá, takže stačí k tomu poukázati, že st-lka jak ve svém podání k žal. úřadu, tak i nyní ve stížnosti doznává, že takovou plnou moc skutečně podala a netvrdí, že by ji byla dosud odvolala. Je-li tomu tak, pak nelze shledati, že by zamítavý výrok žal. úřadu, odůvodněný tím, že kladnému vyřízení žádosti brání právě tato plná moc, byl stížností, pokud lze na ni jako na konkretisovanou pohlížeti, nějak otřesen.
Ostatně z příloh ke stížnosti doložených jest zřejmo, že obci dostává se skutečně kvóty, jaká jí podle počtu duší ve smyslu 5. části nař. č. 124/28 /zejména §§ 204 a 205) přísluší. Že by se této kvóty st-lce nedostávalo, stížnost také netvrdí a na větší kvótu, zejména na podíl z případně nepoužitých částek náležejících podle zákona i velkým náboženským obcím, zákonného nároku nemá. Byly-li by tu však nějaké podobné nároky plynoucí z vnitřních ustanovení svazových, pak nelze je uplatňovati (při čemž zůstává stranou otázka, před který forem) vůči žal. úřadu, nýbrž vůči svazu, jak se o to ostatně st-lka již cestou soukromoprávní pokoušela.
Za tohoto stížností daného stavu, kdy neměl nss příčiny zkoumati ani další případnou otázku, zda vůbec a do jaké míry by se tu mohlo uplatňovati dozorčí právo žal. úřadu vůči svazu, ani otázku, zda odvoláním plné moci svazu dané nabyla by již st-lka eo ipso práva na přímý poukaz státní dotace, jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 9789. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 667-669.