Č. 3014.

Vojenské věci: O úpravě sustentace (rodinných požitků) voj. gážistů podle výn. min. nár. obrany z 9. června 1921 č. 601758.
(Nález ze dne 21. prosince 1923 č. 3734).
Věc: Alexandr A. v Josefově proti ministerstvu národní obrany stran přiznání sustentace.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se týče sustentace za dobu od 1. do 24. března 1922, zrušuje se pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Odvolávaje se na věstník mno roč. IV. část 32 bod 324 a na rozkaz zem. voj. velitelství v Praze roč. IV č. 63 lit. B č. 2, žádal st-l podáním z 11. září 1922 o přiznání rodinné substentace počínaje 1. březnem 1922 a odůvodnil svoji žádost takto: Byl dnem 1. prosince 1921 přeložen jako nadporučík do výslužby a ponechán dále v činné službě u horského praporu č. 3 na Dolním Kubíně. Dle rozkazu nastoupil dne 1. března 1922 službu u vojenské zásobárny č. 9 v Bratislavě, odkud odejel dne 24. března 1922, poněvadž byl přidělen na dobu potřeby k vojenské zásobárně č. 4 v Josefově, kdež dosud činnou službu koná. Jest od 7. ledna 1922 ženat a má od tohoto dne svůj vlastní regulerní byt v domě svého otce ve Svitavách, jejž si zařídil, poněvadž byl přeložen do výslužby. V Bratislavě se marně hlásil u příslušného bytového úřadu o rodinný byt, v Josefově jest vzhledem k dosud trvající bytové nouzi nucen i s chotí bydleti od 27. března 1922 jako podnájemník v hotelu, kdež platí za používání cizího nábytku a kdež si stravu ve vlastní domácnosti připravovati nemůže. Stěhování do Josefova bylo mu povoleno výnosem mno z 24. srpna 1922 z důvodu, že koná činnou službu již déle 3 měsíců. Rozhodnutím zem. voj. velitelství v Praze z 22. září 1922 byla tato žádost zamítnuta z důvodu, že st-l netrpí de facto bytovou nouzí, že se nestaral řádně o přidělení bytu v posádce Josefov, neboť se přihlásil o byt teprve po 6 měsících bydlení v tamním hotelu a že výlohy, vzniklé mu bydlením a stravováním v hotelu, nejsou větší než výlohy, které by měl s vedením své domácnosti v regulérním bytě.
V odvolání uváděl st-l, že by mu sustentace nepříslušela, kdyby neměl svůj vlastní regulérní byt o 2 pokojích a kuchyni, z nichž platí 30 K měsíčně, kdežto v hotelu obývá jediný pokoj, za který platí měsíčně 250 K a za nejnutnější stravu 940 K měsíčně, nehledě k dalším výlohám z podnájemného bydlení plynoucím. O rodinný byt v Josefově nemohl st-l žádati dříve, než mu bylo povoleno stěhování, proto se hlásil o byt až 13. září 1922, a také byly st-li za cestu z Bratislavy do Josefova vyplaceny pouze cestovní požitky pro jeho vlastní osobu. Ostatně nejsou dle výnosu č. 63-IV B 2 pensisté povinni stěhovati se ze svého stálého bydliště do místa, kde konají službu.
Nař. rozhodnutím z 22. listopadu 1922 nevyhovělo mno st-lově žádosti, ježto žadatel nesplnil podmínky věstníku č. 32, a potvrdilo rozhodnutí první stolice.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Výnosem mno z 9. června 1921 601758, uveřejněným ve věstníku téhož ministerstva roč. IV část 32 bod 324, byly nároky na úpravu rodinných požitků čili na sustentaci, záležející v denních příplatcích, přiznány jednak všem vojenským gážistům z titulu války (§ 1), jednak vojenským gážistům z povolání z titulu vedení dvojí domácnosti pro bytovou nouzi (§ 2) a to buď z důvodu, že gážista z povolání nemohl svoji domácnost přestěhovati do nového stálého působiště a žije úplně odloučeně od rodiny (č. 1), nebo z důvodu, že jest nucen v novém stálém působišti bydleti společně s rodinou v podnájmu, kdež platí za používání cizího majetku, nemůže si připravovati stravu ve vlastní domácnosti a musí se stravovati s rodinou mimo své obydlí v hostinci neb podobně (č. 2). — — —
Svůj nárok na sustentaci ode dne 1. března 1922 vyvozuje st-l jednak z výn. shora cit. (věstník č. 32), jednak z dodatečného výn. mno z 2. července 1921 č. 601758, uveřejněného v rozkaze zem. voj. velitelství v Praze roč. IV. č. 63 pod lit. B č. 2.
Výnosu druhého (rozkaz Z. V. V. č. 63) dovolává se stížnost neprávem. Poněvadž nárok na sustentaci z titulu bytové nouze (věstník č. 32 § 2) byl přiznán jen gážistům z povolání při nastoupení služby v novém, stálém působišti a pensistů, kteří konají službu na dobu potřeby, se netýkal, což ostatně i § 1 č. 7, odst. 2 téhož výn. přímo vyslovil, bylo stanoveno ve výnosu druhém (č. 63 lit. B bod 2.) dodatečně, že pensistům, kteří konají nebo konali službu na dobu potřeby, přísluší nárok na sustentaci po celou dobu nuceného odloučení od rodiny, jelikož tito gážisté nejsou povinni stěhovati své rodiny z jejich stálého bydliště do posádky, ve které jsou službou přiděleni.
Z tohoto výnosu by nepříslušel st-li žádný nárok na sustentaci, i kdyby byl výnos ten ještě v platnosti, když st-l, jak tvrdí, žije se svou rodinou (manželkou) ve své posádce společně, ale výnos ten musí se považovati za zrušený nař. z 1. prosince 1921 č. 440 Sb., jež, provádějíc § 4 zák. z 19. března 1920 č. 195 Sb. o úpravě služebních požitků čsl. vojska, stanovilo pod č. 2, že gážisté ve výslužbě mají po dobu povolání k činné službě požitky gážistů aktivních. Tím byl výnos prvý (věstník č. 32) vztažen i na tyto gážisty ve výslužbě a jest pro ně jediným zdrojem nároku na sustentaci.
Z podmínek tohoto výnosu (věstník č. 32) nebyla dle nař. rozhodnutí splněna u st-le především podmínka, aby se žadatel řádně staral o přidělení bytu ve své posádce. V tomto směru ustanovuje § 3 cit. výn., že žadatel musí prokázati potvrzením, že jest přihlášen o byt a že potvrzení takové musí požadovati každý měsíc zvláště, — a v § 2 č. 5 odst. 5 se stanoví, že výplata sustentace může býti ihned zastavena, zjistí-li se šetřením, že se vojenská osoba nestará opravdově, aby svou domácnost co nejdříve přestěhovala do nového stálého působiště, po případě do řádného bytu, ať již se tak děje z jakýchkoli příčin.
Je-li úřad oprávněn z důvodů nestarání se o řádný byt výplatu již přiznané sustentace zastaviti, nemůže býti pochybnosti o tom, že jest oprávněn z tohoto důvodu také sustentaci teprve žádanou nepovoliti.
V daném případě přiznává st-l, že se o řádný rodinný byt ucházel v Josefově teprve dne 13. září 1922, ačkoliv se tam i se svou manželkou již dne 27. března 1922 přestěhoval, ale namítá, že se nemohl o rodinný byt v Josefově ihned hlásiti, poněvadž mu nebylo povoleno přestěhování rodiny do Josefova, že proto také za přesídlení z Bratislavy do Josefova byly mu vyplaceny pouze cestovní požitky pro jeho vlastní osobu a teprve výnosem žal. min. z 24. srpna 1922 že bylo rozhodnuto, že má nárok na přesídlení do Josefova.
Tato námitka není důvodná. Vojenští gážisté ve výslužbě, konající službu na dobu potřeby, nemají sice, jak výše řečeno, povinnost stěhovati se s rodinou do posádky, ve které jsou službou přiděleni, ale naopak jim není žádným ustanovením bráněno, aby tam rodinu svoji nepřestěhovali. Výnos ze 24. srpna 1922, jehož se st-l dovolává, obmezuje se na to, že mu přiznává nárok na úhradu stěhovacích výloh za přesídlení do Josefova resp. na diferenci mezi těmito výlohami a vyplacenými již výlohami cestovními, a to z důvodu, že st-l koná službu v Josefově již déle než 3 měsíce. Výrok tento opírá se o ustanovení § 8 služ. předpisu o vojenských požitcích Hp-1, převzatého z vl. nař. z 1. prosince 1921 č. 440 Sb., jež stanovíc na místě shora již citovaném, že gážisté ve výslužbě mají po dobu povolání k činné službě požitky gážistů aktivních, dodává, že gážisté ti mají také za cestu do služebního místa při nastoupení do činné služby nárok na požitky předepsané při přesídlení aktivních gážistů, a že, jde-li jen o krátké, dobu 3 měsíců nepřevyšující povolání do činné služby, mohou býti jejich požitky na dobu služby min-em nár. obr. upraveny zvláště. K tomu dodává služební předpis Hp-1, že min. rozhodne zároveň o tom, má-li gážista přesídliti čili nic a není-li stěhování povoleno, že mu náleží pouze cestovní požitky pro jeho osobu.
Tento dodatek týká se tedy jen výloh cestovních resp. stěhovacích a nemá stejně jako výnos z 24. srpna 1922, jehož se st-l dovolává, žádného právního významu pro nárok na sustentaci, jenž počíná dle výnosu ve věstníku č. 32 uveřejněného dnem, kdy se vojenský gážista, jsa přeložen do jiné posádky, odloučil od rodiny, po případě dnem, kdy svou rodinu do nového působiště přestěhoval a bydlí s ní společně v podnájmu (§ 2 č. 6, odst. 1). Není tedy vznik nároku na sustentaci závislým na délce služebního pobytu.
Z toho jde, že bylo věcí st-lovou, aby se, chtěl-li nabýti nároku na sustentaci, ucházel o přidělení bytu v Josefově ihned, nečekaje, budou-li mu přiznány výlohy za přestěhování rodiny, kterou přestěhoval do Josefova již při svém nastoupení služby tamtéž.
Nesplnil-li st-l této podmínky ve výnosu č. 32 stanovené, nýbrž přihlásil-li se o byt, jak přiznává, až 13. září 1922, nemohl nss shledati, že by byl odepřením nároku na sustentaci, pokud jde o st-lův služební pobyt v Josefově, porušen zákon. Dalšími důvody, z nichž žal. úřad nárok ten st-li odepřel, nemohl se nss zabývati a sice proto, že proti nim stížnost žádného stižného bodu neuplatňuje (§ 18 zák. o ss).
Proto bylo, pokud jde o nárok na sustentaci za dobu služebního pobytu st-lova v Josefově, zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.
Nař. rozhodnutím byl však odepřen st-li nárok na sustentaci nejen ohledně jeho služebního pobytu v Josefově, nýbrž i ohledně jeho služebního pobytu v Bratislavě, neboť st-l žádal o sustentaci výslovně za dobu od 1. března 1922, čili i za dobu od 1. do 24. března 1922, kdy sloužil v Bratislavě, a vykázal, že tam žádal za přidělení bytu a že žádosti té pro bytovou krisi vyhověno nebylo. Odůvodnění nař. rozhodnutí týká se však přes to pouze doby služebního pobytu st-lova v Josefově, jak patrno nejen z přítomného času při důvodu, že »st-l bytovou nouzí netrpí«, nýbrž i z důvodu, že se st-l nestaral řádně o byt v Josefově a z důvodu týkajícího se výloh v hotelu, jež st-l vykázal jen ohledně hotelu v Josefově.
Tento nedostatek odůvodnění ohledně sustentace st-lova služebního pobytu v Bratislavě za dobu od 1. do 24. března 1922 znemožnil jak st-li jeho hájení, tak i nss přezkoumání nař. rozhodnutí, zakládá tedy podstatnou vadu, pro kterou bylo v tomto směru zrušiti nař. rozhodnutí dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3014. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1259-1262.