Č. 3008.

Živnostenské právo: Kterak jest omezeno právo majitele obchodní živnosti se zbožím oděvnickým co do braní míry a přijímání zakázek na opravy?
(Nález ze dne 19. prosince 1923 č. 21630).
Věc: Richard V. na Kladně proti zemské správě politické v Praze o přestupek živnostenského řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nál. z 22. února 1922 uznala osp na Kladně st-le vinným přestupkem § 38 a) odst. 3 a 4 živn. řádu, poněvadž, jak zjištěno, přijímá v domě č. p. — na Kladně zakázky na opravu obuvi a béře míru na novou obuv, ač k tomu není oprávněn, a odsoudila jej dle § 131 živn. ř. k peněžité pokutě 500 K.
Nař. rozhodnutím z 26. března 1922 nevyhověla zsp st-lovu odvolání z důvodu, že skutková povaha přestupku neoprávněného provozování živnosti obuvnické jest zjištěna, jelikož st-l doznal, že přijímá zakázky na novou obuv i správky obuvi, snížila z milosti trest na pokutu 300 Kč a dodala, že ten, kdo koná činnost zmíněnou v § 38 a) živn. ř., dopouští se neoprávněného provozování živnosti, tedy přestupku § 11 nebo § 14 živn. ř.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná vytýká mu nesprávné použití zák., vyvozujíc, že ustanovení § 38 a) odst. 4 dlužno vykládati tak, aby nebylo v odporu s předcházejícími odstavci téhož §, totiž tak, že držitel obchodní živnosti nesmí po živnostensku bráti míru na nové zboží a přijímati zakázky na opravy obuvi nebo šatstva jen tenkráte, když nedá objednané zboží zhotoviti, resp. opravy ty provésti od samostatného výrobce resp. od oprávněného mistra. St-l dával tyto práce konati od oprávněného mistra Františka D. z látek, které mu k tomu dodával, a nebyl-li o tom D. slyšen, jest prý řízení vadné.
Stížnost tuto nemohl nss uznati důvodnou.
Výklad, který dává stížnost § 38 a) živn. ř. nelze uznati za správný. § 38 lit. a) živn. řádu ve znění novely z 5. února 1907 č. 16 ř. z. stanoví: »Majitel obchodní živnosti v této své vlastnosti vůbec nemá práva zhotovovati nebo zpracovávati živnostenské výrobky a předělávati neb opravovati je; jest však oprávněn vykonávati na zboží, které nabízí nebo má dodati, takové změny, kterými má zboží toliko přizpůsobiti potřebám kupujícího, aby odbyt byl umožněn.
Majitel obchodní živnosti jest oprávněn přijímati zakázky na zboží, které podle opovědi své živnosti smí prodávati. K tomu konci jest též oprávněn bráti míru, předpokládajíc, že dá objednané zboží zhotoviti samostatnými výrobci. S týmž obmezením smí prováděti změny a opravy na výrobcích jím dodaných.
Co se týče práva bráti míry, v předcházejícím odstavci dotčeného, jsou majitelé obchodních živností v této své vlastnosti oprávněni bráti míru na obuv, šaty mužské, ženské a dětské, jichž zhotovení spadá v rozsah práv řemeslné živnosti obuvnické a oděvnické, toliko potud, pokud jest toho třeba, by vybrali vhodné zboží ze svého skladu. Toto obmezení práva bráti míru nevztahuje se k těm majitelům obchodních živností, kteří již dne 1. ledna 1907 provozovali výhradně nebo převážně obchod s obuví nebo šatstvem.
Majitelům obchodní živnosti nepřísluší právo přijímati zakázky na opravu obuvi nebo šatstva.«
Ustanoveními těchto odstavců 3) a 4) vymezil zákon zcela přesně rozsah práva živnostenského obchodních živností, pokud jde o zboží obuvnické a oděvnické, co do oprávnění bráti míru a přijímati zakázky na opravy.
Odstavce 1 a 2 týkají se všech obchodních živností mimo ony, jež jsou uvedeny v odst. 3 a 4 a přiznávají všem majitelům obchodní živnosti dvojí oprávnění, jednak přijímati zakázky na nové zboží, jaké majitel obchodní živnosti smí podle své opovědi prodávati a brát k tomu cíli na ně míru, jednak přijímati zakázky na změny a opravy na výrobcích jím dodaných, obojí však s tím omezením, že dá objednané zboží zhotoviti samostatným výrobcem.
Pro obchodní živnosti se zbožím obuvnickým a oděvnickým stanovil však odst. 3 a 4 předpisy samostatné od shora uvedených předpisů odchylné (srovnej slova »toliko potud« a »toto omezení« v odstavci 3) a to jednak v tom směru, že braní míry jest majitelům těchto dvou druhů živností obchodních, pokud živnost tu neprovozovali již dne 1. ledna 1907, dovoleno pouze potud, pokud jest toho třeba, aby vybrali vhodné zboží ze svého skladu (odst. 3.), jednak v tom směru, že jim nepřísluší vůbec právo přijímati zakázky na opravy obuvi, resp. šatstva, třeba živnost svoji provozovali již od 1. ledna 1907 (odst. 4). Když zákon pro uvedené první dva druhy obchodních živností zcela jasně stanoví něco jiného, než pro vlastní druh živností obchodních, pak ovšem nelze se dovolávati právem toho, že předpisy platné pro obchodní živnosti se zbožím obuvnickým a oděvnickým mají být vykládány tak, aby byly v souladu s předpisy platnými pro ostatní živnosti obchodní.
Že by byl svůj obchod s obuví provozoval již dne 1. ledna 1907, st-l netvrdí.
Vykládal-li si tedy žal. úřad ustanovení § 38 a) v právě uvedeném smyslu, pak jednal ve shodě se zák. a nepřísluší-li dle toho majiteli obchodní živnosti ani oprávnění sprostředkovati hotovení obuvi nové, ani oprávnění sprostředkovati správky obuvi, pak jest nerozhodna okolnost, sprostředkoval-li st-l zakázky takové oprávněnému mistru obuvnickému či osobě jiné, pročež není, jak míní stížnost, vadou řízení, nebyl-li o této okolnosti slyšen určitý svědek.
Poněvadž pak okolnost, že přijímal zakázky na opravu obuvi, st-l v řízení správním doznal a doznává ji i ve stížnosti a poněvadž proti výroku, že přijímal zakázky také na novou obuv, žádného stížného bodu neuplatňuje, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3008. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1248-1250.