NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9021.

Církevní věci. — Samospráva obecní: O disposičním právu nad kaplí, která je vlastnictvím obce, avšak byla věnována a vysvěcena k bohoslužebným úkonům církve katolické — právní věty jak při Boh. A 1661/22, 2865/23, 2866/23, 4721/25, 4834/25, 6491/27.
(Nález ze dne 30. ledna 1931 č. 957.)
Věc: Obec H. (aďv. Dr. Karel Šauer z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o užívání obecní kaple v H.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní úřad v H. sdělil přípisem z 22. června 1922 řím.- kat. farnímu úřadu v O., že obecní radou bylo zjištěno, že farář neoprávněně ukládá kalich z obecní kaple a dává jej do uschování soukromé osobě. Ježto za majetek obecní ručí starosta a nikoliv farář, usnesla se obecní rada 20. června 1922, aby farář na příště každou zamýšlenou mši v obci ohlásil 3 dni předem obecnímu úřadu, aby tento mohl faráři dáti příslušnou asistenci a nemusil tento opět obecní majetek hledati u soukromníků. Nebude-li mše 3 dni předem ohlášena, nebude farář vpuštěn do kaple. Konečně bylo poznamenáno, že na 2. července 1922, t. j. o pouti, má ohlášenou a povolenou mši v obecní kapli církev československá. Farní úřad v. O. podáním z 24. června 1922 oznámil osp-é v L., že zmíněný připiš dostal a poněvadž obec nemá disposičního práva s kaplí, věnovanou výlučně k účelům církve řím.-kat., žádal, aby zmíněné usnesení obecní rady bylo podle § 102 obec. zříz. zrušeno.
Po konaném šetření vyslovila osp v L. rozhodnutím z 31. prosince 1924, že právo k užívání kaple v H. s celým jejím zařízením náleží výhradně a jedině řádně instituovanému duchovnímu správci církve řím.- kat. a příslušníkům této církve. Osp uznala proto současně, že faráři o.-skému přísluší právo kdykoliv a bez opovídání u obecního úřadu užívati kaple v H. k bohoslužebným úkonům a používati nerušeně veškerého jejího bohoslužebného zařízení; příslušníci církve čsl. nejsou naproti tomu oprávněni užívati této kaple, poněvadž neprokázali právního titulu a v důsledku toho jsou povinni upustiti od tohoto nezákonného jednání a vrátiti obecní kapli v H. k výhradnému a nerušenému užívání církvi řím.-kat., resp. funkcionářům této církve do 31. ledna 1925.
Proti tomuto rozhodnutí podalo obecní zastupitelstvo podle svého usnesení ze 7. ledna 1925 protest, poněvadž kaple podle knihovního záznamu jest zanesena výhradně jako majetek obecní. Zsp v Praze rozhodnutím z 12. května 1925 nevyhověla stížnosti obce z toho důvodu, že kaple tato, jak bylo zjištěno ze zápisů v pamětní knize farní, byla věnována bohoslužebným účelům církve řím.-kat. K tomu cíli byla kaple ta na základě průkazu, že obecní úřad v H., v zastoupení obce jako knihovní majitelky kapie, zajistil reversem z 12. prosince 1854 udržování její a kapli ke konání řím.-kat. mší svátých opatřil potřebným inventářem, vysvěcena a tím věnována bohoslužebným účelům církve řím.- kat. Byť tedy obec nepřestala býti knihovní majitelkou kaple, přešlo následkem toho, co uvedeno, disposiční právo s kaplí tou v ohledu bohoslužebném a rituálním na církev řím.-kat., resp. její orgány, bez jejichž svolení nelze s kaplí v ohledech těch nikterak disponovati.
Proti tomuto rozhodnutí podal obecní úřad v H. rekurs k min. škol., poněvadž obecní zastupitelstvo neuznává zápis v pamětní knize farního úřadu za průkaz, jímž by obecní úřad v H. svoji kapli byl řím.-kat. církvi věnoval. Rekurs doplnil obecní úřad k vyzvání min. podrobněji podáním z 5. září 1925, poukazuje k tomu, že kaple jest vlastnictvím obce, že vlastnictví to není omezeno, že zápisy ve farní knize jsou zápisy soukromými a že ani revers z r. 1854 nemá významu, poněvadž tehdy obec H. byla ještě osadou patřící k obci z.-ské a není v reversu uvedeno usnesení obecního nebo osadního zastupitelstva o věnování kaple k účelům církve katolické, dále že i kdyby věnování takové tu bylo, nebylo by neodvolatelné.
Po opětném šetření nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím odvolání obce z důvodů rozhodnutí zsp-é.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nss vyslovil a podrobně odůvodnil již v nál. Boh. A 1661/22, dále v nál. Boh. A 2865/23 a 2866/23 právní názor, že projevem obce jako vlastníka budovy, jímž se budova ta, zůstávajíc ve vlastnictví téhož vlastníka (obce), věnuje neomezeně a bezvýhradně k bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve katolické, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou tou — jakožto s předmětem určeným bohoslužbě — do sféry vnitřních záležitostí církevních, vyhrazených dle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů (úřadů) církevních, a že tudíž obec nemůže později bez souhlasu příslušných orgánů církve katolické s budovou tou naložiti jinak. Na těchto právních názorech, kterých se nss přidržel také později v četných svých nálezech (na příklad v nál. Boh. A 4231/24, 4721/25, 4834/25, 6491/27 a pod.), setrvává nss i v daném případě).
V daném případě je nesporno, že kaple, o kterou jde, je knihovním vlastnictvím stěžující si obce a že vlastnictví obce není zatíženo žádným knihovním omezením ve prospěch církve katolické nebo orgánů jejích; z toho však — jak patrno z právních názorů shora uvedených a z cit. prejudikátů — ještě nic neplyne pro otázku, v daném případě spor- nou, zda totiž — jak vyslovila osp — »právo k užívání kaple s celým jejím zařízením náleží výhradně a jedině řádně instituovanému duchovnímu správci církve řím.-kat. ...« a že faráři o.-skému přísluší právo kdykoliv a bez opovídání u obecního úřadu užívati kaple v H. k bohoslužebným úkonům a používati nerušeně veškerého jejího bohoslužebného zařízení. Neboť pro existenci takovéhoto, na předpisech práva veřejného spočívajícího omezení disposičního práva obce jakožto vlastnice kaple nemá knihovní zápis rozhodujícího významu, poněvadž veřejnoprávní břemena a omezení vlastnictví v knihách pozemkových zapsána býti nemusí.

Bezdůvodně poukazuje tudíž stížnost na oporu svého stanoviska na knihovní zápis z roku 1869, podle něhož obec je vlastnicí kaple a vlastnictví její není zatíženo služebností nebo vůbec břemenem knihovním. Naopak bude — podle shora uvedených právních názorů, nss-em vyslovených — pro správnost stanoviska zaujatého osp-ou a schváleného zsp-ou, jakož i min. škol. směrodatným, jednak že obec jako vlastnice kaple věnovala kapli bez omezení a výhrad k bohoslužebným účelům církve katolické a že církev ta věnování přijala a kapli podle obřadů církve katolické dala vysvětiti.
Pokud jde především o ono věnování, jest míti na paměti, že — jak nss rovněž již opětně vyslovil (srov. na příklad nál. Boh. A 6491/27) — věnování takové může se státi jak výslovným aktem, tak i pouhými konkludentními činy.
Po té stránce dovolávají se úřady správní (srov. hlavně rozhodnutí zsp-é) v prvé řadě »reversu« z 12. prosince 1854. Podle opisu reversu tohoto, ověřeného osp-ou v L. a založeného ve správních spisech, má revers ten, podepsaný v H. dne 12. prosince 1854 Františkem Č. jako obecním starostou, Františkem D., členem výboru a patnácti dalšími osobami, o nichž není patrno, jsou-li členy obecního výboru, toto znění v jazyce německém: »Jelikož podle udělené licence nejdůstojněšího biskupského ordinariátu z 23. listopadu 1854 bylo obci h.-ské milostivě povoleno konání mše svaté v obecní kapli, avšak jelikož jistina 148 zl. 48 kr. konvenč. čísla složená k udržování a opravám kaple patrně k to- muto účelu nedostačuje, zavazuje se obec za sebe a za své nástupce hraditi nedoplatky z vlastních prostředků a udržovati vůbec kapli vždy a v každé době v dobrém stavu.«
V příčině reversu toho stížnost především vytýká, že obci h.-ské o něm není nic známo a že žádný doklad u obce není; tyto okolnosti ovšem nejsou průkazem neexistence reversu, jehož opis, ověřený osp-ou je pořízen podle originálu uloženého dle připíšu biskupské komsistoře v Litoměřicích ze 14. května 1926 ve farním archivu a je založen ve správních spisech.
Dále vytýká stížnost, že revers takový — i kdyby byl býval vydán — není po právu, poněvadž »obecní úřad není a nebyl oprávněn k vydání závazného reversu za obec ....« a že reversu »scházejí všechny podstatné náležitosti k platnosti jeho«, jelikož nebyl vydán obecním výborem, resp. zastupitelstvem jako »orgánem obce, činícím podle § 30 obec. zříz. z r. 1864 usnesení. Ani tyto výtky nejsou důvodné, a to jednak proto, poněvadž revers onen pochází z doby před vydáním obecního zřízení z r. 1864 a spadá do doby platnosti obecního zřízení ze 17. března 1849 č. 170 ř. z.; toto obecní zřízení však nemá — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 2865/23 — předpisu, podle něhož by ik věnování nemovitosti, náležející vlastnicky obci, k bohoslužebným účelům, bylo zapotřebí formálního usnesení obecního zastupitelstva; zejména nemá obecní zřízení z roku 1849 obdobného předpisu, jaký jest obsažen v § 31 bodu 5 obec. zříz. z roku 1864, že totiž obecní zastupitelstvo má v poradu bráti všechny záležitosti, ježto nenáležejí k obyčejné správě jmění. Ostatně není onen revers vydán — jak uvádí stížnost — jen obecním úřadem, nýbrž je — jak uvedeno shora — podepsán obecním představeným, jednou osobou označenou výslovně jako »obecní výbor« a patnácti osobami dalšími.
Dále vytýká stížnost, že revers, i kdyby existoval, by se mohl vztahovati jenom na původní zvonici, nikoliv na kapli zřízenou teprve roku 1886. Proti tomu stačí uvésti, že onen revers mluví výslovně o obecní kapli, že ona kaple byla sice v letech 80tých rozšířena, že však podle podání obecního úřadu v H. z 31. května 1888, kterým okr. hejtmanství v L. bylo žádáno o kolaudaci kaple, šlo tu jen o »přístavbu«, která ovšem — jelikož opačná výhrada není patrna ani tvrzena — sledovala právní osudy stavby původní.
Uvádí-li konečně stížnost, že se obec svého disposičního práva nad kaplí nikdy nevzdala, o čemž po názoru stížnosti svědčí ta okolnost, že »klíč ke kapli je též ve vlastnictví obecním«, není jednak výslovného vzdání disposičního práva ke kapli obcí třeba, když naopak podle shora uvedených právních názorů disposice s kaplí v ohledu rituelním přechází na orgány církevní již věnováním a přijetím jeho (vysvěcením), jednak »vlastnictví« ke klíči kaple jakožto jejího příslušenství je pouhým důsledkem vlastnictví ke kapli samé.
Že pak kaple byla jak roku 1855 tak roku 1888 příslušným funkcionářem církve katolické podle katolického ritu posvěcena, vychází z obsahu správních spisů a není stížností ani popřeno.
Usoudily-li tedy žal. úřad, resp. instance nižší na podkladě uvedených listinných dokladů a nepopřených fakt, že kaple byla věnována a také až do sporné doby výhradně sloužila k bohoslužebným účelům církve katolické, nelze v úsudku tom shledati ani nezákonnost ani vadu řízení.
Pak ovšem bylo úřady také správně vysloveno, že kaple ta podléhá v ohledu rituelním a bohoslužebném disposici příslušných orgánů církve katolické, zejména, že faráři o.-skému přísluší právo kdykoliv a bez opovídání u obecního úřadu užívati kaple v H. k bohoslužebným úkonům a používati nerušeně veškerého jejího bohoslužebného zařízení. Na tom nemůže nic změniti nynější náboženská příslušnost obyvatelstva obce H., resp. — jak stížnost praví — převážné většiny jeho, poněvadž jde tu o ochranu disposičního práva církve katolické, která ovšem změnou vyznání obyvatelů h.-ských ve své existenci a právním postavení nemůže býti ohrožena (sr. Boh. A 6491/27).
Pokud konečně právní zástupce stěžující si obce při veř. ústním líčení se dovolával toho, že orgánové katolické církve od převratu nevykonávali svého tvrzeného disposičního práva ke kapli, a že kaple užívali od převratu příslušníci církve československé, takže prý nutno souditi, že se církev katolická konkludentními činy (qui tacet, consentire videtur) svého disposičního práva vzdala, jest na to odpověděti, že uvedené okolnosti nemohou v daném případě býti vykládány jako konkludentní vzdání disposičního práva ke kapli již proto, poněvadž povolaní orgá- nové katolické církve se právě domáhali již od r. 1922 u úřadů státních ochrany svého disposičního práva, z čehož vznikl přítomný spor.

Citace:

č. 9021. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 302-306.