NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4395.

Cesty: Veřejnoprávní závazek majitele velkostatku, udržovati most tvořící součástku okresní silnice, nevyžaduje ke svému vzniku zápisu do knih pozemkových, přechází na další majitele velkostatku a nezaniká tím, že majitel velkostatku toliko objekt silniční (most) osobě třetí zcizil.
(Nález ze dne 10. února 1925 č. 2206.)
Věc: František M. z Z. (adv. Dr. Jan Žáček z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčast. okr. spr. komisi v T. adv. Dr. Jar. Mollenda) o udržování a převzetí mostu v P. do správy okresní. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že ujednání z 1. února 1922 mezi st-lem a okr. správní komisí v T. nabylo platnosti, a dále, pokud jim byl potvrzen domnělý úřední výrok těže okr. spr. komise, konstatující povinnost st-lovu přivésti most v P. do řádného stavu, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 14. dubna 1919 usneslo se okr. zast. v T., provésti s velkostatkem Z-ským jednání o postoupení mostu přes řeku L. bez veškerých náhrad, dne 12. července 1919 pak bylo usneseno, že most má býti převzat, až bude povolena státní subvence. V roce 1921 žádal František M., majitel řečeného velkostatku, aby osk dala závazné prohlášení, zda chce most převzíti do své správy. O věci bylo dále jednáno před osp-ou v T. mezi zástupci osk a Františkem M. dne 1. února 1922, při čemž došlo k této dohodě:
»Poněvadž podle usnesení okr. výboru z 12. července 1919 převzetí mostu přes L. v P. rríá se státi, až bude povolena subvence na stavbu nového mostu a dle její výše, dohodly se obě strany — zástupcové osk v T. s výhradou dodatečného schválení komise, — že okres převezme tento most do vlastnictví a udržování bez náhrady, jakmile subvence na nový most aspoň ve výši 50% min. veř. prací bude přiznána. Nestane-li se tak do konce roku 1922, převezme okres most dnem 1. ledna 1923 do vlastnictví a udržování bez jakékoliv výhrady«. Potom sdělil osv v T. dne 31. března 1922 Františku M., že se usnesl doporučiti osk-i, převzíti zmíněný most do své správy od 1. ledna 1923, poskytne-li Frant. M. jako majitel velkostatku dříví a řezivo na opravu mostu, dokud nebude moci býti zřízen most železobetonový.
Na to sdělil František M. osp-é v T. přípisem ze 13. dubna 1922, že tímto usnesením okr. výbor zamítl dohodu učiněnou dne 1. února 1922 u osp-é a že proto považuje veškery dosavadní úmluvy za rozvázané a s mostem naloží dle své vůle.
Výměrem z 3. srpna 1922 sdělila osk Frant. M-ovi, že se ve své schůzi dne 1. srpna 1922 usnesla, že zastupitelský okres T. převezme dnem 1. ledna 1923 řečený most do své správy a udržování dle ujednání u osp-é v T. dne 1. února 1922 s oběma stranami sepsaného, a že také převezme most t-ský dnem 1. ledna 1923 do správy a udržování a to s další podmínkou, pro oba mosty platnou, že dosavadní držitelé obou mostů přivedou oba mosty a jejich příslušenství, zejména také ledoborce, do řádného stavu.
Na to František M. přípisem ze 7. srpna 1922 sdělil osv-u v T., že dle platné trhové smlouvy z 22. dubna -922 prodal dřevěný most přes L. v P. Václavu V., správci mlýna a pily v P. se všemi právy a povinnostmi.
Vyřizujíc připiš tento osk výměrem z 10. srpna 1922 sdělila Františku M., že osk neuznává tuto trhovou smlouvu proti zast. okresu za účinnou a platnou, poněvadž zast. okres jako veřejnoprávní uživatel tohoto mostu k tomuto převodu mostu na jiného nedal svůj výslovný souhlas. V daném případě nejde o soukromoprávní poměr zast. okresu, nýbrž o poměr veřejnoprávní a okres se bude domáhati toho, aby Frant. M. most s příslušentsvím řádně opraviti dal, nežli jej okres do své správy převezme. Současně připojen byl ještě jednou výměr osk z 3. srpna 1922.
Proti tomu podal Frant. M. stížnost, o které žal. úřad nař. rozhodnutím rozhodl v ten rozum, že stížnost Frant. M. z 24. srpna 1922 do výměru osk z 3. srpna 1922 zamítl jako opožděnou a stížnosti ze 7. srpna 1922 do výměru ze 3. srpna 1922 i stížnost z 24. srpna 1922 do výměru z 10. srpna 1922 jako bezdůvodné podstatně z následujících důvodů:
»Z podání st-lova ze 7. srpna 1922 jest zřejmo, že výměr osk z 3. srpna 1922 mu byl doručen nejpozději dne 7. srpna 1922, takže formální stížnost z 24. srpna 1922, která došla k osk-i dne 25. srpna 1922, jest, pokud jde o výměr ze 3. srpna 1922 opožděnou. Pokud jde o převzetí mostu resp. o prodej mostu Václavu V., dlužno míti na zřeteli, že správa panství z-ského podle spisů měla nejméně od roku 1594 právo na vybírání mýta na tomto mostě, jakož i povinnost udržovati most v dobrém stavu, pročež okr. zastupitelstvo v T. již pravoplatným výměrem z 29. porsince 1891 žádost velkostatku z-ského za převzetí mostu do okr. správy zamítlo. Kromě toho uváděla správa velkostatku ve své žádosti z 23. února 1921, podané k osp-é v T., že jest povinna most ten v dobrém stavu udržovati. Bylo jí proto výnosem zsp-é z 9. června 1921 uděleno právo k vybírání mýta se zvýšenou sazbou na řečeném mostě k veřejné dopravě sloužícím dle § 2 a násl. zák. z 2. dubna 1867 č. 32 z. z.
Ze skutkového stavu, z okolností uvedených a z usnesení osk z 1. srpna 1922 (zejména z výrazu »řádného stavu«) vyplývá, že osk v T. schválila ujednání z 1. února 1922 a že nelze toto usnesení vykládati jinak, nežli že osk zamýšlela připojením další podmínky současně zkonstatovati veřejnoprávní závazek (zvláštní titul podle § 13 cit. zák.) majitele velkostatku Frant. M., aby zmíněný most přivedl do řádného stavu, jeho veřejnoprávní povinnosti jakožto majitele velkostatku odpovídajícího, a že neměla tedy tato podmínka významu rozvázací podmínky v pravém slova smyslu, ani není »výhradou« dle ujednání z 1. února 1922. Vzhledem k tomu nabylo ujednání z 1. února 1922 platnosti.
Námitku, že most byl prodán Václavu V., nelze považovati za podstatnou, ježto nelze soukromoprávní smlouvou převzíti veřejnoprávní závazky bez výslovného souhlasu příslušného úřadu, jemuž přísluší hájiti v tomto směru veřejný zájem^ avšak nelze shledávati ve výměru osk z 10. srpna 1922 překročení mezí její zákonné kompetence, nesouhlasí-li s trnovou smlouvou o prodeji mostu a oznamuje-li, že hodlá učiniti potřebná správní opatření, aby byl majitel velkostatku donucen, uvésti most s příslušenstvím do řádného stavu, než jej okres převezme, nepouštěje se při tom do posouzení soukromoprávního poměru, což přísluší patrně řádným soudům.
Nehledě k tomu, že formální stížnost majitele velkostatku z 24. srpna 1922 jest, pokud jde o výměr z 3. srpna 1922, opožděna, nelze ji též z uvedených důvodů věcných považovati za odůvodněnou, ani pokud bére v odpor právě zmíněný výměr, ani pokud jde o další výměr z 10. srpna 1922. Ostatně vyplývá ze stížnosti podané st-lem po druhém doručení výměru osk z 3. srpna 1922, že st-1 sám rozuměl výměru tomu tak, že se mu ukládá, aby přivedl sporný most do řádného stavu, a že konstatuje povinnost st-le jako majitele velkostatku, most udržovati, kteroužto povinnost ovšem ve stížnosti popírá, kdežto správa velkostatku ji uznala výslovně v žádosti o prodloužení práva k vybírání mýta ve zvýšené sazbě«.
Proti rozhodnutí tomuto směřuje stížnost Františka M., majitele velkostatku v Z., potud,
I. pokud se dohoda z 1. února 1922 prohlašuje vůči Frant. M. za platnou a závaznou s dodatkem, jímž se mu ukládá povinnost dáti opraviti most, dříve než jej okres t-ský převezme,
II. pokud smlouva trhová z 22 dubna 1922 o prodeji mostu se neuznává oproti zast. okresu za platnou a účinnou,
III. pokud jeho stížnost do výměru z 3. srpna 1922 zamítnuta byla jako opožděná.
Maje rozhodovati o této stížnosti, musil nss především zjistiti meritorní, ne zcela jasně vyjádřený obsah nař. rozhodnutí, a shledal, že jsou v něm obsaženy následující výroky:
1. Žal. úřad zamítá rekurs st-lův z 24. srpna 1922 do výměru osk v T. z 3. srpna 192 jako opožděný. Žal. úřad pokládal tedy cit. výměr za rozhodnutí cestou instanční naříkatelné a právní moci schopné. V pravdě však šlo o pouhé sdělení o usnesení osk z 1. srpna 1922, jímž byla nabídka st-lova stran převzetí mostu do správy okresu sice přijata, avšak s podmínkou, že st-l uvede most a jeho příslušenství, zejména i ledoborce do řádného stavu. Sdělení toto není však autoritativním rozhodnutím úřadu správního, nýbrž prohlášením paktující strany, které jako takové druhým kompaciscentem není v dalším postupu instančním naříkatelno a nemůže proto o zmeškání opravného prostředku býti řeči. Právě proto však, že sdělení ono není aktem právní moci schopným, nemohl st-l odmínutím opravného prostředku pro opoždění utrpěti žádné právní újmy a jsou proto bezpředmětný veškery vývody stížnosti, jimiž st-l chce brániti se proti nějakému zkrácení svého práva, tímto odmítnutím opravného prostředku domněle způsobeného.
2. Žal. úřad prohlásil dále, že ujednání mezi st-lem a zástupci osk z 1. února 1922 o onom obsahu, který je vyjádřen ve výměru osk z 3. srpna 1922 nabylo platnosti a to i s podmínkou, že st-1 uvede most do řádného stavu. Výrok tento jeví se dle formy i dle obsahu jako rozhodnutí o právních účincích smlouvy mezi st-lem a zast. okresem o převzetí mostu do správy okresu. Záleží tedy na tom, zdali žal. úřad byl příslušný rozhodnutí takového obsahu vydati. Otázku tuto musil soud zodpověděti záporně. Neboť kdyby žal. úřad byl vůbec povolán rozhodovati o účinnosti úmluv toho obsahu, jakým bylo ujednání z 1. února 1922, zejména kdyby byl k tomu povolán již jako I. stolice rozhodovací, nebyl příslušným rozhodovati o právní účinnosti úmluvy oné (t. j. z 1. února 1922) v daném případě již proto, že žádná strana smluvní se jeho autoritativního výroku v tomto směru nedovolala.
Nebyl-li však příslušným o právní účinnosti řečené smdouvy rozhodovati, jest nař. rozhodnutí v této části nezákonné.
3. Žal. úřad vyslovil také, že výměr osk z 3. srpna 1922, pokud obsahuje další podmínku uvésti most do řádného stavu, jest »zkonstatováním veřejnoprávního závazku majitele« velkostatku Z « (zvláštní titul podle § 13 cit zák.). Tím přiznal žal. úřad této části výměru z 3. srpna 1922 povahu autoritativního aktu, právní moci schopného.
Stížnost naproti tomu namítá, že dodatek onen k ujednání z 1. února 1922 jednostranně připojený jest podmínkou ve vlastním slova smyslu, která při jednání z 1. února 1922 nebyla stranami smluvními ujednána, takže jeví se jako nová nabídka jedné strany smluvní, která st-le jakožto druhou stranu smluvní nemůže zavazovati, dokud na ni nepřistoupil.
Nss uvážil, že dotčený projev osk stal se v těsné souvislosti se smluvním vyjednáváním mezi osk a st-lem, a že není v něm ani slovem naznačeno, že by osk přičiňujíc řečený dodatek, nechtěla vystupovati jako strana smlouvu ujednávající. nýbrž pronášela ve funkci úřadu silničního nález, jímž se právní závazek druhé strany smluvní autoritativným způsobem konstatuje. Za tohoto stavu věci nemohl soud ve sporném dodatku nalézti nic jiného než prohlášení smluvní strany, v němž formulován jest podstatný kus obsahu smlouvy, o níž bylo mezi osk-í a st-lem jednáno. Výklad tento není vyloučen ani výměrem osk z 10. srpna 1922, v němž bylo vysloveno, že okres se bude domáhati toho, aby st-l most s příslušenstvím řádně upraviti dal dříve, nežli jej okres do své správy převezme, čímž zřejmě navazoval na řečené ujednání. Žal. úřad uznav sporný dodatek za úřední rozhodnutí, hodnotil tedy nesprávně právní povahu prohlášení osk. Jest proto nař. rozhodnutí, kterým pouhé prohlášení smluvní strany bylo neprávem kvalifikováno jako úřední rozhodnutí, i v této části nezákonné.
4. Zsv potvrdil konečně výměr osk z 10. srpna 1922, jímž tato neuznala trhovou smlouvu mezi st-lem a Václavem V. proti zast. okresu za účinnou a platnou, poukázavši k veřejnoprávnímu závazku st-lovu udržovati most v řádném stavu
Tento výrok osk má na rozdíl od prohlášení pod č. 3. uvedeného povahu úředního výroku správního úřadu. Byloť jím úřadem okr. správy silniční konstatováno, že v příčině mostu v P. existuje zvláštní povinost udržovací, že povinnost tato není povinností osobní, nýbrž povinností, která lpí na velkostatku Z.,a že jest tu tedy zvláštní titul právní ve smyslu § 13 zák. č. 46/1864. Potvrzuje tento výrok osk, založil žal. úřad své rozhodnutí především na právní moci výnosu okr. zastupitelstva v T. z 29. prosince 1891. Výnosem tímto bylo vůči vrchní správě velkostatku v Z. vysloveno, že jest dán případ § 13 zák. z 12. srpna 1864, totiž zvláštní důvod právní, pro který udržování mostu náleží na velkostatek z-ský. Výnos tento zřejmě má povahu úředního rozhodnutí, jež vydáno bylo úřademi příslušným, a jest tedy aktem právní moci schopným. Založil-li tedy žal. úřad nař. rozhodnutí na právní moci cit výnosu z 29. prosince 1891, mohl by se st-l účinně brániti jedině námitkou, že výnos onen právní moci nenabyl. Stížnost však námitek toho druhu neformuluje (§ 18 zák o ss), takže otázku, zda na velkostatku z-ském vázne povinnost udržovati most v P., považovati sluší za pravoplatně rozřešenou, a žal. úřad byl tedy v právu, když potvrdil rozhodnutí osk, jímž byla udržovací povinnost dnešního st-le jakožto majitele velkostatku z-ského konstatována. Z toho vyplývá důsledek, že závazek k udržování mostu v Pl. vznikl v osobě st-lově již nabytím velkostatku Z. a že nebylo potřebí, aby závazek takový oproti st-li ještě zvláštním- aktem byl zakládán. Na věci nic nemění ani okolnost st-lem namítaná, že závazek velkostatku z-ského udržovati řečený most není v knihách pozemkových zapsán ježto jde o závazek veřejnoprávní, který nezapisuje se do knih pozemkových s tím účinkem, že by vznik jeho teprve zápisem do knih pozemkových byl založen a že by proti příštím nabyvatelům velkostatku působil jen závazek knihovně zapsaný. Ježto povinnost udržovací postihuje majitele velkostatku, je zřejmo, že zcizení mostu samého nedotýká se povinnosti majitele velkostatku Z. most ten udržovati, a že proti zast. okresu t-skému, jakožto správci silnic okresních nemá v tomto směru právního účinku. Tím vyvráceny jsou všecky námitky stížnosti tohoto bodu nař. rozhodnutí se týkající, k čemuž jest jen ještě podotknouti, že nař. rozhodnutím v této jeho části jest otázka povinnosti udržování mostu v P. vyřešena jen pokud jde o právní účinek zcizení mostu. Nebylo jím však rozhodnuto o obsahu a rozsahu konretních prací udržovacích, jichž snad fakticky jest nyní zapotřebí.
Bylo tedy stížnost proti tomuto výroku (ad 4) žal. úřadu uznati bezdůvodnou, v ostatních kusech (ad 1—3) bylo však nař. rozhodnutí zrušit pro nezákonnost.

Citace:

č. 4395. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 362-367.