Č. 3230.

Zaměstnanci Velké Prahy: * Ustanovením odst. 2. § 3 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. byly pro přechodnou dobu až do nové všeobecné celkové úpravy požitků zaměstnanců sjednocené obce Pražské zaměstnancům obcí připojených, převzatým do služeb hl. města Prahy, zachovány nejen ony dosavadní vyšší jejich požitky, které jim byly konkrétním aktem již přiznány, nýbrž i veškeré ostatní výhody obsažené ve všeobecných úpravách usnesených do 30. června 1919, pokud mají vliv na výměru požitků.
Administrativní řízení: Obec hl. města Prahy jest legitimována k rekursu do rozhodnutí sboru pro vyřizování stížností ve věci služebního postavení obecního úředníka.
(Nález ze dne 11. února 1924 č. 2219).
Věc: Obec hlavního města Prahy (vrch. mag. rada Dr. Václ. Wurm) proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební nároky Bohuslava V.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě usnesení měst. zast. Karlínského z 13. června 1919 byl dekretem z 26. června 1919 Bohuslav V. jmenován definitivním kancelářským akcesistou od 1. července 1919, při čemž mu započtena do postupu ve smyslu dřívějšího zásadního usnesení měst. zast. karlínského čtyři léta válečná dvojmo, a dle toho přiznáno mu služné X. h. tř. 1. stupeň. Po jeho převzetí do služeb sjednocené obce pražské ve smyslu § 3 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. byla jmenovanému usnesením užší správní komise z 3. března 1922 propočtena služební doba ve smyslu usnesení Ústřední správní komise ze 14. března 1921 čj. 268, při čemž mu připočtena pouze 3 léta válečná; na základě tohoto propočtení udělena mu od 1. ledna 1922 VIII. hodn. tř. 1. stupeň s tím, že od 1. května 1922 postoupí do 2. stupně platového.
K podanému jeho odvolání Sbor pro vyřizování stížnosti rozhodnutím z 27. listopadu 1922 nař. usnesení v tomto bodu zrušil a přiznal rekurentu nárok na započtení 4 válečných roků.
Rekursu, jejž do rozhodnutí toho podala obec hlavního města Prahy, zsv nař. rozhodnutím částečně vyhověl a měně rozhodnutí stížnostního sboru vyslovil, že Boh. V-ovi náleží nárok na zachování 4 válečných roků jemu obcí Karlínskou pravoplatně přiznaných, pokud jimi určena jest výše jeho služebních požitků, nenáleží mu však tento nárok, pokud jimi jeho povinná služební doba zkrácena byla o jeden rok. Rozhodnutí odůvodněno v podstatě takto: § 3 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. liší požitky převzatých úředníků připojených obcí od ostatních jejich práv a nároků. Požitky vyšší pravoplatně přiznané na základě všeobecné úpravy předměstskou obcí do dne 30. června 1919 provedené zachovává v platnosti až do doby, kdy provedena bude nová všeobecná úprava poměrů zaměstnanců sjednocené obce pražské; ostatní práva a nároky, pokud převyšují míru práv a nároků úředníků a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, ruší. Přejde tedy úředník předměstské obce dnem sloučení s řádnými požitky nabytými na základě všeobecné úpravy předměstskou obcí do 30. června 1919 provedené do státu úředníků pražských, a přeřadí se dle úhrnu těchto požitků ke dni 31. prosince 1921 do příslušné hodnostní třídy a stupně pražské pragmatiky. Postupové nároky další řídí se jen pravidly postupovými platnými v obci pražské. Avšak pravidla ta působí na postup úředníka jen pro futuro, nikoliv zpětně. Nelze tudíž ponechati převzatého úředníka na míře jeho požitků až do doby, kdy by úředník od původu pražský stejná kategorie a doby služební, skutečně nabyl dotyčné hodnostní třídy a plat. stupně. Zařazení do pražské pragmatiky stane se dle požitků, t. j. dle platu určeného skupinou a služební dobou. Přiznává-li zákon úředníkům předměstských obcí vyšší požitky nadále, i když přesahují míru požitků úředníků pražských, nečiní dále, jen když byly nabyty na základě všeobecné úpravy provedené do 30. červa 1919 — rozdílu, jakým způsobem jich bylo nabyto, t. j. byly-li vyslouženy efektivně či byly-li pravoplatným darovacm aktem předměstské obce všeobecně přiznány všem zaměstnancům této obce. Jestliže tedy nabyli vyšších požitků na základě toho, že jim byly započteny 4 roky válečné, mají dle § 3, odst. 2 nárok, aby tato 4 léta pro výměru jejich požitků byla respektována i na dále, třebas úředníkům původně pražským byly přiznány jen 3 roky válečné. Pokud však započtením 4 válečných let nabyli práva na zkrácení služební doby, nemůže toto právo — přesahujíc míru piáv zaměstnanců pražských — v důsledku předpisu 1. odst. § 3 po 1. lednu 1922 býti uznáváno.
Stížnost obce naříká rozhodnutí to, pokud se týká přiznání 4 let válečných pro výměru požitků Boh. V., jako nezákonné argumentujíc v podstatě, že odst. 3 § 3 cit. zák. má na mysli jenom skutečné požitky, t. j. požitky na základě všeobecné úpravy do 30. června 1919 jednotlivcům již přiznané a poukázané, nikoli však také pouhý nárok na požitky, t. j. nárok na další výhodnější postup platový, nežli jaký platí dle postupových pravidel pražských, a že tedy nelze pokládati za zachovaný ani nárok na přiznání více nežli 3 let válečných, i pokud se dotýká jen požitků.
Rozhoduje o stížnosti nss musel nejprve zabývati se námitkou odvodního spisu žal. úřadu, jenž poukazuje na nál. nss-u Boh. 2258 adm., vyvozuje z něho, že vzhledem k stanovisku, jež ve sporné dnes věci zaujal sbor pro vyřizování stížností svým rozhodnutím z 27. listopadu 1922, obec pražská není vůbec legitimována ve věci si stěžovati, poněvadž sama tímto rozhodnutím svého orgánu Boh. V-ovi sporné právo přiznala a tedy rozhodnutím žal. úřadu není dotčena v žádném svém subjektivním právu.
Nss nemohl argumentaci odvodního spisu žal. úřadu dáti za pravdu.
Zsv shledává neslučitelným, aby stížnostní sbor pokládán byl za orgán obce hl. města Prahy, a současně aby přiznávána byla možnost, aby výroky jeho byly obcí pražskou brány v odpor cestou instanční. Této neslučitelnosti však ve skutečnosti není.
Sbor pro vyřizování stížnosti nemůže po názoru nss-u míti jinou právní povahu nežli povahu orgánu obce pražské, neboť není tu proste žádného jiného samosprávného svazu, žádného jiného právního suojektu, jehož jménem by své funkce vykonával.
Podle § 3 zák. o okr. zast. je hlavní město Praha v každém směru vyňato ze svazku okresního. Tato výluka byla ustanovením § 1 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. rozšířena také na všechny obce s dosavadní pražskou obcí tímto zákonem sloučené, a důsledkem ustanovení § 2 cit zák. zůstávají tyto obce po sloučení s Prahou z okresního svazku eximovány.
Je tedy nemožno pokládati stížnostní sbor snad za orgán nějakého okresního samosprávného svazu stojícího nad oněmi obcemi. Neexistuje však také po sloučení vedle obce hlavního města Prahy na jejím teritoriu nějaký zvláštní snad jiný samosprávný svaz, v němž by spojené obce za účelem výkonu správní jurisdikce byly sloučeny. Zbývá tedy jediné možné řešení, pojímati sbor pro vyřizování stížností za orgán obce hlavního města Prahy.
Samosprávný svaz obce hlavního města Prahy vykonává působnost zákony mu přiznanou svým zastupitelstvem. Funkce tohoto zastupitelstva jsou však organisačně diferencovány. Správní kompetence rozděleny jsou — nehledě na místní výbory — na primátora, magistrát, městskou radu a ústřední zastupitelstvo. Pro správní jurisdikci, která v první instanci od správy není oddělena, zřízeny jsou v druhé stolici dva orgány zvláštní, každý s jinou věcnou příslušností, totiž jednak sbor stavební, jednak sbor pro vyřizování stížností. Správní jurisdikce druhé instance, kterou v bývalé obci pražské vykonával sbor obecních starších, zároveň nejvyšší správní orgán obce, je nyní od správních funkcí přísně oddělena a organisačně osamostatněna. Těmito dvěma orgány obec hlavního města Prahy neprojevuje svoji vůli, nejedná, nespravuje své záležitosti, nýbrž rozhoduje, vykonává jurisdikci. Není proto pojmově žádné závady, aby obec svým orgánem správním nevystupovala před touto instancí jurisdikční v postavení procesní strany hájící svých zájmů jako strana na sporu zúčastněná, a by se proti jejím výrokům nemohla dovolávati ochrany u instance vyšší. Oba jurisdikční orgány mají státi, jak vysvítá z jejich funkce, nad stranami ve sporu zúčastněnými. Tomuto účelu slouží zvláštní předpisy o jejich složení a zejména ustanovení, že primátor, jeho náměstkové a členové městské rady nemohou do nich býti voleni (§ 5/2 zák. č. 116/20). Odnímati obci pražské možnost, vystupovati před nimi jako strana, znamenalo by odepírati jí ochranu zvláštních jejích zájmů strany a svádělo by na druhé straně k tomu, aby oba zmíněné sbory jurisdikční těchto zájmů hájily ex offo a prohřešovaly se tak proti své povinnosti jako orgány jurisdikce stojící nad stranami.
Naprosto nevhodná je dedukce, že by důsledně bylo nutno přiznávati městské radě také legitimaci naříkati u zemského výboru usnesení ústředního zastupitelstva. Neboť tento sbor je orgánem čistě správním, v němž vystupuje obec jako subjekt administrující, a nemůže proto přirozeně jiným svým správním orgánem jako strana nastupovati proti jeho usnesením.
Jen mimochodem budiž podotknulo, že se v judikatuře uznává beze všeho, že ministerstvo jakožto správní orgán státu je legitimováno hájiti práva státu jako strany procesní proti rozhodnutím, které jiné, ba dokonce i totéž ministerstvo vydalo ve své funkci jako orgán jurisdikční (Popelka 3141).
Nemohl proto nss námitce odvodního spisu žal. úřadu přisvědčiti, a bylo mu pustiti se do věcného zkoumání stížnosti. V tom směru pak uvážil:
Na sporu je dosah ustanovení § 3 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb. o přejímání úředníků a zřízenců předměstských obcí do služeb hl. m. Prahy. § 3 stanoví v tom směru v 1. odst. zásadu, že hl. m. Praha přejímá do svých služeb všecky pravoplatně jmenované úředníky a zřízence oněch obcí (osad) a jejich ústavů a podniků »se všemi jejich nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníků a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení ve službách hl. m. Prahy budou ustanoveni«. »Pokud však úředníkům a zřízencům obcí, (osad) připojených byly do dne 30. června 1919 všeobecnou úpravou již pravoplatně přiznány požitky vyšší, budou míti na ně i nadále nárok do té doby, až bude provedena nová všeobecná celková úprava platů a požitků úředníků a zřízenců sjednocené obce pražské« (odst. 2). »Tento nárok neuznává se však tam, kde jde o úpravu platů a požitků jednotlivých zaměstnanců rázu mimořádného, neodpovídající způsobilosti a skutečné služební době zaměstnancově (odst. 3).
Interpretací těchto o sobě nedosti jasných ^stanovení dochází se k těmto výsledkům:
Odst. 1 § 3 stanoví, že dnem sloučení zaměstnanci připojovaných obcí přecházejí do služeb hl. m. Prahy a že se jim zachovávají všechna jejich do té doby nabytá práva a nároky z poměru služebního bez rozdílu, jakého druhu a povahy tyto nároky a práva jsou, avšak jenom pctud, pokud nepřevyšují míry práv a nároků zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie obce pražské. Podle této zásady mají práva a nároky přebíraných zaměstnanců ke dni sloučení býti změřeny podle měřítek platných pro zaměstnance pražské; pokud — měřeny podle této míry — je převyšují, zanikají Zákon mluví tu všeobecně o právech a nárocích, aniž dále rozeznává, Nebylo by tedy lze libovolně vyjímati z nich právě nejdůležitější, totiž práva a nároky platové. Aplikována specielně na ně, znamenala by zásada odst. 1., že převzatým zaměstnancům zůstávají požitky již pobírané jenom v té výši a požitkové nároky jenom v té míře, jak by příslušely zaměstnancům pražským stejné nebo rovnocenné kategorie za týchž skutkových předpokladů, pokud tyto předpoklady podle pravidel pražských pro výměru požitků mají význam.
Odst. 2. zřejmě chce stanoviti ze zásady odst. 1. v určitém rozsahu výjimku, a to pokud se týče jedné kategorie služebních »práv a nároků«, totiž služebnch požitků. Praví, že se převzatým zaměstnancům zachovávají požitky vyšší, tedy požitky přesahující míru, určenou v odst. 1., ale jenom potud, pokud byly jim pravoplatně přiznány do 30. června 1919 všeobecnou úpravou — na rozdíl od úprav individuelních, o nichž jedná zvlášť odst. 3.
Zákon mluví o vyšších požitcích pravoplatně přiznaných »všeobecnou úpravou«; soudě z tohoto obratu, nemá tedy na mysli jen požitky konkrétním opatřením jednotlivci do 30. června 1919 již přiznané, nýbrž objektivně požitky všeobecně normované úpravou, která do 30. června 1919 pravoplatně byla usnesena. Dlužno tedy rozuměti předpisu odst. 2 nejen tak, že zůstávají zaměstnancům převzatým neztenčeny služební požitky přesahující míru stanovenou v odst. 1., které do 30. června 1919 byly jim na základě všeobecné úpravy již konkrétními opatřeními přiznány, nýbrž tak, že se převzatým zaměstnancům zachovávají ohledně jejich požitků »práva a nároky« výjimkou ze zásady odst. 1 i tehdy, když by jim podle měřítka platného pro zaměstnance pražské nenáležely, jen když jim byly přiznány, t. j. zajištěny všeobecnou úpravou usnesenou pravoplatné do 30. června 1919. Jinými slovy tedy řečeno, ustanovení odst. 2 zachovává nejen právo na vyšší požitky konkrétním aktem zaměstnanci již přiznané, nýbrž i nárok na to, aby až do té doby, kdy bude provedena nová všeobecná celková úprava platů a požitků úředníků sjednocené obce pražské, byly jim zachovány všechny ony výhody obsažené ve všeobecných úpravách usnesených do 30. června 1919, které mají vliv na výměru požitků, a tedy zejména také v úpravách těch zaměstnancům zajištěné příznivější počítání služební doby jako podmínky pro dosažení požitků určité výše.
Tento výklad je podporován také materialiemi. Ve vládní osnově zák. (tisk 1216 N. Shr. 1919) odstavec 2. měl toto znění: »Pokud úředníkům a zřízencům obcí (osad) připojených byly již pravoplatně přiznány požitky vyšší, budou míti na ně i nadále nárok do té doby, až dle pravidel pro úředníky a zřízence obce pražské platných dosáhnou požitků ještě vyšších«. Podle motivů (str. 17) mělo ustanovení toto býti kompromisem mezi stanoviskem obce pražské, která žádala, aby všechny úpravy platů v obcích předměstských, pokud přiznávají zaměstnancům příznivější platy nežli mají zaměstnanci pražští, byly zákonem prohlášeny za zrušené, a mezi stanoviskem zaměstnanců, kteří se domáhali zachování nejen požitků již nabytých, nýbrž i nároků na jich zvyšování v budoucnosti, v úpravách těch jim přiznaných. Podle této osnovy zůstávaly tedy zaměstnancům převzatým všechny ony požitky, kterých na základě oněch úprav efektivně již nabyli, avšak jenom tyto požitky, nikoli také požitkové nároky tam normované, pokud byly příznivější, nežli obdobné nároky zaměstnanců pražských.
Výbor Velké Prahy a výbor ústavní, davše odstavci druhému nynější jeho znění a připojivše odst. třetí, »přepracovaly« — jak se praví ve výborové zprávě tisk 2327 N. Shr. 1920 — »původní návrh vládní § 3 ve směru pro zaměstnance podstatně výhodnějším, ale v podrobnosti přísnějším a spravedlivějším, obmezivše platnost jednak na úpravy všeobecné, jednak na dobu úprav do dne 30. června 1919, takže vyloučeny jsou úpravy platů jen pro jednotlivé zaměstnance nespravedlivě (odst. 3) učiněné, anebo úpravy opožděné, zjevně usnášené jen za zřetelem na nastávající připojení«. Z této motivace je patrno, že změnou odst. 2. § 3 mělo se dostati zaměstnancům výhodnějšího postavení, nežli které jim dávala osnova vládní, a to tím, že ve smyslu jejich požadavků měly jim býti zachovány nejen pravoplatně přiznané vyšší požitky efektivní, nýbrž že měly — až do nové celkové úpravy všeobecné — zůstati v platnosti i ostatní výhody mající vliv na výměru požitků, ale ovšem jenom potud, pokud jsou obsaženy v úpravách rázu všeobecného — a contrario úprav individuelních, provedených zvláště pro zaměstnance jednotlivé, usnesených do 30. června 1919. Ze zprávy referenta v plenu (116. schůze N. S. ze 6. února 1920, stenogr. zprávy str. 3491) je patrno, že výbor úmyslně nechtěl na přechodnou dobu až do nové celkové úpravy všech služebních poměrů a platů zaměstnanců »dotýkati se toho, co samostatné obce pro své zaměstnance všeobecnými úpravami jistě optima fide učinily«.
Jestliže za tohoto právního stavu, jak právě vylíčen, nař. rozhodnutím vysloveno, že Boh. V-ovi náleží nárok na započítání čtyř válečných roků, který jemu obcí karlínskou na základě úpravy, usnesené nesporně do 30. června 1919, byl přiznán, pro vyměření jeho služebních požitků, nelze ve výroku tom shledati nezákonnost, a bylo proto stížnost obce hl. m. Prahy jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3230. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 549-555.