Č. 5785.

Soudcové. — Administrativní řízení: * Dvorský dekret ze 17. srpna 1835 č. 77 Sb. z. s. o vedlejším zaměstnání státních úředníků a sluhů platí o soudcovských úřednících i přes ustanovení § 100 ústavní listiny, pokud obsahuje předpisy o neplaceném vedlejším zaměstnání. Jeho ustanovení kompetenční platí pro soudce na dále bez ohledu na to, o jaké vedlejší zaměstnání jde.
(Nález ze dne 15. června 1926 č.12667).
Věc: Rudolf W. v K. H. a spol., Spořitelna města Č. B. (adv. Dr. Otakar Krouský a Dr. Ludv. Hammer z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (odb. r. Dr. Neudek) stran vedlejšího zaměstnání.
Výrok: Stížnost Spořitelny města Č. B. odmítá
se jako nepřípustná; k ostatním stížnostem zrušují
se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Podle obsahu správních spisů bylo z údajů soudcovských úředníků níže jmenovaných zjištěno, že rada vrchního zemského soudu Václav V. zastává funkci předsedy »Všeúřednické záložny v Praze, z. s. s r. o.« spojenou s měsíčním paušálem 100 Kč na úhradu hotových výloh, rada vrch. zem. soudu Josef H. funkci člena představenstva téhož ústavu bez jakékoliv odměny, rada vrch. zem. soudu Otakar M. rovněž nehonorovanou funkci dozorčího rady Společenstva pro zřizování a udržování měst. lázní pro státní zaměstnance při soc. ochraně v Praze, rada vrch. zem. soudu Dr. Bedřich N. funkci člena (náhradníka) dozorčí rady Hospodářského družstva jednoty státních úředníků v Praze, spojenou s roční remunerací 400 Kč, rada vrch. zem. soudu Cyril K. nehonorovanou funkci místopředsedy Spořitelny Č-ské, rada vrch. zem. soudu Jan K. nehonorovanou funkci předsedy Měst. spořitelny v P. a místopředsedy ředitelství téhož ústavu, rada vrch. zem. soudu Rudolf W. nehonorovanou funkci ředitelství Spořitelny města K., vicepresident kraj. soudu v P. Dr. František R. funkci člena správní rady Měšťanského pivovaru v P. spojenou s roční remunerací 8100 Kč, rada vrch. zem. soudu Rudolf Sch. funkci člena revisní rady téhož podniku, spojenou s roční remunerací 12000 Kč ročně. V důsledku toho vydalo min. sprav. dne 24. února 1925 výnos, v němž vyslovilo, že hledíc k tendenci platných předpisů, totiž pokud jde o soudce k dvorskému dekretu ze 17. srpna 1835 č. 77 sb. z. soudních, a výnosu min. sprav, ze 14. listopadu 1859 č. 17970, jakož i k ustanovení § 100 ústav. listiny, nelze dáti souhlas k vedlejšímu zaměstnání soudcovských úředníků shora uvedených a uložilo presidiu vrch. zem. soudu v Praze, aby jim bylo s odvoláním na tento výnos bez průtahu nařízeno, aby tato vedlejší zaměstnání složili a o tom nejpozději do konce března 1925 úřední cestou podali závazné prohlášení presidiu vrch. zem. soudu v Praze. Případy, v nichž se tak nestane, jest postoupiti vrch. stát. zastupitelství za účelem zavedení kárného řízení.
Výnosem z 3. března 1925 vyrozumělo presidium vrch. zem. soudu v Praze o tomto opatření min. sprav, presidia zem. civ. a zem. trest. soudu v Praze, dále presidia kraj. soudu v K. a v P. a uložilo jim, aby jmenovaným soudcům s odvoláním na tento výnos bez průtahu nařídila, aby složili tímto výnosem nepovolená vedlejší zaměstnání shora uvedená a o tom, že se tak stalo, podali nejpozději do 21. března 1925 presidiu vrch. zem. soudu v Praze závazné písemné prohlášení a podotklo, že případy, v nichž se tak nestane, budou postoupeny vrch. stát. zastupitelství k zavedení kárného řízení.
Tento výnos byl zmíněným soudcům intimován a příkazy tomu odpovídající byly jim uděleny. — — — —
Stížnosti podané nss-u soudcovskými úředníky úvodem zmíněnými, vyjma radu vrch. zem. soudu K. a Spořitelnu města Č. B., které byl okresním soudem v Č. intimován příslušný výnos presidia zem. soudu v Praze, potírají výnos min. sprav. z 24. února 1925 meritorně dovozujíce v podstatě, že činnost, kterou tento výnos považuje za vedlejší zaměstnání, nespadá pod normy, o které se v něm min. sprav. opírá.
Vicepresident kraj. soudu v P. Dr. František R. a rada vrch. soudu tamže Rudolf Sch. obrátili se podáním z 13. a 14. dubna 1925 na min. sprav. domáhajíce se z věcných důvodů změny výnosu z 24. února 1925 a uvádějíce ke konci, že se remunerací jim příslušejících vzdali. Toto své tvrzení doložili přípisy správní rady měšť. pivovaru v P. Podle intimátu presidia vrch. zem. soudu v Praze ze 16. května 1925 rozhodlo min. sprav. o těchto podáních výnosem z 12. května 1925 v ten smysl, že neshledává důvodu ke změně svého výnosu z 24. února 1925, poněvadž výnos ten, dovolávaje se, pokud jde o zákaz vedlejšího zaměstnání, též dvorního dekretu z r. 1835, měl u žadatelů na zřeteli jejich funkce v měšť. pivovaru vůbec jako takové, bez ohledu na to, zda jsou honorovány čili nic. Proti tomuto výnosu podali pak st-lé Dr. František R. a Rudolf Sch. stížnost další, v níž potírají stanovisko žal. úřadu zde zaujaté, jak s hlediska věcného, tak i formálního.
O stížnostech uvážil nss takto:
Stížnost Spořitelny města Č. B. nutno odmítnouti jako nepřípustnou, podle § 2 a § 21 zák. o ss se zřetelem k tomu, že výnosem min. sprav. z 24. února 1925 nebylo žádné její subj. právo porušeno, což ostatně stížnost ani sama netvrdí, neboť celým svým obsahem snaží se dotvrditi porušení subj. práv rady vrch. zem. soudu Cyrila K., nezmiňujíc se ani slovem o tom, že a v kterých směrech bylo výnosem z 24. února 1925 do jejích práv jako samostatné právní korporace zasaženo. K hájení práv vrch. rady zem. soudu K. všakK spořitelna ta povolána není. Pokud zástupce stížnosti teprve při veř. ústním líčení konstatoval porušení práv st-lčiných, jsou výtky jeho vzhledem na kogentní předpis § 14 zák. o ss opožděny. Na tomto názoru nemůže nic změniti ta okolnost, že výnos hořejší byl stěžující si spořitelně okresním soudem v Č. B. intimován.
Ohledně ostatních stížností třeba pak uvážiti toto:
Služební pragmatika z roku 1914, označená jako zákon o služ. poměrech stát. úředníků a stát. sluhů, stanoví v § 33 podmínky a předpoklady, za kterých nelze stát. zaměstnancům provozovati vedle jejich úřadu nějaké zaměsnání nebo přijmouti nějaké postavení. Ovšem podle odst. 2 a 3 čl. I. uvozovacího zákona ke služ. pragmatice nevztahuje se zmíněný předpis na úředníky soudcovské, o jaké se jedná ve výnosu min. sprav. z 24. února 1925, a nutno proto podle II. odst. čl. VI. cit. uvozovacího zákona a § 97 úst. listiny zkoumati, zda jest tu nějaký dosud platný starší předpis upravující předmět § 33 služ. pragmatiky též pro soudce. Za normu takovou nutno uznati dosud výslovně nezrušený dvorský dekret ze 17. srpna 1835 č. 77 sb. zák. soudních (str. 40) se zřetelem na ustanovení § 48 soudní instrukce vydané cís. pat. z 3. května 1853 č. 81 ř. z., zachované v platnosti § 19 zák. z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z., které ve své úvodní větě se zmiňuje o vedlejších zaměstnáních stát. úředníků, dovolených podle zvláštních předpisů té doby platných, se zvláštním zřetelem na úředníky soudcovské.
Žal. úřad dovolal se ovšem vedle uvedeného dekretu ještě také na výnos min. sprav, ze 14. listopadu 1859 č. 17970, leč se zřetelem k tomu, že v odv. spisech výslovně podotkl, že jej citoval toliko jako pomůcku interpretační, nepovažoval nss za nutné, zabývati se otázkou, zda a pokud může býti tento výnos platným pramenem práv a právních povinností, podle § 2 zák. o ss.
Dvorský dekret ze 17. srpna 1835 obsahuje předpisy jednak materielní, jednak formální. Po materielní stránce nedovoluje v zásadě stát.
zaměstnancům vedlejší činnost nebo podnikání jakéhokoliv druhu, ani účast na nich, jestliže podle okolností případu lze odůvodniti předpoklady jejich podjatosti neb odporuje-li to slušnosti a zevní cti postavení toho kterého úředníka a konečně, jestliže jej zaneprazdňují v přesném plnění jeho povinností. Po stránce formelní stanoví pak zmíněná norma, že v obou prvnějších případech má úředníka vyzvati jeho představený (šéf), aby se do určité lhůty vzdal buď takového zaměstnání, živnosti a podnikání anebo služby. Proti takovému vyzvání přísluší úředníku stížnost k úřadu vyššímu. Po konečném jejím zamítnutí má pak vykonati
volbu shora zmíněnou. V případě třetím jest zakročiti podle předpisů platných proti úředníkům zanedbávajícím svoji povinnost. Materielní ustanovení tohoto předpisu doznala ovšem změny § 100 úst. listiny potud, že soudcové z povolání nesmějí zastávati žádných jiných funkcí placených, ať stálých, ať občasných, pokud nejsou zákonem stanoveny výjimky (srovn. ku př. § 5 zák. o ústavním soudě z 9. března 1920 č. 162 Sb.) bez ohledu na předpoklady v prvé části dvorského dekretu ze 17. srpna 1835 uvedené. Ohledně funkcí nehonorovaných po stránce formelní upravující řízení však změna nenastala. Z předpisů posléze zmíněných plyne zřejmě, že o otázce, zdali v tom kterém konkrétním případě se jedná o vedlejší zaměstnání nebo jinou funkci soudcovského úředníka a to, zdali nějaké takové zaměstnání nebo funkce jest s jeho úřadem slučitelná, jest povolán rozhodovati jako úřad nalézací I. instance šef t. j. bezprostřední představený toho kterého úředníka, po případě příslušná stolice disciplinární.
Výnosem ze 24. února 1925 rozhodlo min. sprav., že soudcové úvodem vypočtení vykonávají vedlejší zaměstnání, pokud se týče zastávají jiné funkce shora uvedené a že k této jejich činnosti nelze dáti další souhlas. Min. sprav. osvojilo si tudíž právo rozhodovati jako úřad nalézací I. stolice o otázkách, jednak zdali úvodem vytčené funkce stěžujících si soudců jsou vůbec vedlejšími zaměstnáními, jednak zdali jsou se soudcovským úřadem jimi zastávaným slučitelnými. Podle vývodů shora podaných bylo by však min. sprav. k tomu povoláno toliko tehdy, kdyby bylo vůči soudcům, o něž tu jde, v poměru bezprostředního představeného nebo stolicí disciplinární. Postavení úřadu druhu posléz jmenovaného nemůže míti min. sprav. vůči soudcům podle zákona z 11. května 1868 č. 46 ř. z. nikdy. Postavení bezprostředního představeného může míti toliko vůči soudcovským úředníkům jemu přímo podřízeným (ku př. vůči presidentu nejvyššího soudu, vrch. zem. soudu, generálnímu prokurátoru, vrch. stát. zástupci.). V daném případě jde však veskrze o soudce ustanovené u soudů I. stolice, jejichž bezprostředním představeným není min., nýbrž presidia příslušných soudů I. stolice. Rozhodlo-li tudíž min. sprav. přes to vše výnosem z 24. května 1925 o otázkách shora uvedených jako úřad nalézací I. stolice, osvojilo si kompetenci, která mu po zákonu nepřísluší, a nutno proto toto jeho rozhodnutí jako zmatečné a tudíž i nezákonné zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Než i kdyby se dalo přes to vše míti za to, že min. sprav. mohlo jako úřad vykonávající nejvyšší dozor nad správou justiční postupovati v daných případech podle dvorského dekretu ze 17. srpna 1835 i s obejitím příslušných presidií, nebylo by přece kompetentním vydati kategorický rozkaz stran zastávání funkcí st-lů, o ně tu jde, jakým se jeví býti podle svého znění výnos z 24. února 1925, nýbrž bylo by bývalo podle doslovu zmíněného dekretu, jak byl shora podán, příslušným nejvýše k vyzvání těchto soudců, aby buď opustili službu, nebo zanechali vytčených svých funkcí. Nemohlo by proto nař. rozhodnutí ani v tomto případě, v té formě v jaké bylo vydáno, obstáti.
Za tohoto stavu věci nemůže ovšem obstáti ani výnos z 12. května 1925 vyřizující podání vicepresidenta Dra. Františka R. a vrch. rady zem. soudu Rudolfa Sch., neboť tento výnos spočívá na právním a faktickém předpokladu, že otázka, zda tito soudcové, zastávajíce funkci člena správní, případně revisní rady Měšťanského pivovaru v P., vykonávají nepřípustné vedlejší zaměstnání, byla vyřízena již výnosem z 24. února 1925 úřadem po zákonu k tomu příslušným s konečnou platností. Poněvadž pak tento předpoklad byl, jak dovozeno, právně mylný, nezbylo než i toto rozhodnutí zrušiti jako nezákonné.

Citace:

č. 5785. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 112-115.