Č. 3557.


Obecní úředníci: Nárok pensionovaného obecního úředníka na drahotní přídavky podle § 2 zák. č. 312/1920 není vyloučen již tou okolností, že pensionován byl pro nesprávnosti, jichž se dopustil v úřadování.
(Nález ze dne 3. května 1924 č. 7638).
Věc: Městská obec H. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněného obec. tajemníka adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) o drahotní a nákupní přídavek pensionovaného obecního tajemníka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Stěžující si strana je povinna zúčastněné straně P. R. zaplatiti do 14 dnů od doručení tohoto nálezu pod následky exekuce výlohy řízení před nss-em v požadované částce 1000 Kč.
Důvody: Rozhodnutím zsv-u v Praze ze 21. prosince 1922 bylo k stížnosti obce H. rozhodnutí osk, v H., pokud přiznává městskému tajemníkovi P. R. nárok na drahotní, nákupní a nouzové přídavky, potvrzeno s tím, že jmenovanému přísluší při roční pensi 1200 Kč 1) od 8. května 1920 (účinnost zák. č. 312/20) do konce roku 1920 drahotní přídavek podle zák. č. 334/18 ročně 936 Kč, od 1. ledna 1921 (platnost zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb.) drahotní roční přídavek 900 Kč; 2) nákupní přídavek při měsíční kvótě 120 Kč stanovené na základě sazby zák. z 29. listopadu 1917 č. 450 Sb, od 8. května 1920 činící ročně 1440 Kč; 3) nouzová výpomoc na základě zák. č. 625/20 od 1. listopadu 1920 ve výši ročních 1440 Kč; 4) vzhledem k zák. z 12. srpna 1921 č. 288 Sb. měsíční kvóta za říjen 1920, t. j. 120 Kč.
V důvodech se uvádí, že »podle zák. č. 312/1920 přísluší obecním pensistům týž nárok na drahotní a nákupní přídavky jako v obdobných případech mají státní úředníci a kromě toho nárok na zvýšený drahotní přídavek podle zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb., a konečně i nárok na nouzovou výpomoc podle zák. z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb.
Výraz § 2 zák. č. 312/20 »a týž nárok« vylučuje výklad, že zákony normující drahotní etc. přídavky státních pensistů a vydané po zákonu paritním na obecní pensisty se nevztahuií«.
Rozhoduje o stížnosti městskou obcí H. do rozhodnutí tohoto pro nezákonnost podané řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká, že obě instance přehlédly, že v tomto případě nejde o úředníka, jenž normální cestou byl dán do výslužby, nýbrž o úředníka, pro nesprávnosti při vedení městského důchodu spáchané dle usnesení ob. zast. z 23. září 1909 ze služby propuštěného. Pokud jde o skutkový základ rozhodnutí, dlužno poukázati k tomu, že tvrzení stížnosti, že byl P. R. usnesením ob. zast. z 23, září 1909 ze služby propuštěn, jest v odporu s obsahem správních spisů. Neboť dle vidim. opisu protokolu, sepsaného o schůzi ob. zast. města H. ze dne 23. září 1909, usneslo se ob. zast.. aby dána byla tajemníku P. R. pense dle norem platných pro státní úředníky, prohlásí-li, že proti obci H. nečiní žádných nároků pod jakýmkoliv právním titulem. Výměrem městského úřadu v H. z 29. listopadu 1909, součásť správních spisů tvořícím, byl P. R. zpraven o tom, že na základě usnesení ob. zast. z 23. září 1909 a 2. října 1909 a podepsaného jím prohlášení z 24. září 1909, kterým se vzdal vůči městu H. nároků z jakéhokoliv titulu, bylo mu vyměřeno roční výslužné 1200 K. Z toho plyne, že P. R. usnesením ob. zast. v H. z 23. září 1909 byl dán do výslužby a nikoliv, jak stěžující si strana uvádí, že byl ze služby propuštěn.
Po stránce právní rozhodný jest zde smysl ustanovení § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb., dle něhož úředníkům obecním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek, přísluší týž nárok na drahotní a nákupní přídavky, jako v obdobných případech mají úředníci státní rovnocenné kategorie stejné doby služební, a to po dobu, no kterou se budou drahotní a nákupní přídavky vypláceti úředníkům státním.
Předpis tento přiznává pensionovaným úředníkům obecním a okresním bez výjimky nárok na drahotní a nákupní přídavky, které pro státní úředníky zavedeny jsou nebo zavedeny budou, a proto nelze z předpisu toho dovoditi, že by zákon chtěl některé kategorie pensistů vyloučiti z nároku na přídavky podle důvodu, z něhož do výslužby dáni byli. Také žádný z předpisů, drahotní a nákupní přídavky úředníků státních ve výslužbě, zejména ani předpisy, jimiž žal. úřad v nař. rozhodnutí odůvodňuje mimořádné přídavky P. R. přiznané, neobsahují ustanovení, jež vylučuje některé pensisty z nároku na uvedené přídavky vzhledem k důvodu pensionování, zejména z důvodu, že úředník přeložen byl na odpočinek pro nesprávnosti v úřadě.
Toto stanoviska zák. souhlasí také s účelem, jejž zavedení přídavků těchto sleduje.
Drahotní a nákupní přídavky nebyly totiž zavedeny proto, aby pensistům poskytnuty byly nějaké mimořádné výhody, aneb, aby pense byly nově upraveny, nýbrž z důvodu, aby pokud možno vyrovnán byl pokles hodnoty původního výslužného, který nastal následkem devalvace peněz a stoupnutí cen všech životních potřeb.
Z toho plyne, že předpis § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. přiznává nárok na drahotní a nákupní přídavky tam uvedené obecním úředníkům na odpočinku bez ohledu na důvod jich pensionování a tedy i těm úředníkům, kteří na odpočinek dáni byli následkem toho, že se ve svém úřadě dopustili nesprávností.
Pakli tedy žal. úřad přes to, že pensionování P. R. mělo svou příčinu v tom, že se dopustil nesprávností v úřadě, st-li shora uvedené mimořádné přídavky přiznal, neporušil tím zákon.
Následkem bezdůvodnosti všech uplatňovaných námitek byla stížnost zamítnuta. Výrok o útratách jest dle § 20 zák. o ss. odůvodněn.
Citace:
č. 3557. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1182-1184.