NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Čís. 7938.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.)
Odpuštění podle rozlukového zákona musí býti činné, uražený musí býti ochoten žíti s ublížitelem, ublížení mu zapomenouti, jakoby se nebylo stalo.
(Rozh. ze dne 31. března 1928, Rv II 397/27.)
Žaloba manželky o rozluku manželství z viny manžela byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Správně vzal odvolací soud za prokázáno, že žalovaný dopustil se cizoložství, a odkazuje se v té příčině na jeho odůvodnění a na obsah poručenských spisů, nesprávně však má soud za to, že žalobkyně žalovanému odpustila. Něco jiného je slovo a něco jiného čin. Slovo může míti v ústech člověka i opačný úmysl, než mu podle obsahu a podle jeho ponětí přísluší, tak může prosba znamenati a často znamená rozkaz, tehdy totiž, když jedna osoba je povolána rozkazovati a druhá poslouchati a rozkazující z kurtoisie užije výrazu, kterým se vyjadřuje prosba. Zejména však je znám případ ironie, kterou se pravidelně vyjadřuje opak toho, než co slovo praví. A tak tomu bylo i zde. Aby bylo lépe porozuměno věci, dlužno předeslati její stav. Dítě Marie Č-ové, jehož žalovaný jest nemanželským otcem, narodilo se podle poručenských spisů dne 15. června 1926, matka udala za otce žalovaného, pak to ale odvolala dosti nejapně a udala, že za jejího těhotenství žalobkyně (nemanželská matka podle vlastního udání u stran 13 let s rodiči bydlela) se jí o polních pracích ptala, s kým je těhotná, a když odpověděla, že neví s kým, řekla žalobkyně, aby u soudu řekla, že to má s jejím mužem, že ona ho (žalobkyně žalovaného) musí zničit, poněvadž nechce pustit místo její dceři. Podle výpovědi syna žalobkyně a jeho manželky přišla pak žalobkyně dne 12. srpna 1926, tedy asi 2 měsíce po narození děcka, jehož žalovaný je nemanželským otcem, k jmenovaným svědkům do bytu a řekla, že žalovanému všecko odpouští, ať si drží s kterou chce, hlavně když ona dostane hodně peněz, že půjde pryč a bude se mít dobře a, jak dodává svědkyně, by to řekli žalovanému, že je všecko odpuštěno, což se také stalo. Z toho odvolací soud vyvozuje, že žalobkyně odpustila a že tedy nemá práva k žalobě. Avšak ve skutečnosti vychází z jejího vyjádření pravý opak, že totiž neodpustila a že, mluví-li o odpuštění, je to pouhé slovo, které má naznačiti pouze, že jí to je již lhostejno, co muž udělal, že je jí dokonce lhostejno, co bude i na dále dělat, ježto je mezi nimi vše skončeno a zpřetrháno; pravíť, že ať si on drží s kterou chce, ona, žalobkyně že půjde pryč. Odpuštění by bylo, kdyby byla ochotna nadále s ním žiti, co se stalo, zapomenouti, ale odpuštěním není, když to, co muž učinil, bere si za pohnutku od něho naopak odejíti. Ale jako v trestním právu lítost tvořící důvod beztrestnosti musí býti činná, t. j. pachatel musí následky činu odčiniti, tak i odpuštění dle rozlukového zákona musí býti činné, uražený musí býti ochoten s ubližitelem žíti, ublížení mu zapomenouti, jakoby se nebylo stalo. Jinak je to pouhé slovo, které není s to, následky činu, zpřetrhání morálního svazku odčiniti.

Citace:

č. 7938. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 557-558.