Čís. 1114.

Pro skutkovou podstatu přečinu dle prvého odstavce §u 303 tr. zák. jest lhostejno, že kazatel vybočil z mezí svého kazatelského úkonu způsobem, spadajícím pod druhý odstavec téhož §u.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, Kr I 1227/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Táboře ze dne 10. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu dle §u 303 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se o důvod zmatečnosti dle čís. 4 §u 281 tr. ř. a spatřuje jej v tom, že nalézací soud zamítl návrh stěžovatelův, aby vzhledem na četnické oznámení bylo zjištěno, že se farář T. při oné příležitosti, při které se prý stěžovatel dopustil trestného činu, z něhož jest viněn, dopustil přestoupení zákona o zneužívání kazatelen, takže úkon, při němž mluvil, nebyl církevním úkonem, a že formy církevního úkonu bylo zneužito k zakrytí pravého účelu shromáždění. Podle protokolu o hlavním líčení, jenž je pro posouzení obsahu učiněného návrhu jedině rozhodným, učinil stěžovatel (jeho obhájce) návrh, aby bylo líčení odročeno za účelem postoupení spisů státnímu zastupitelství k tomu konci, by bylo vyšetřeno, nespočívá-li v jednání faráře T-а přestupek kazatelnicového zákona. Pro posouzení trestnosti činu, z něhož viněn jest stěžovatel, je dle §u 303 odstavec prvý tr. zák. jedině rozhodným, zda byl farář T. v oné době ve výkonu obřadů bohoslužebných a zda choval se při tom stěžovatel neslušně tak, že z toho mohlo jiným vzejíti pohoršení. Oboje tyto podstatné náležitosti napadený rozsudek bezvadně zjišťuje a stížnost správnost těchto zjištění ani nenapadá. Vybočil-li snad farář T. při té příležitosti z mezí svého úřadu kazatelského takovým způsobem, že by proto mohl býti pohnán k zodpovědnosti podle §u 303 odstavec druhý tr. zák., nemění to ničeho na bohoslužebné povaze obřadu jím konaného, nýbrž má jen za následek, že se vydává nebezpečí trestního stihání pro čin, jehož se takto dopouští. Zamítl tedy nalézací soud zmíněný návrh právem jako nerozhodný, aniž porušil tím zásadu řízení, jichž dbáti předpisuje podstata řízení, zaručujícího obhajobu.

Citace:

č. 1114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 104-105.