NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Č. 7873.

Zaměstnanci veřejní: * Zvěrolékař, ustanovený u obce pražské, jest oprávněn k výkonu soukromé praxe zvěrolékařské jen na základě zvláštního povolení, uděleného městskou radou po rozumu § 13 služební pragmatiky pro zaměstnance obce pražské.
(Nález ze dne 15. dubna 1929 č. 16897/26.)
Věc: Josef H. a spol. v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o provozování soukromé praxe zvěrolékařské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Užší správní komise hl. m. Prahy usnesla se 13. září 1922 na základě § 72 obecního řádu, § 13 služ. pragmatiky platné pro úředníky obce pražské, dále na základě usnesení sboru obecních starších ze 6. června 1910, kterým byl přiznán postup časový měst., zvěrolékařům v témž rozsahu, jako ostatním vysokoškolským úředníkům, avšak se současným zákazem provozování soukromé praxe, sděliti všem zvěrolékařům obce pražské, že trvá na usnesení zmíněném a na zákazu výkonu soukromé prakse měst. zvěrolékaři, jakož i výkonu jiných služeb mimo služby pro obec pražskou. Přestoupení tohoto zákazu pokládá užší komise za provinění služební, jež podléhá příslušným předpisům služ. pragmatiky. Sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností jednaje ve schůzi dne 10. dubna 1924 o stížnostech Františka S. a spol., měst. zvěrolékařů, do usnesení toho, se usnesl, aby ke stížnostem těm bylo nař. usnesení zrušeno pro nezákonnost, pokud se týče pro vadu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil takto:
Nař. usnesením zakázáno bylo st-lům provozování soukromé praxe s poukazem 1. na § 72 obecního statutu, 2. na usnesení sboru obecních starších ze 6. června 1910 a 3. na ustanovení § 13 služ. pragmatiky. Nař. rozhodnutí jest nezákonné především, pokud se dovolává ustanovení § 72 obec. řádu, ježto, jak z doslovu cit. § patrno, týká se zákaz ten jedině údů magistrátu práv znalých, tudíž úředníků konceptních, a nelze proto tento specielní předpis aplikovati na zvěrolékaře, nehledíc ani k tomu, že předpis ten zakazuje pouze, že úředník konceptní nesmí býti v jiném svazku služebním a netýká se tudíž samostatného provozování praxe, o něž se ve sporném případě právě jedná. Možnost zákazu soukromé praxe v dnešní době nelze také dovoditi z usnesení sboru obecních starších ze 6. června 1910. Jest sice pravdou, že sbor obecních starších přiznal ve schůzi dne 6. června 1910 zvěrolékařům postup dle skupiny 1. úředníků obecních s výslovnou podmínkou, že jest jim výkon soukromé praxe zakázán. Jak však z usnesení samého plyne a jak také z ustanovení § 45 sub 3 odst. IV služ. pragmatiky z r. 1911 nepochybně jest patrno, nebyla st-lům usnesením tím zakázána soukr. praxe vůbec, t. j. sama o sobě, nýbrž byl na dodržování zákazu toho vázán postup. Mohla proto rada městská, jestliže st-lé přes zákaz praxi soukromou provozovali, odepříti jim jedině postup do vyšších hodn. tříd, nemůže však nyní jim praxi samu o sobě i poukazem na cit. usnesení zakazovali. Nehledíc ani k tomu, dlužno podotknouti, že usnesením sboru obecních starších z 15. prosince 1919 upraveny byly nově služ. poměry zaměstnanců obce pražské a že zvěrolékařům přiznána byla výhoda automatického postupu bez dalšího, t. j. aniž byla vázána zákazem soukr. praxe (vide § 45 služ. pragmatiky, tištěné vydání z r. 1922). Se zřetelem k výše uvedenému mohla by nyní obec pražská st-lům zakázali výkon soukr. praxe jedině dle § 13 služ. pragmatiky, jímž jest zapovězeno, aby úředníci bez povolení měst. rady věnovali se vedlejšímu zaměstnání. Z cit. paragrafů jest však patrno, že není zaměstnancům obce pražské výkon vedlejšího zaměstnání zakázán vůbec, nýbrž jedině takového zaměstnání, jehož výkonem nastaly by důsledky v cit. paragrafu uvedené, t. j. jímž by řádné konání služby, dobrá pověst a vážnost úřadu a úředníka nebo spolehlivost a nestrannost jeho v úřadě byly ohroženy. Ježto v daném případě nebylo konáno vůbec šetření, aniž bylo zjištěno, nastaly-li okolnosti odůvodňující zákaz dle cit. paragrafu, trpí nař. usnesení v tomto směru podstatnou vadou řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala rada hl. m. Prahy stížnost, které zsv v Praze nař. rozhodnutím vyhověl; zsv zrušil rozhodnutí stížnostního sboru a zamítl stížnost měst. zvěrolékařů do usnesení užší správní komise z těchto důvodů:
Stížnost měst. rady zastává názor, že jí v základě § 13 služ. pragmatiky přísluší právo podle vlastního volného uvážení zakázati výkon vedlejšího zaměstnání v těch případech, kdy má za to, že by výkon takový ohroziti mohl dobrou pověst a nestrannost úředníkovu, resp. vážnost úřadu, a dovozuje, že z ustanovení § 13 služ. pragmatiky nelze vyvoditi povinnost obce, aby před vydáním zákazu provozovati soukromou praxi prováděla zvláštní šetření, naopak ze stylisace tohoto paragrafu a z ustanovení § 122 pražs. obec. řádu plyne, že jest věcí volného uvážení rady městské, zda a kdy, resp., které vedlejší zaměstnání zakázati chce. Přišla-li měst. rada na základě četných zkušeností (posledně na př. při projednávání disc. záležitosti Antonína H.) k přesvědčení, že výkon soukr. praxe může povážlivě a nebezpečně ohroziti naprostou nestrannost úředního zvěrolékaře a vydala-li z důvodu toho příslušný zákaz, nelze ji podle platných norem míti k tomu, aby prováděla dříve nějaké podrobné šetření.
Bylo tedy o věci uvážiti: Z povahy veřejnoprávního poměru služ. samého, v jakém měst. zvěrolékaři hl. m. Prahy nesporně jsou, plyne, že obec jako služební pán má nárok na požadování veškeré pracovní energie zaměstnancovy a tudíž i oprávnění nepřipustiti, aby zaměstnanci její služ. moci podřízení se věnovali vedle plnění svých služ. povinností činnosti, jež by mohla nabýti rázu vedlejšího povolání, t. j. činnosti prováděné s úmyslem zištným za tím účelem, aby opatřen byl trvalý zdroj obživy vedlejší. Právo k výkonu vedlejšího zaměstnání může ovšem obec založiti pro svého úředníka normou, resp. individuelním aktem. Z normy, resp. individuelního aktu plynoucí oprávnění pro úředníka tvoří pak nabyté právo jeho, které obec nemůže jednostranně, pokud právo to přiznala beze všech výhrad, proti vůli úředníkově zrušiti nebo modifikovati. Úředním zvěrolékařům hl. m. Prahy nebylo však ani všeobecnou úpravou ani individuelními akty se strany obce zaručeno právo volného výkonu soukr. praxe zvěrolékařské.
St-lé dovolávají se sice instrukce pro úřední zvěrolékaře polit, úřadů platné a dovozují, že tato instrukce se vztahuje na měst. zvěrolékaře pražské. V platné instrukci této (nař. min. zeměd. a min. vnitra ze dne 17. listopadu 1909 č. 179 ř. z.) obsaženo jest totiž ustanovení, že úřední zvěrolékař jest oprávněn k výkonu zvěrolékařské praxe, do té míry, pokud by jeho úřední povinnosti netrpěly újmy. St-lé se domnívají, že i toto ustanovení platí pro zvěrolékaře hl. m. Prahy.
K tomu jest uvésti, že instrukce ta neplatí pro obec pražskou, vydána byvši jen pro úřední zvěrolékaře polit. úřadů, nikoliv též pro úřední zvěrolékaře, obstarávající v městech statutárních zvěrolékařskou úřední agendu jako obecní úředníci těchto měst. Aby tato instrukce platila též pro obec pražskou, bylo by třeba, aby ji obec převzala v mezích své organisační pravomoci, jí obecním řádem, jakož i říš. obecním zákonem z r. 1862 č. 18 ř. z. vyhrazené. Obec pražská nepřevzala však této instrukce vůbec, nýbrž vydala vlastní instrukci (č. j. 23523 z 26. března 1890). V této instrukci obsaženo jest pak v úvodu ustanovení: »Obor úřední činnosti měst. zvěrolékařů, pokud se veř. služby týče, jest vyznačen v instrukci pro c. k. zvěrolékaře, vydané nař. min. vnitra z 21. června 1882 č. 91 ř. z.« Z ustanovení tohoto nelze dovoditi, že by obec byla převzala dotčenou instrukci pro úřední zvěrolékaře polit. úřadů v celém jejím rozsahu a se všemi právy z ní pro státní zvěrolékaře vyplývajícími. Ustanovením tím vyslovila toliko obec pražská, že obsahem této instrukce řídí se úřední povinnosti měst. zvěrolékařů, nikoliv však též jejich práva služební proti svému služebnímu pánu. Ježto výkon soukr. praxe u stát. zvěrolékařů nelze uznati za jejich úřední povinnost, nýbrž toliko za oprávnění, nelze dovoditi, že právo praž. měst. zvěrolékařů k výkonu soukr. praxe možno subsumovati pod úvodní formuli instrukce praž. obce pro měst. zvěrolékaře platné.
Obec pražská dále ani žádnému ze st-lů nezaložila oprávnění individuelním aktem, aby vykonával soukr. praxi zvěrolékařskou. Aby výkon soukr. praxe zvěrolékařské byl činností dovolenou, bylo by, jak z ustanovení § 13 služ. pragmatiky praž. zaměstnanců plyne, zapotřebí, aby dotyční úředníci, hodlajíce dotčenou činnost provozovati, u měst. rady za povolení zakročili a dále, aby toto povolení jim skutečně bylo uděleno. To se však v žádném případě nestalo. Okolnost, že obec pražská, resp. předměstská obec, v jejíž právní závazky vůči přejímaným úředníkům obec pražská sukcedovala podle § 3 zák. č. 114/20, výkon praxe zvěrolékařům mlčky trpěla, nezakládá ještě pro úředníky nárok a pro obec povinnost, aby dosavadní stav zůstal navždy nezměněn.
Z úvah těchto plyne, že obec pražská byla podle zák. oprávněna, aby výkon praxe soukr. městským zvěrolékařům zakázala a bylo proto rozhodnutí stížnostního sboru opírající se o opačný názor zrušiti pro nezákonnost.
O stížnostech podaných do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-lé především popírají správnost názoru žal. úřadu, dle kterého z povahy jejich veřejnoprávního poměru služ. plyne, že obec jako zaměstnavatel má nárok na požadování veškeré jejich pracovní energie a tudíž i právo nepřipustiti, aby se věnovali vedle plnění svých služebních povinností činnosti, jež by mohla nabýti rázu vedlejšího zaměstnání, a dovolávají se pro svůj opačný názor nál. Boh. A. 1295/22. Poukaz na cit. nález není případný, neboť nálezem tím vyřešena byla zcela jiná otázka, nežli o jakou jde v daných sporech. Zmíněný nález zabýval se totiž otázkou, zda osk je oprávněna, aby služební instrukci okr. zvěrolékaře ustanoveného podle zák. č. 444/1919, kterou my bylo přiznáno oprávnění provozovati soukr. praxi, změnila bez souhlasu zvěrolékaře v ten smysl, že vykonává praxi tu jako součást své činnosti služební a nesmí při tom od klientů požadovali odměnu.
Jinak však nemůže nss souhlasiti s názorem žal. úřadu, že by již z povahy veřejnoprávního poměru služebního samého vyplývalo, že obec jest oprávněna dle svého volného uvážení nepřipustiti, aby zaměstnanci její služ. mocí podřízení věnovali se vedle plnění svých služ. povinností činnosti, jež by mohla nabýti rázu vedlejšího povolání, t. j. činnosti prováděné s úmyslem zištným za tím účelem, aby opatřen byl trvalý zdroj obživy vedlejší; nss je naopak toho názoru, že obec může tak učiniti jen tehdy, když má pro zmíněné oprávnění oporu buď v ustanovovacím dekretu nebo v platné právní normě. Než přes to nelze dáti za pravdu stížnosti, která dovozuje, že st-lé jsou oprávněni provozovati soukr. praxi.
Žal. úřad dovolává se totiž pro svůj názor, že st-lé nejsou oprávněni provozovati soukr. praxi, též § 13 služ. pragmatiky pro zaměstnance hl. m. Prahy, jehož první, pro posouzení daného sporu rozhodný odstavec zní: »Jest zapovězeno, aby úředníci bez povolení rady městské věnovali se vedlejšímu zaměstnání, jímž by řádné konání služby, dobrá pověst a vážnost úřadu a úředníka, nebo spolehlivost a nestrannost jeho v úřadě byly ohroženy. Zejména zapovězeno jest sdělávati plány, sepisovati podání, udíleti rady a pod. ve věcech úředních za úplatu, zvláště, jde-li o záležitost spadající do působnosti magistrátu, rady městské nebo sboru obecních starších.«
Ze znění tohoto ustanovení plyne, že zaměstnanci hl. m. Prahy mohou se věnovati vedlejšímu zaměstnáni, jímž by řádné konání služby, dobrá pověst a vážnost úřadu a úředníka nebo spolehlivost a nestrannost jeho v úřadě byly ohroženy, jenom tehdy, obdrží-li k výkonu takového zaměstnání zvláštní povolení rady měst. Zákaz vedlejšího zaměstnání je tudíž dle § 13 služ. pragm. přípustný, jsou-li pro něj dány skutkové předpoklady. K tomu pak stačí i pouhá možnost, že by vykonáváním vedlejšího zaměstnání byly ohroženy zájmy obce v § 13 vytčené, možnost ta musí však logicky plynou ti z okolností jednotlivého případu, zejména z předmětu a povahy vedlejšího zaměstnání. Bude proto záležeti vždy na konkrétním případě, je-li třeba nějakého šetření za tím účelem, aby se zjistilo), jde-li tu o vedlejší zaměstnání, jimž by zájmy zájmy v § 13 vytčené mohly býti ohroženy, čili nic.
V daném sporu však plyne již z povahy věci samé a služ. úřad sám mohl na základě dlouholeté své zkušenosti dojíti k přesvědčení, že je tu plně odůvodněna možnost kolise výkonu soukr. praxe zvěrolékařské s výkonem úřední povinnosti. Než potom za tohoto stavu věci nebylo třeba konati ještě nějaké šetření ve směru shora naznačeném, neboť již pouhá možnost ohrožení zájmů v § 13 vytčených stačí, aby zákaz byl vydán. Byl tudíž zákaz vydaný obcí pražskou ve příčině výkonu soukr. praxe městskými zvěrolékaři již ustanovením § 13 služ. pragmatiky plně odůvodněn.
Z toho vysvítá, že st-lé jakožto zvěrolékaři obce pražské mohli by provozovati soukr. praxi jako vedlejší zaměstnání jenom tehdy, kdyby k výkonu tomu obdrželi od měst. rady ve smyslu § 13 služ. pragm. předepsané povolení. Že by povolení takové měli, netvrdí sami.
Dále stížnosti namítají, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno nabyté právo, poněvadž prý ani jmenovací dekret vydaný měst. obcí Žižkovem, resp. Smíchovem, ani služ. instrukce platná v době ustanovení pro zvěrolékaře obce Žižkova, resp. Smíchova neobsahují takového omezení. Než i tato námitka je bezdůvodná, poněvadž takového nabytého práva nelze odvoditi ze zmíněného negativního obsahu dekretu, resp. instrukce platné v době ustanovení st-lů. Rovněž nelze práva takového nabýti faktickým výkonem soukr. praxe. Právo takové mohlo by býti založeno toliko positivním ustanovením normy nebo positivním výrokem obsaženým v dekretu. Že by se tak bylo stalo, netvrdí ani st-lé sami.

Citace:

č. 7873. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 590-595.