NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13973.

Příslušela-li žalobci pohledávka v době podání žaloby, nezměnilo se pro rozsudek nic na jeho aktivním oprávnění ke sporu tím, že pohledávku za sporu (zpět) postoupil.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1934, Rv II 76/33.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení peněžité pohledávky jako postupník stavitele S-a. Žalovaná namítla mimo jiné nedostatek žalobcova oprávnění k žalobě, ježto, postoupil za sporu zažalovanou pohledávku zpět staviteli S-ovi. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Pokud se týče námitky nedostatku aktivní legitimace ke sporu na straně žalobcově, má soud za zjištěno, že stavitel S. byl dlužen žalobci za práce tesařské a postoupil mu na úhradu svého dluhu zažalovaný nedoplatek, ale když za sporu přišel žalobce do vyrovnání a pak do konkursu a stavitel S. mezi tím zaplatil svůj dluh žalobci jinak, proplacením směnek velkoobchodu dřevem firmě K-ově, které dlužil žalobce za stavební materiál, žalobce zase postoupil mu zažalovanou postoupenou pohledávku zpět. Nepodařil se tudíž žalované straně důkaz, že šlo o postup nebo zpětný postup na oko. Ostatně žalované jako postoupenému dlužníku nepřísluší právo starati se o právní důvod postupu a není žalující postupník ani povinen podávati postoupenému dlužníku vysvětlení v tom směru (§§ 1392, 1394 obč. zák.). Podle § 234 c. ř. s. nemá zcizení předmětu sporu po zahájení sporu na rozepři vlivu, a proto nelze ve sporu bráti zřetel na to, že žalobce postoupil za sporu zažalovanou pohledávku zase zpět postupiteli, staviteli S-ovi, po doručení žaloby straně žalované (§ 232 c. ř. s.). Bude tedy rozsudek zníti na žalujícího po- stupníka, ač žalovaná strana mu nesmí platiti vzhledem na oznámený jí zpětný postup (§ 1396 obč. zák.), nýbrž jen postupiteli S-ovi. Případná exekuce bude pak povolena S-ovi, prokáže-li listinou veřejnou nebo notářsky, nebo soudně ověřenou zpětný postup od žalobce na svou osobu (§ 9 ex. ř.), kdežto exekuci povolené žalobci mohl by se žalovaný opříti žalobou oposiční (§ 35 ex. ř.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Podle § 234 c. ř. s. nemá zcizení pohledávky za sporu vliv na rozepři. Jest přisvědčiti odvolatelce, že tím upraveny byly jen procesuální účinky zcizení. Praví-li zákon, že zcizení nemá vliv na spor, chtěl tím dáti najevo, že procesuální postavení stran a tudíž i oprávnění k dalšímu vedení sporu zůstává nedotčeno. Jen původní žalobce je i nadále aktivně oprávněn, nikoliv i nabyvatel, jenž není oprávněn, bez svolení odpůrcova do rozepře vstoupiti. Zcizením pohledávky pozbývá zcizitel sice materielního práva disposičního se zažalovanou pohledávkou, zůstává však nadále jenom oprávněnou spornou stranou a vede spor dále jako zástupce nabyvatele pohledávky. Žalovaný nemůže popírati procesní oprávnění žalobcovo a při odsouzení může rozsudkem býti vysloveno jen, že žalovaný je povinen platiti žalobci, nikoliv jeho právnímu nástupci (srov. Neumannův komentář k c. ř. s. 3. vyd., díl III. str. 982). Odvolací soud plně souhlasí s právním názorem prvého soudu, pokud poukazuje na důsledky ustanovení § 234 c. ř. s. pro další vymáhání pohledávky. Vývody odvolání nejsou s to tento právní názor oslabiti, neboť § 9 ex. ř. nevyžaduje, by postup pohledávky byl proveden ve formě tam uvedené, nýbrž jen, aby listinami veřejnými nebo veřejně ověřenými bylo prokázáno, že k postupu došlo (v minulosti). Nebude proto třeba až po rozsudku vyhotoviti postupní listinu v předepsané formě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Právem byla žalovaná v rozsudku uznána povinnou zaplatiti žalobci. Podle jasného doslovu § 234 c. ř. s. jest pro chod sporného řízení nerozhodným, že žalobce pohledávku jure cesso uplatňovanou za sporu postoupil zpět svému postupiteli, když zjištěno, že v době žaloby zažalovaná pohledávka mu byla před žalobou skutečně postoupena a tedy mu příslušela. Jest proto nepotřebné uvažovati, zda žalobce ještě v době vynesení rozsudku byl věřitelem žalované čili nic. Nemá-li zcizení (po stup) pohledávky, ve spor uvedené, vlivu na rozepři, nemá jej ani rozsudek, který jest procesní součástí rozepře samé. Postupem se aktivní oprávnění žalobcovo ani rozsudek nemění (arg. zásada vyslovená v rozh. čís. 10657, 11132 a 4292 sb. rozh. nejv. s. a literatura a judikatura při tomto posledním rozhodnutí citovaná). Vždyť za sporu mohou se postupem věřitelé vůbec stále měniti, aniž o tom soudu a odpůrci musí býti něco známo. Nabyvatel by mohl do sporu vstoupiti jako hlavní strana jen se svolením odpůrce, kterému nemusí býti lhostejným, koho bude míti v rozsudku za svého odpůrce, zejména i s hlediska jeho solventnosti. (Tak Dr. Hora: Československé civilní právo procesní II. díl str. 175 a násl., Neumann ve svém komentáři k civ. ř. s. vydání IV., díl II., z r. 1928 str. 906, Dr. H. Sperl: Lehrbuch der bürgerlichen Rechtspflege I. Band 2. Teil z r. 1928 str. 200, prof. Dr. Tilsch ve spise: Einfluss der Zivilprozessgesetze auf das materielle Recht z r. 1901 str. 301). Že by žaloba měla býti pro nedostatek oprávnění žalobcova zamítnuta, z ustanovení § 234 c. ř. s. vyčísti nelze. Míní-li dovolatelka, že by při neuznání jejích vývodů neměl § 234 c. ř. s. význam, stačí poukázati k tomu, že má svou druhou větou umožniti, aby po případě mohl nabyvatel do sporu vstoupiti. Dovolatelka cituje na odůvodnění svého stanoviska jen rozh. čís. 1617 a 1891 sbírky rozh. nejv. s., z nichž však žádné nedopadá na souzený případ. Zabývati se otázkou, jak se v souzeném případě bude moci uskutečniti vymáhání pohledávky rozsudkem přiznané postupiteli a za sporu dále postoupené, vymyká se z rámce tohoto sporu, týkajíc se právního poměru osoby třetí (nabyvatele) k stranám sporu.

Citace:

Čís. 13973.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 395-397.