K otázce Kompetence ministerstva sociální péče v oboru péče o mládež.

III.
Mnohem určitěji než oproti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy upraven jest kompetenční poměr mezi ministerstvem sociální péče a ministerstvem školství a národní osvěty, pokud jde o ochranu mládeže. K tomu napomáhá již sama ta skutečnost, že úkoly obou těchto ministerstev co do obsahu podstatně se různí a mnohem přesněji navzájem od sebe se odlišují.
Zmíněná již vládní vyhláška ze dne 27. XII. 1917, č. 504, kterou upravuje se obor působnosti ministerstva sociální péče, dotýká se poměru toho, když stanoví, že náleží do oboru působnosti tohoto ministerstva mimo jiné také péče o blaho mládeže živnostenské, vyjmouc odborná zařízení a opatření ku vzdělání mládeže — a pak dále, když přikazuje tomuto ministerstvu vedle dozoru na ústavy a zařízení na ochranu osiřelých, opuštěných, týraných, zpustlých nebo zpustlostí ohrožených dětí a osob mladistvých, také odborné vzdělání a další výcvik personálu pro ochranu mládeže a pro ústavy péče o mládež, a to vše bez újmy oboru působnosti příslušejícího ministerstvu školství v otázkách výchovy a vyučování, jakož i s výhradou součinnosti tohoto ministerstva v zásadních a organisátorských záležitostech.
Dík tomuto přesnějšímu vymezení, byly kompetenční spory mezi těmito ministerstvy dosud dosti řídké a byly zpravidla v jednotlivých případech urovnány vzájemnou dohodou. Nejzávažnějším a dosud ještě nevyřízeným předmětem sporu je otázka kompetence (ohledně tak zvaných mateřských škol, jež usiluje ministerstvo školství a národní osvěty dostati do oboru svého působení, k čemuž svádí patrně označení této instituce jako školské a pak také k tomu směřující úsilí osob, působících na těchto ústavech, jež prýští z domnění, že podřízením škol mateřských ministerstvu školství a národní osvěty snáze se jim podaří dosíci toho, aby považovány byly za síly učitelské a dosáhly důsledkem toho také lepší úpravy svých poměrů hmotných.
Snahy ty jsou však v rozporu nejen s platným ustanovením zmíněného již zákona, ve kterém mateřské školy výslovně jsou uvedeny jako zařízení, náležející do kompetence ministerstva sociální péče, ale snahám těm jest na závadu též skutečnost, že zařízení ta mají vyloženě ráz sociální.
Že ústavy ty jsou zařízení ryze sociální, která se od škol obecných ve všech směrech podstatně odlišují, vyplývá především z toho, že nejsou určeny k vyučování školskému, nýbrž jen k tomu, aby nahrazovaly dětem ve věku školou ještě nepovinném péči vlastní rodiny, v níž se jim péče té dostati nemůže pro zaměstnání rodičů nebo z jiných důvodů. Jsou to tedy zařízení, určená zpravidla jen pro děti rodičů hospodářsky hůře postavených, zaměstnaných výdělečnou prací tovární, zemědělskou a pod.
Povinnost užívati zařízení těch není zákonem nikde stanovena a jest ponecháno úplně jen volnému uvážení rodičů, aby se sami rozhodli, považují-li za účelné posílati tam svoje děti, když jim potřebnou péči domácí nemohou poskytnouti sami. Z toho jasně je patrno jejich pomocně sociální určení, o němž svědčí ostatně i okolnost, že nedostává se dětem v těchto ústavech jen potřebného opatrování a výchovy, kterou řádná rodina dává pravidelně svým dětem, ale také různých životních potřeb, jako stravy, šatstva, jichž poskytování jest nesporně úkolem péče sociální.
Nelze proto uznati za správný názor, že zařízení ta mají náležeti do kompetence ministerstva školství a národní osvěty z toho důvodu, že jsou svým úkolem, organisací, jakož i mnohou analogií se zařízeními obecnými a školskými integrující součástkou výchovného systému školského, o jehož účelné vybudování ve všech částech pečovati jest tomuto ministerstvu.
Je sice pravda, že péče, kterou zařízení ta mají poskytovati dětem, zahrnuje v sobě mimo jiné také příslušnou péči výchovnou. Tato výchova není však vyučováním školským, nýbrž má to býti jen ona výchovná péče, kterou poskytuje svým dětem pravidelně řádná rodina. Její nedostatky mají ústavy ty nahražovati, pokud se týče doplňovati. To patrno je také z nařízení bývalého ministerstva věcí duchovních ze dne 22. června 1882, týkajících se škol mateřských, které stanoví (§ 1.), že účel škol těch je podporovati a doplňovati domácí vychování dítek ve věku povinnosti školní ještě nepodléhajícím. Jako prostředky výchovy uvádí se (§ 2.) zaměstnání, kterým se vzdělává napodobivost a tvořivost, hry tělesné se zpěvem i bez něho, nazírání na předměty a obrazy a hovor o nich a konečně lehké práce zahradní. Všeliké vyučování ve způsobě školním se vylučuje.
Je tedy v rozporu s určením těchto ústavů a také nesporně vadou po stránce výchovné, jestliže jsou mateřské školy někdy snad zařízeny a vedeny jako školy. Kdyby svrchu uvedené názory měly býti rozhodujícími, pak by musila přirozeně do kompetence ministerstva školství a národní osvěty náležeti z téhož důvodu i všechna jiná zařízení péče sociální, jakými jsou vedle opatroven a jeslí zejména sirotčince a jim na roveň postavené dětské domovy a ochranovny, jakož i denní útulky pro mládež školou povinnou v době mimoškolní a pod., neboť i v těchto zařízeních dostává se dětem vedle různých potřeb životních vhodná péče výchovná, nahrazující nebo doplňující nedostatky domácí výchovy rodiny vlastní.
Přirozeným důsledkem toho bylo by pak, že by do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty musila náležeti i výchova dětí v rodinách vůbec, ježto by jinak vznikly nespravedlivé nesrovnalosti ve výchově dětí, navštěvujících školy mateřské a mezi výchovou těch dětí, které školy mateřské nenavštěvují a které byly by následkem toho v nevýhodě oproti dětem prvně jmenovaným.
K odůvodnění kompetence ministerstva školství a národní osvěty uvádí se též ta okolnost, že ze škol mateřských mají se vytvořiti vhodné přípravy pro školu obecnou. Zda-li a pokud by bylo účelno uskutečniti tuto myšlenku, náleží posouditi pedagogickým odborníkům a provésti ji bylo by možno jen cestou zákonodárnou, To je tedy otázka budoucnosti. Školy mateřské v nynější své úpravě za takové přípravky však považovati nelze. Tomu jest na závadu vedle nepovinné jich návštěvy ta okolnost, že postrádají dosud určitější úpravy zákonné a to nejen pokud se týče jejich určení, ale také otázky jejich právního zřizování a vydržování.
Dosavadní zákonná ustanovení o nich jsou velice skrovná a nedostatečná. Zákon ze dne 14. května 1869, pozměněný novelou školskou ze dne 2. května 1883 stanoví § 10. všeobecně jen, že při jednotlivých školách obecných zříditi se mohou, majíc zření k zvláštním poměrům místním, školy pro vychování a opatrování dítek, které nejsou ještě povinny do školy choditi.
Toto ustanovení zákonné provedeno bylo svrchu již zmíněným nařízením ze dne 22. června 1882 o školách mateřských a ústavech jim příbuzných, jimiž jsou opatrovny a jesle. Dle tohoto nařízení (§ 2.) nedovoluje se přijímati do mateřských škol děti, dokud nevkročily do 4. roku a mohou tam býti ponechány jen do ukončení roku 6tého. Tak zvané opatrovny mají pak za účel (§ 26.) přijímati dítky pracujících tříd pod své dozorství a ku přiměřenému jich zaměstnání, navykati je čistotě, pořádku a dobrému chování a buditi v nich lásku pro pracovitost. Do opatrování jich nemají se přijímati dítky před ukončením 3. roku věku. Ústavy ošetřovací, nebo-li jesličky (§ 21) podléhají jediné policejním pravidlům zdravotním, a mají za účel poskytovati z příčin lidumilných dětem do 3. roku onoho ošetření, kterého se jim od rodičů dostati nemůže.
Poněvadž v menších městech venkovských nelze zřizovati z důvodů hospodářských a vzhledem k menšímu počtu dětí zvláštní ústavy pro děti od 4—6 let (školy mateřské) a do 3 resp. 4 (jesle a opatrovny), nelze přiděliti jednomu ministerstvu školy mateřské a druhému opatrovny a jesle, poněvadž nějaké rozdělení jest tu zpravidla fakticky nemožné a i tam, kde jsou zařízení ta podle tohoto účelu rozdělena, jsou pravidelně ve společné budově a pod jednou správou, tvoříce tak jednotný správní celek.
Mohou tedy všechna tato zařízení náležeti jen do oboru působnosti ministerstva jednoho, kterým může býti toliko ministerstvo sociální péče, což odpovídá jak platnému dosud zákonu, tak i skutečné povaze věci.
Jednotné úpravě otázky kompetenční v tomto směru byla by na ten čas poněkud na závadu jednak ta okolnost, že zákonem o školách menšinových byly již přikázány školy mateřské do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty, jednak též ta skutečnost, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je mnoho státních škol mateřských, zařízených v budovách škol obecných, (národních), které jsou administrativně i jinak tak úzce sloučeny se školami národními, že je od těchto dobře odděliti nelze a bylo by proto na ten čas nesnadno je přidělovati jinému ministerstvu než tomu, do jehož působnosti náleží školy národní.
Řešení otázky, do působnosti kterého ministerstva školy mateřské náležejí, bylo již častěji předmětem porad obou jmenovaných ministerstev. Poněvadž nebylo na nich dosaženo potřebné dohody, usnesla se ministerská rada ve své schůzi dne 12. listopadu 1920 na tom, že školy ty přikazují se do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem sociální péče, pokud jedná se o zájmy sociální a uložila zároveň ministerstvu školství a národní osvěty, aby vypracovalo a urychleně předložilo osnovu zákona, kterým se tato sporná příslušnost upravuje a definitivně stanoví.
Tomuto usnesení ministerské rady vyhověno bylo vypracováním vládní předlohy zákona, která přikazovala do kompetence ministerstva školství a národní osvěty nejen školy mateřské, ale také veškeré jinak zvané a jim na roven postavené ústavy výchovné. Těmi měly se rozuměti podle zprávy důvodové hlavně dětské zahrádky, opatrovny a pod. Přirozené tedy také jesle, které jak už řečeno, tvoří pravidelně s těmito zařízeními nerozlučitelný celek. Tím byla by přikázána do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty i taková zařízení, u kterých jejich sociální ráz ještě je patrnější než u škol mateřských.
Určité a příliš široké ustanovení osnovy vedlo by k novým ještě vážnějším sporům kompetenčním než jaké vznikaly za stavu dnešního; neboť z ustanovení jeho dalo by se vyvozovati, že do kompetence ministerstva školství a národní osvěty náležejí i jiná ještě zařízení péče sociální, která poskytují dětem vedle různých potřeb životních (bytu, stravy, šatstva, prádla a pod.) také potřebnou výchovnou péči domácí, jež má nahraditi nebo doplniti nedostávající se nebo nedostačující péči vlastní rodiny, jak bylo již svrchu podotknuto. To však nelze připustiti, ježto by tím nastala úplná roztříštěnost agendy sociální péče o mládež, přikázané ministerstvu sociální péče z toho důvodu, aby soustředěním péče té v ministerstvu jednom umožnilo se jednotné, soustavné a účelné plnění tohoto úkolu. Tato roztříštěnost zvyšovala by se ještě tím, že dle dosavadního právního stavu náleží po stránce zdravotní zařízení ta též do kompetence ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Účelná úprava kompetence ohledně škol mateřských předpokládá přesné a jasné ustanovení o tom, co rozuměti jest pod názvem školy mateřské a také pod názvem ústavů jim na roveň postavených. Bez takovéhoto vymezení a přesnějšího určení účelu těchto zařízení, byla by úprava ta bezúčelnou a vedla by jen ke vzniku nových sporů. Tomuto požadavku nevyhovuje však z důvodů již naznačených zmíněná osnova, a jejím uzákoněním nebyl by odstraněn nynější nedostatek přesnějších zákonných ustanovení o školách mateřských vůbec.
Právě ta nedostatečnost a neurčitost zaviňuje mnohé rozpory a nesrovnalosti. Ve skutečnosti nečiní se po většině rozdílu mezi školami mateřskými a opatrovnami, jichž zřizování a vydržování ponecháno jest úplně volnému rozhodování příslušných interessentů, jimiž bývají pravidelně obce, tovární podniky a dobročinné korporace. To platí zejména také o platových poměrech osob, zaměstnaných při těchto zařízeních, na jejichž úpravu právě v poslední době velice bylo naléháno.
Není pochyby, že tento stav je neudržitelný a že vyžaduje vhodné úpravy cestou zákonodárnou. Z té příčiny dlužno považovati za vhodnější postup ten, aby nejen tyto poměry ale i otázka kompetenční řešila se tím způsobem, že by vydán byl zákon, upravující poměry škol mateřských vůbec a že by přímo v tomto zákoně bylo stanoveno, která ministerstva a v jaké míře jsou povolána k jeho provádění.
Správnost tohoto stanoviska uznala také ministerská rada, když ve své schůzi dne 6. V. 1921 upustila od vládní osnovy, upravující příslušnost ministerstva školství a národní osvěty ve věcech škol mateřských a projevila svůj souhlas, aby ministerstvo to vypracovalo v dohodě s ministerstvem sociální péče nový vládní návrh, který by řešil nejen otázku kompetence, nýbrž i věcnou úpravu těchto zařízení.
Důvodem pro toto rozhodnutí byla i ta okolnost, že také kulturní výbor poslanecké sněmovny přijal krátce před tím resoluci, kterou ukládá se vládě, aby vypracovala co nejdříve návrh zákona o úpravě právních i hmotných poměru učitelek na školách mateřských, a rovněž také resoluci, aby školy ty byly zřizovány jako instituce sociální a nikoli jako školy a aby podléhaly ministerstvu sociální péče a nikoli ministerstvu školství.
Podle této resoluce mají býti vydržovateli zařízení těch obce, a poměry hmotné a právní mají se upraviti obdobně jako poměry zaměstnanců obecních.
Tím liší se resoluce ta podstatně od návrhu zákona, který byl v tě věci podán již dříve ve sněmovně poslanecké pod čís. 1109 z r. 1920 a v němž ukládá se povinnost zřizovati a vydržovati školy mateřské za určité, zákonem stanovené podpory státní nejen obcím, jež mají aspoň 800 obyvatel, ale také průmyslovým závodům, jež zaměstnávají — všechny členy rodiny v to počítaje — stejný počet lidí. Platové pak požitky osob, jež zaměstnány jsou jako učitelky na těchto ústavech, upravují se dle skupiny D. státních zaměstnanců.
Ve smyslu svrchu zmíněného usnesení ministerské rady pracuje již ministerstvo školství a národní osvěty v dorozumění s ministerstvem sociální péče na nové vládní osnově zákona, jež říditi se bude směrnicemi právě vytknutými.
Tak očekávati lze, že tato již delší dobu se vlekoucí otázka, dojde konečně takového rozřešení, jež hovělo by účelu a potřebám těchto zařízení na ochranu mládeže a umožňovalo také jejich další rozvoj a účinné působení. —
Vedle škol mateřských byla do jisté míry předmětem sporu kompetenčního též otázka zřízení a vydržování ústavu a zařízení potřebných k sociální a výchovné péči o mládež tělesně neb duševně vadnou, ku které náležejí děti slabé, hluchoněmé, slabomyslné, epileptické a zmrzačelé.
Spornost kompetence byla tu upravena s náležitým zřetelem k úkolům obou ministerstev vzájemnou dohodou způsobem, o němž stala se zmínka již dříve, když jednalo se o to, do jaké míry náleží péče o tuto mládež abnormní do kompetence ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a není proto třeba o ní se šířiti.
Ostatní odvětví péče o mládež přikázané ministerstvu sociální péče nedávala dosud podnětu ke kompetenčním sporům s ministerstvem školství a národní osvěty vůbec nebo jen v míře tak nepatrné, že daly se spory ty vzájemným dorozuměním snadno odstraniti.
(Pokračování) . září odstoupila dosavadní vláda republiky Československé a panem presidentem republiky byla jmenována vláda nová. V ministerstvu sociální péče rozloučil se 27. září dosavadní pan ministr, univ. prof. dr. Josef Gruber — když mu jménem shromážděného zaměstnanectva poděkoval sekční šéf dr. A. Tůma za úspěšné, pečlivé, blahovolně a nestranné vedení úřadu a jeho pracovníků, — slovy vzácného uznání práci, kterou zaměstnanci ministerstva sociální péče za jeho řízení konali. Pravil: „Odcházeje z úřadu ministra sociální péče, vyslovuji upřímný, vřelý dík všem, kdož mně při plnění mého úkolu byli nápomocni. Mohu snad právem a s uspokojením říci, že naše ministerstvo za mého úřadování svými výkony setrvalo na vysoké úrovni za mého předchůdce dosažené, že s úspěchem rozšířilo svoji působnost i na nové agendy a že stále stoupá jeho význam v sociálním vývoji naší republiky. Zásluha o to přísluší v prvé řadě všem oněm příslušníkům našeho ministerstva, kteří za přetěžkých hospodářských poměrů posledního roku s příkladnou obětavostí a láskou plnili vzorně své nesnadné a druhdy velmi nevděčné poslání. Vždy jsem se snažil nikomu v úřadě nekřivditi a každou poctivě vykonanou práci plně oceniti; ukřivdil-li jsem komu přes to, stalo se to jen bezděky a nebudiž ve zlém vzpomínáno. Nepochybuji, že stejnou píli a horlivost budete osvědčovati i za mého nástupce v zájmu sociálního míru ve státě a pokroku k novým, pokročilejším řádům hospodářsko-sociálním. Mne pak, prosím, abyste laskavě zachovali v přátelské vzpomínce.“ Téhož dne uvítalo úřednictvo nového pana ministra sociální péče Gustava Habrmanna. Přivítal ho sekční šéf Dr. Tůma, poukázav na to, že sama osobnost nastupujícího pana ministra jest zárukou další prospěšné činnosti ministerstva sociální péče, jehož řízení vyžaduje opravdového sociálního cítění, myšlení a smyslu pro sociální spravedlnost, jež jsou v osobnosti nového ministra tak vzácně sloučeny. Nový pan ministr ve své řeči pravil, že jest si vědom neobyčejně důležitého úkolu ministerstva sociální péče právě v pohnuté době dnešní a že chce kráčeti ve šlépějích svých předchůdců. Jest ještě doplniti zákonodárství sociálně politické zvláště všeobecným sociálním pojištěním, tedy doplněním dosavadního pojištění starobním, vdovským, sirotčím a invalidním pojištěním. Přináší do ministerstva vlastní píli a pracovitost a žádá ji též od osvědčivšího se již úřednictva tohoto resortu a bude práci jeho co nejúčinněji podporovati. Na to presidiální šéf Dr. Synáček představil nastupujícímu panu ministru shromážděné úřednictvo jednotlivých oddělení.

Citace:

K otázce kompetence ministerstva sociální péče v oboru péče o mládež. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1921, svazek/ročník 2, s. 87-96, 161-165, 313-313.