Č. 802.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): I. O výpočtu ceny nabývací dle § 5 česk. řádu dávk. — II. Strana nemá nároku na to, aby místo nabývacích cen byla za základ vyměření dávky vzata obecná hodnota nemovitosti.
(Nález ze dne 8. dubna 1921 č. 3990.)
Prejudikatura: K II. nález č. 336 a 380.
Věc: Vladimír C. v Písku proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ohlašuje trhovou smlouvu ze dne 15. února 1919, dojednanou ohledně nemovitostí vl. čís. 26 v T. k vyměření dávky z přírůstku hodnoty, uvedl stěžovatel v přiznání, že nemovitosti koupil pro něho v exekuění dražbě již v roce 1909 T. M. za tím účelem, aby mu zachránil pohledávku 7993 K 41 h, kterou měl na nemovitostech do dražby daných zajištěnu, že nemovitosti byly připsány T. M-ovi a na to kupní smlouvou ze dne 17. dubna 1912 převedeny do vlastnictví stěžovatelova za 5000 K. Domáhal se pak toho, aby za základ vyměření dávky byla vzata nabývací hodnota penízem 13082 K 49 h. Došel k ní tím způsobem, že k ceně uvedené v trhové smlouvě ze dne 17. dubna 1912 per 5000 K připočetl svoji hypotékami pohledávku, jež při dražbě vyšla na prázdno částí 7932 K 49 h, a pak převodní poplatky 150 K.
Vyměřovací úřad v platebním rozkazu ze dne 30. srpna 1919 vycházel při vyměření dávky z nabývací ceny 5000 K, kupní to ceny, jak byla dojednána trhovců smlouvou ze dne 17. dubna 1912.
V rekursu setrval stěžovatel na stanovisku, že nabývací cenu tvoří kupní cena 5000 K s připočtením nedoplatku hypotékami pohledávky 7932 K 49 h, tedy celkem 12932 49 h, a předložil současně potvrzení obecního úřadu v T., že nemovitosti v roce 1912 měly cenu nejméně 12000 K.
Zemská správní komise v Praze rozhodnutím ze dne 26. března 1920 č. 22094 odvolání, pokud se týkalo zjištění nabývací ceny, nevyhověla z důvodu, že základem převodu nemovitostí na stěžovatele je trhová smlouva ze dne 17. dubna 1912 a její obsah že je rozhodným dle §u 12, odst. 1 řádu o dávkách pro vyšetření nabývací ceny. O stížnosti čelící proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Hledíc na námitky stěžovatelovy jest obírati se v prvé řadě otázkou, kdy a jakým právním jednáním byl uskutečněn na stěžovatele převod nemovitostí vl. čís. 26 v T., který je směrodatnými pro vyšetření nabývací ceny.
Stěžovatel když dovoluje, že při zjišťování nabývací ceny má průchod podle ustanovení § 8 česk. dávk. řádu připočítávání hypotékami pohledávky, se kterou vyšel při dražbě na prázdno, stojí na stanovisku, že převodem rozhodným pro vyšetření nabývací ceny je převod uskutečněný dražbou, konanou v r. 1909 na jeho zakročení, a to z důvodu, že T. M. jako jeho mandatář za něho a pro něho při ní nemovitosti ty koupil. Stanovisku tomu nelze přiznati důvodnosti.
Exekuční řád v §u 180 předpisuje, že při exekuční dražbě mohou cizím jménem činiti podání jen zástupcové, kteří svoje zmocnění prokáží veřejnou listinou nebo plnou mocí veřejně ověřenou. Jen na základě mandátu, který udělen byl ve formě, jak o ní mluví § 180 ex. řádu, může při exekuční dražbě mandatář dražiti za mandanta s účinkem, že mandant udělením příklepu ve smyslu § 183 ex. řádu stane se vlastníkem vydražené nemovitosti, a že pak podle § 237 ex. řádu vydražená nemovitost se mu v pozemkových knihách připíše do knihovního vlastnictví. Že by zmocnění, které F. M. měl pro dražbu se strany stěžovatelovy, vyhovovalo co do formy ustanovení § 180 ex. řádu, stěžovatel netvrdí, naopak uváděl v řízení, že F. M. dražil při dražbě vlastním jménem, že také jemu jako vydražiteli byly nemovitosti přiklepnuty a pak po splnění dražebních podmínek v pozemkové knize připsány.
Při tomto stavu věci tvrzený mandátní poměr nemohl, pokud šlo o nabytí vlastnického práva k vydraženým nemovitostem, projevovati svoje účinky v tom smyslu, že by stěžovatel byl nabyl podle principu vysloveného v § 1017 o. z. o. práv přímo z právního jednání svého mandatáře, poněvadž mandát pro dražbu neměl formy, jak ji zákon předpisuje, a dražbou byl tak uskutečněn toliko převod nemovitostí vydražených na F. M.
Stěžovatel sám dražbou nemovitostí nenabyl, a nejsa vydražitelem, nemůže v důsledku toho pro stanovení nabývací ceny dovolávati se ustanovení druhého odstavce § 8 česk. dávk. řádu, jenž upravuje zjištění nabývací ceny v případu, když bylo nabyto nemovitosti nucenou dražbou, a když reality vydražil některý věřitel hypotékami.
Titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem vydraženým T. M.-em byl tedy pro stěžovatele založen teprve trhovou smlouvou ze dne 17. dubna 1912 a obsah tohoto právního jednání je podle § 12 česk. dávk. řádu jediné a výlučně rozhodným pro vyšetření nabývací ceny. Dle § 5 česk. dávk. řádu jest za základ vyměřeni přírůstku hodnoty položiti hodnotu nabývací, to jest cenu nabývací, za niž je považovati cenu při posledním převodu povinném dávkou nebo osvobozeném od ní ve smyslu §§ 2 a 3 česk. dávk. řádu. Cena určuje se podle úhrnné sumy vzájemného plnění, pojímajíc v to plnění, které nabyvatel převzal nebo k němuž jest jinak následkem zcizení povinen. Při počítání nabývací ceny jest tedy bráti zřetel jen na vzájemné prestace smluvních stran. Stěžovatel sám tvrdil, že kupní cena dle trhové smlouvy ze dne 17. dubna 1912 činila 5000 K; ani v řízení ani ve stížnosti pak neuvádí, že by z důvodu trhové smlouvy byl nad to převzal nějaká plnění. Jest tedy kupní cena 5000 K nabývací cenou po rozumu § 5 česk. dávk. řádu. Při vyšetřování nabývací ceny musí zůstati mimo každý počet okolnost, že stěžovatel vyšel při dražbě nemovitostí koupených pak od T. M. až na nepatrnou část na prázdno se svojí hypotékami pohledávkou. Tato ztráta totiž má svůj základ v provedení dražby, při níž nebylo docíleno nejvyššího podání, z něhož by došly úhrady pohledávky stěžovatelovy, a peníz, který stěžovatel bere v kalkul, když počítá do ceny, kterou ho nemovitosti stály, také utrpěnou ztrátu, není částkou vzájemného plnění vůči T. M., jež by založeno bylo trhovou smlouvo,u ze dne 17. dubna 1912.
Stěžovatel poukazuje ovšem také na to, že obecná hodnota nemovitostí v roce 1912 byla daleko vyšší, než kupní cena dojednaná s T. M., a domáhá se toho, dovolávaje se ustanovení prvého odstavce § 8 česk. dávk. řádu, aby tato obecná hodnota, jež prý činila v roce 1912 nejméně 12000 K, byla vzata za základ při zjišťování přírůstku hodnoty. Stížnost není však oprávněná ani v tomto směru.
Výše bylo již dolíčeno, že při vyšetřování přírůstku hodnoty jest vycházeti z nabývací ceny. Dle téže normy má místo nabývací ceny nastoupiti obecná hodnota v případech, jež dávkový řád výslovně uvádí. O takovém případě mluví zejména také prvý odstavec § 8 česk. dávk. řádu. Nelze-li totiž někdejší nabývací cenu bezpečně zjistiti nebo jsou-li pochybnosti o tom, odpovídá-li zjištěná cena nabývací obecné hodnotě nemovitostí v době nabytí, může vyměřovací úřad vyměřiti přírůstek hodnoty na základě vyšetřené obecné hodnoty v době nabytí. Hledíc na slovné znění této normy (arg. slova »... může vyměřovací úřad ...«), není pochybnosti o, tom, že jest to jen právem vyměřovacího úřadu sáhnouti při zjišťování přírůstku hodnoty k obecné hodnotě, a že strana nemá nároku na to, aby místo nabývacích cen byla za základ vyměření dávky vzata obecná hodnota nemovitostí.
Naříkané rozhodnutí je tedy, když při vyměřování dávky pokládá za převod nemovitostí rozhodný pro vyšetření nabývací hodnoty převod uskutečněný kupní smlouvou ze dne 17. dubna 1912, a za nabývací hodnotu béře nabývací cenu penízem 5000 K, kterým stanovena byla kupní cena realit v této trhové smlouvě, dle úvah výše uvedených v souhlasu se zákonem, a nebylo pak, poněvadž nabývací cena za tohoto stavu věcí nebyla sporná, s procesuálního hlediska nutným, aby žalovaný úřad vyšetřoval ještě obecnou hodnotu nemovitostí v r. 1912 podle zásad, jež jsou předepsány v § 18 česk. dávk. řádu.
Stížnost jest tedy ve všech směrech bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 802. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 441-443.