NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9904.

Učitelstvo: I. * Prekluse podle § 30 odst. 6 věty 1 i 2 zák. č. 104/26 týká se též platových nároků z doby před 1. lednem 1926. — II. * Také prekluse podle § 30 odst. 6 věty druhé zák. č. 104/26 týká se jen nedoplatků na služební příjmy, nikoli však samotných nároků na dotyčné příjmy (v nálezu nevysloveno).
(Nález ze dne 18. května 1932 č. 19514/31.)
Prejudikatura: Boh. A 9300/31, 9465/31, srov. Boh. A 8974/31.
Věc: Hedvika P. v D. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o doplatek služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. — Č. 9904 —
Důvody: St-lka, jako učitelka obecné školy v N. se zkouškou učitelské způsobilosti pro školy měšťanské, byla výměrem okr. škol. výboru v M. z 5. března 1921 přikázána k substituční službě na měšťanskou školu dívčí v M. Výnosy z 1. dubna 1921 a ze 3. září 1921 zšr v Brně opatření to schválila s tím, že st-lka podle svých prohlášení z 12. prosince 1920 a 24. června 1921 bude i nadále požívati toliko dosavadních svých příjmů jako učitelka školy obecné.
Substituční službu při měšťanské dívčí škole v M. konala st-lka od 8. března 1921 do 8. října 1922. Po té působila na měšťanské škole chlapecké v D., s kteréhožto místa byla dnem 1. února 1926 podle § 13 zák. č. 286/24 přeložena do trvalé výslužby.
Po vydání nál. Boh. A 7344/28, v němž bylo vysloveno, že předpisy o požitcích veřejných zaměstnanců jsou normami juris cogentis, jež ani jednostranným prohlášením zaměstnance ani vzájemnou dohodou mezi ním a veřejnou správou nemohou býti měněny, uplatnila st-lka z titulu někdejší své substituční služby při měšťanské škole v M. podáním z 8. října 1928 nárok jednak na zařadění do skupiny B státních úředníků, pokud se týče doby od 1. dubna 1921 do 31. května 1922, jednak na připočtení tří let podle § 2 zák. č. 251/22 za dobu od 1. června 1922 do 31. října 1922, po případě na substituční přídavek ve smyslu čl. X tohoto zákona.
Výnosem z 18. února 1929 přiznala zšr v Brně st-lce za dobu od 1. dubna 1921 do 31. května 1922 požitky podle IX. třídy 1. stupně, avšak žádosti její za doplatek služebních příjmů, vyplývajících z dodatečného přiznání postupových lhůt učitelstva měšťanských škol, jakož i za poukázání substitučního přídavku za dobu od 1. června 1922 do 31. (správně 8.) října 1922 nevyhověla a to v prvém směru z důvodu, že st-lka neuplatnila nárok na doplatek ten v preklusivní lhůtě tří let podle § 30 odst. 6 zák. č. 104/26, v druhé části pak proto, že povolání její na měšťanskou školu se nestalo z moci úřední a že se prohlášením z 24. června 1921 substitučního příplatku dobrovolně vzdala. — Odvolání z výnosu toho, pokud směřovalo proti odepření doplatku služebních příjmů, zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodu výnosu v odpor vzatého, pokud pak směřovalo proti nepřiznání nároku na substituční odměnu podle čl. X zák. č. 251/22, zrušilo min. napadený výnos zšr-y pro nezákonnost.
O stížnosti, která brojí toliko proti prvé, zamítavé části tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Žal. úřad, stejně jako stolice první, odepřel st-lce doplatek služebních příjmů, dovolav se ustanovení § 30 odst. 6 učit. zák. č. 104/26. Stížnost naproti tomu má nejprve za to, že dovolaný předpis se na platové nároky, které vznikly před 1. lednem 1926, vůbec nevztahuje; potvrzení správnosti této své these vidí stížnost v tom, že podmínkou uhasnutí nároku na doplatek podle tohoto ustanovení je, jak vychází zcela zřejmě z druhé jeho věty, tvořící s větou prvou nerozlučný celek, povinnost — Č. 9904 —
nárok na příslušný požitek uplatniti. Ježto však povinnost taková byla založena teprve zákonem č. 104/26 a dříve neexistovala, plyne z toho, že prekluse, normovaná v § 30 odst. 6, na nároky vzniklé před platností zákona, t. j. před 1. lednem 1926, rozšiřována býti nemůže. Ostatně i kdyby také tyto nároky pod ustanovení to spadaly, mohla by se po názoru stížnosti vzhledem k všeobecně uznávané právní zásadě, že zákony nepůsobí zpět, tříletá preklusivní lhůta počítati teprve od 1. ledna 1926, takže by pro nároky z doby dřívější končila až dnem 31. prosince 1928. Uplatnila-li pak st-lka sporný svůj nárok podáním z 8. října 1928, nelze ani v tom případě právem tvrditi, že jej vznesla opožděně.
Podle toho, co uvedeno, je především na sporu, zda předpis § 30 odst. 6 učit. zák. č. 104/26 postihuje i takové nároky na doplatky, které vznikly před účinností tohoto zákona. Otázkou touto zabýval se nss již v nál. Boh. A 9300 a 9465/31 a zodpověděl ji kladně. Na názoru tom trvá nss i v daném případě. Nemá tedy stížnost pravdu, tvrdí-li, že dotčený předpis učitelského zákona neplatí pro nárok uplatňovaný st-lkou proto, že vznikl již před 1. lednem 1926, kterýmžto dnem teprve nabyl učitelský zákon účinnosti. Hájí-li pak dále stížnost stanovisko, že při takovýchto nárocích, i kdyby byly podrobeny preklusi stejně jako nároky vzniklé za účinnosti zákona toho, musila by tříletá lhůta býti počítána teprve od 1. ledna 1926, stačí proti tomu odkázati ke znění zákona, který počátek tříletí výslovně připíná ke splatnosti té které nesprávně vyplacené částky, resp. ke vzniku nároku a nepřipouští tudíž v příčině té žádných pochybností.
K vývodům zástupce stížnosti při veř. ústním líčení, jimiž se snažil dovoditi, že pro posouzení sporného případu po stránce právní přichází v úvahu jedině druhá věta odstavce 6. § 30 zák. č. 104/26, a že při jejím správném výkladu nelze dospěti k odepření požadovaného doplatku, jak se nař. rozhodnutím stalo, uvážil nss toto:
V prvé větě cit. odstavce mluví se o případech, v nichž byly učiteli vyplaceny nižší služební příjmy, než mu podle vydaných výměrů příslušely, anebo v nichž z moci úřední nebylo učiněno opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž měl učitel nárok; věta druhá pak týká se nedoplatků na takové služební příjmy, na něž byl učitel podle platných předpisů povinen svůj nárok uplatniti. Sluší tedy zkoumati, zda vůbec a po případě do které z uvedených tří kategorií nedoplatek, o nějž v daném případě jde, spadá.
Jak je patrno ze svrchu vylíčeného děje, byla st-lka, jako učitelka obecné školy se zkouškou učitelské způsobilosti pro školy měšťanské, přikázána dnem 8. března 1921 k substituční službě na měšťanskou dívčí školu v M. Podle tehdy platného předpisu odstavce 5 § 6 zák. č. 274/19 nabývali učitelé, kteří mimo zkoušku učitelské způsobilosti pro školy obecné prokazovali ještě odbornou zkoušku způsobilosti pro školy měšťanské a na těchto školách vyučovali, platu X. třídy o 3 léta a IX. třídy o 1 rok dříve než učitelé na školách obecných. Opírajíc se zřejmě o tento předpis, uplatnila st-lka podáním z 8. října 1928 z titulu své služby na — Č. 9904 —
měšťanské dívčí škole v M. v době od 1. dubna 1921 do 31. května 1922 nárok na zařadění do skupiny B státních úředníků; zšr výnosem z 18. února 1929 vyhověla žádosti té potud, že přiznala st-lce od 1. dubna 1921 požitky dle IX. třídy 1. stupně, žádost její za doplatek služebních příjmů, vyplývajících z tohoto dodatečného přiznání postupových lhůt učitelstva měšťanských škol, však pro nastalou preklusi podle § 30 odst. 6 zák. č. 104/26 zamítla.
Podle toho jde v daném případě beze vší pochyby o zvýšení aktivních služebních příjmů st-lčiných z důvodu její služby na škole měšťanské, na kteréžto zvýšení st-lka, jak sama opětovně — a správně — zdůrazňuje, nebyla povinna svůj nárok teprve uplatňovati, nýbrž které jí mělo býti poukázáno z moci úřední. Potom však požadovaný doplatek spadá nikoli, jak zástupce stížnosti při veř. ústním líčení tvrdil, pod ustanovení druhé věty odstavce 6 § 30, které se týká nedoplatků na služební příjmy, na něž měl učitel svůj nárok uplatniti, nýbrž pod předpis jeho věty prvé, a mohl tedy právem žal. úřad tohoto předpisu na sporný doplatek použíti. Domněnka, že pod alternativu druhou věty prvé spadá pouze automatický postup do vyššího platového stupně, je lichá, nemajíc pražádné opory v zákoně, který mluví všeobecně o »zvýšení služebních příjmů«, aniž jakkoli rozeznává, z jakého důvodu učitel nároku na zvýšení to nabyl.
Pokud posléze st-lka — podle písemné stížnosti i ústního přednesu jejího zástupce — má za to, že druhou větou odstavce 6 § 30 zák. č. 104/26 bylo ustanovení prvé věty tohoto odstavce, v níž se stanoví tříletá propadná lhůta, výslovně omezeno na ony případy, kde učitel k uplatnění příslušného nároku v uvedené lhůtě byl povinen, nelze jí ani v tom dáti za pravdu. Ze znění oné druhé věty (arg. slova »Totéž platí . . . . .«) je totiž zřejmo, že se touto větou předpis věty prvé, normující preklusi nároku na doplatky, jež resultují buď z platebních poukazů již vydaných anebo ze zvýšení služebních požitků, jež se mělo státi z moci úřední, ale nestalo, nijak nedoplňuje a tudíž také ani neomezuje, nýbrž toliko a jedině rozšiřuje i na nedoplatky takových služebních požitků, které se učiteli poukáží jen a teprve, když nárok na ně uplatní. Pro opačné stanovisko tedy text zákona nejen neposkytuje žádné opory, ale mluví přímo proti němu.
Ježto podle předeslaných vývodů námitky stěžující si stranou uplatňované nebyly shledány důvodnými, musila býti stížnost zamítnuta, aniž nss, který zkoumá mimo případy zmatečnosti zákonitost a procesní bezvadnost rozhodnutí správních úřadů jen v mezích formulovaných stižných bodů (§ 18 zák. o ss), mohl se zabývati otázkou, nestojí-li použití § 30 odst. 6 zák. č. 104/26 na st-lku v cestě předpis § 47 odst. 3 téhož zák., neboť po této stránce stížnost žádné námitky nevznáší.

Citace:

č. 9904. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 977-980.