NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 879.

Úplná opilost vylučuje sice zlý úmysl po rozumu § 1 tr. zák., nevylučuje však úmyslu, směřujícího k uskutečnění určitého protizákonného účinku (na př. uvésti toho, komu vyhrožováno, ve strach a nepokoj).
Lhostejno, že strach a nepokoj, vzbuzený výhrůžkou pachatelovou, (§ 99 tr. zák.), po krátké době pominul.
(Rozh. ze dne 3. června 1922, Kr II 835/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 16. června 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle § 523 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se číselně zmatečních důvodů čís. 5 a čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. Po stránce formální vytýká, že výrok nalézacího soudu, že skutková podstata zločinu § 99 tr. zák. jest objektivně prokázána, jest v rozporu s dalším výrokem, že stěžovatel spáchal trestný čin v úplné opilosti, v níž si činu svého vědom nebyl. Vytýkaného rozporu tu není. Dlužno rozeznávati mezi zlým úmyslem, t. j. úmyslem bezprávným ve smyslu § 1 tr. zák. a úmyslem v obyčejném smyslu slova. Stav úplné opilosti nečiní opilého neschopným, rozhodnouti se pro určité jednání, a nevylučuje, že jednání spitého jest úmyslné, směřujíc k uskutečnění určitého protizákonného účinku. Co úplné opilství ochromuje, není vůle pachatele, nýbrž schopnost jeho, rozpoznati bezprávnost činu nebo říditi jednání podle správného rozpoznání. V důsledku toho uvádí trestní zákon v § 2 — poukazuje slovem »proto« k § 1, kde se pro přímý zlý úmysl předpokládá, že zlo bylo přímo rozváženo a zamýšleno — úplné opilství mezi příčinami, které zlý úmysl vylučují a pro které proto čin neb opomenutí osoby úplně spité za zločin se nepřičítá. Není proto vnitřního rozporu mezi výrokem nalézacího soudu, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu úplně spit a tím, že nalézací soud zjišťuje, že stěžovatel vyhrožoval Z-ovi v úmyslu, by ho uvedl ve strach a nepokoj. Jelikož rozporu mezi oběma výroky není, nebylo zapotřebí uvésti důvodů, z nichž nalézací soud přes výrok onen dospěl k výroku tomuto. Zřejmě bezdůvodnou je další výtka, že nalézací soud neuvádí důvodů, z nichž výhrůžku úplně zpitého stěžovatele považuje za způsobilou, vzbuditi důvodnou obavu, a z nichž zejména má za to, že Z. mohl se obávati, že stěžovatel netoliko mu natluče, nýbrž ho zabije. Nalézací soud opírá výrok, že Z. měl strach, že stěžovatel mohl by provésti čin, jímž mu pohrozil, totiž že ho zabije, dle rozhodovacích důvodů předpokladem, že Z. byl bezbranným, a že chováním dělníků, zejména výhrůžkou stěžovatelovou byl uveden v nepokoj. Tím nalézací soud poukazuje zřejmě ku předchozímu zjištění, že stěžovatel a jeho společníci vráželi lokty do Z-a, že mu sprostě vynadali, že šli za ním, že mávali holemi, že ho stěžovatel popadl za rameno, že ho držel a vyhrožoval, »co bys teď mohl dělati, český pse, kdybychom tě teď zabili.« Tím jsou, a to dosti přesvědčivě, odůvodněny oba výroky shora zmíněné. Dlužno zejména přisvědčiti nalézacímu soudu, odvozuje-li ze skutečnosti, že Z. očekával uskutečnění zla, jímž bylo hrozeno, z důležitosti tohoto zla, z bezbrannosti Z-a a z dřívějšího chování stěžovatele a jeho společníků způsobilost výhrůžky, vzbuditi důvodnou obavu. Závěru na tuto způsobilost vyhrůžky nebrání ani skutečnost, že pachatel byl úplně zpit, ani, že Z. šel klidně dále, a sice kus vedle pachatele, ani, že pachatel pak prosil o prominutí. Opilost ubírá ovšem člověku sil a pevného postoje a ulehčuje takto obranu proti útokům osoby zpité; ubírá však opilému také klidnou rozvahu a schopnost poznati, jaké následky mohou povstati z toho neb onoho útoku, činí ho popudlivějším a odvážnějším a svádí ho, aby při obranných činech osoby, na niž útočí, od útoku neustal, nýbrž útok stupňoval. Opilost stěžovatele— útočníka — nezbavila proto výhrůžku způsobilosti, vzbuditi důvodnou obavu, nýbrž činila naopak obavu spíše ještě důvodnější, to tím více, že ve společnosti stěžovatelově byli dva jiní muži, o nichž, třeba že se výhrůžky samé nesúčastnili, bylo Z-ovi vzhledem k dřívějšímu jejich chování předpokládati, že jsou se stěžovatelem za jedno a po případě stěžovatel přispějí na pomoc. Způsobilost pohrůžky, vzbuditi důvodnou obavu, dlužno pak posuzovati dle okolností, jaké tu byly v době, kdy bylo hrozeno. Z ustanovení druhého odstavce § 100 tr. zák., že delší trvání trapného stavu, násilím anebo nebezpečnou pohrůžkou vyvolaného, podmiňuje vyšší sazbu trestní, plyne, že skutková podstata § 99 tr. zák. není vyloučena tím, že strach a nepokoj po krátké době pominuly; nezáleží proto na tom, že po výhrůžkách Z. šel nějaký kus cesty klidně se stěžovatelem, který ho při tom prosil o prominutí, poukazuje na svoji opilost; pozdější tyto okolností jsou tím lhostejnější, kdyžtě nalézací soud zjišťuje, že teprve k domluvám Z-a stěžovatel dal se ukonejšiti a muži upustili od Z-a.

Citace:

č. 14761. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 902-903.