Slušnosť soudcovská.


Slušnosť (aequitas) byla v římském právu důležitým činitelem. Označovala tam protivu k »jus strictum«, stanovisko »bonae fidei«. Ježto dnes všechna právní jednání (vyjmouc snad směnečnoprávní) jsou »negotia bonae fidei«, odpadl zmíněný rozdíl. Mluví-li se dnes o slušnosti protivou k právu, lze tím rozuměti jen posouzení jednotlivého případu úchylné od abstraktních norem právních se zvláštním přihlédáním ke konkrétnímu stavu věci. Příkaz slušnosti vzniká tudíž z úvahy, jež je vyjádřena paremií: »summum jus, summa injuria«. Celé ústavy děkují za bytí své slušnosti, tak navrácení ve stav dřívější, udělení milosti atd. Povšechně závisí však protiva práva a slušnosti na zákoně a jen zřídka připouští zákon, aby stanovisko práva ve prospěch slušnosti opuštěno bylo. Kde ovšem zákon sám soudci slušnosť předpisuje, stává se slušnosť právem a protiva je zrušena. Pokud se týče rakouského práva, hraje v novém civ. ř. s., jenž ovládán je zásadami ústnosti a bezprostřednosti a zejména zásadou volného uvažování výsledků řízení průvodního, aequitas důležitou roli. Soudce zejména volně uvažuje výsledky veškerého jednání a dokazování (§ 272 c. ř. s.) a volně určuje za jistých okolností výši nároku sporného (§ 273 c. ř. s.) bude moci spíše přihlédnouti k postulátům slušnosti, než se státi mohlo za vlády Josefínského řádu soudního (srj. n. př. §§ 41, 266, 267, 295, 299, 318, 327 atd. c. ř. s.). O. o. z. uznává aequitu v §§ 500, 904, 1310, z nichž zejména poslední dvě zákonná ustanovení jsou zvláště důležitá. Zmínku učiniti sluší i o dv. d. ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. z. s., jenž obsahuje případ pravé slušnosti. Trestní právo nepřipouští dle své striktní povahy slušnosti.
Citace:
VESELÝ, František Xaver. Slušnosť soudcovská. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 453-454.