Čís. 4020.

Vzdání se nároku není ještě smírem. § 19 rozl. zák. neplatí pro případy, bylo-li manželství rozvedeno až po nabytí účinnosti rozlukového zákona.
(Rozh. ze dne 25. června 1924, Rv II 156/24.)
Smírem ze dne 3. února 1920 ve sporu o rozvod manželství od stolu a lože vzdala se manželka nároku na výživné. Manželství bylo dne 2. května 1921 rozloučeno. Žalobě rozloučené manželky, by smír ze dne 3. února 1920 byl prohlášen neplatným a by manžel byl uznán povinným, platiti jí výživné, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žalobkyně domáhá se v prvé řadě žalobou, aby: smír, uzavřený mezi stranami dne 3. února 1920 u krajského soudu, pokud se jím žalobkyně vzdala pro svou osobu nároku na výživné proti manželu, prohlášen byl v této části za bezúčinný. Tu jest uvážiti, zdali toto výslovné vzdání se žalobkyně pro její osobu nároků na výživu lze vůbec považovati za smír, byť i toto vzdání bylo pojato do smíru, obsahujícího vedle tohoto vzdání ještě dohodu o několika jiných vzájemných nárocích, vůči sobě samostatných, na sobě nezávislých. Otázku tuto dlužno zodpověděti záporně. Smír je smlouva, kterou se určují sporná (po chybná) práva tak, že každý ze smluvníků se zavazuje navzájem něco dáti, činiti, nebo něco opomenouti (§ 1380 obč. zák.), není tedy vzdání se nějakého nároku (§ 1444 obč. zák.) smírem, nýbrž jest v prvé řadě projevem, jenž, by věřitele vázal, musí býti povinným přijat (§§ 861, 939 obč. zák.); dokud vzdání není přijato, je tudíž jako jednostranný projev odvolatelno. Arci smír o nárocích na výživu by nebyl zakázán, leda že by nebylo lze vyloučiti jím zákonitý nárok na výživu (§ 795 obč. zák.). Poněvadž žalovaný prohlášení dovolatelčino o jejím vzdání se alimentů přijal, jest dovolatelka tímto vzdáním vázána. Klausule rebus sic stantibus nelze v tomto případě užíti, ježto nejde o smír v technickém smyslu, nýbrž o vzdání se vzájemných nároků. V druhé řadě vyplývá z toho bezdůvodnost žalobního žádáni, pokud se jím dovolatelka domáhá, aby toto vzdání prohlášeno bylo bezúčinným. Uplatňuje-li nyní dovolatelka touto žalobou nárok na přisouzení výživného, sluší nejprve uvážiti, že podle odvolacího zjištění bylo její manželství se žalovaným v době podání žaloby a ovšem i v době vydání rozsudku prvé stolice (§ 406 c. ř. s.) rozloučeno, tedy neexistovalo, zaniknuvši se všemi právy i povinnostmi. Zejména se nemůže dovolatelka se svými nároky opírati o předpis §u 91 obč. zák., neboť tento předpis předpokládá nezbytně existenci manželství. Nemůže se také dovolávati předpisu §u 1266 obč. zák., neboť manželství sporných stran bylo podle odvolacího zjištění rozloučeno usnesením krajského soudu ze dne 2. května 1921. Rozloučením manželství přestala veškerá práva vzájemná, mající základ v manželském poměru; pominuly případné smlouvy svatební; nárok manželčin na výživu zanikl (§§ 1266, 91, 117 obč. zák.). Na těchto právních následcích, plynoucích z předpisů zákona, platného v době rozluky, nebylo ničeho změněno předpisem §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Platiť tyto pouze v případech, ve kterých manželství, před vydáním rozlukového zákona rozvedená, byla rozloučena po jeho vyhlášení. Pro takové případy bylo nutno učiniti zvláštní opatření po stránce manželského práva majetkového jednak proto, poněvadž při rozvodu manželství, dosud nerozlučitelných, manželé ani nemohli pomýšleti na majetkoprávní následky rozluky, hlavně však proto, poněvadž podle §§ů 15 a 17 citovaného zákona každý manžel za určitých podmínek i proti vůli druhého manžela může si v nesporném řízení vymoci rozluku manželství již rozvedeného. Uvádí se proto v důvodové zprávě k návrhu zákona (tisk 298 zasedání Národního shromáždění čís. 5 z roku 1919) k §u 19 výslovně: »Předpis tento jeví se nutným v přední řadě na ochranu strany hospodářsky slabší. Bývá jí zpravidla žena, odkázaná na alimenty mužovy. Při dosavadních rozvodech sotva kdo pomýšlel na možnost rozluky. Přeměna rozvodu v rozluku nemá míti za následek, aby žena nevinná zbavena byla rázem alimentů, které jí, aspoň částečně, usnadňují život a chrání ji před mravním úpadkem. Příště bude arci věcí manželů, aby již při rozvodech myslili na možné důsledky tohoto zákona.« Z toho plyne, že se žalobkyně nemůže к odůvodnění svého nároku na výživné dovolávati ustanovení §u 19 rozlukového zákona, poněvadž smír, o který se opírá, uzavřen byl u krajského soudu dne 3. února 1920, už za platnosti rozlukového zákona, a tedy žalobkyně, činíc jej, znala už předpisy rozlukového zákona, pro čež mohla při svém rozvodu mysliti na jeho možné následky a musela si býti také vědoma možnosti změny hospodářských poměrů v budoucnosti.

Citace:

č. 4020. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 39-41.