České právo. Časopis Spolku notářů československých, 1 (1919). Praha: Spolek notářů československých, bez průběžného číslování stran
Authors:
Časopis spolku notářů československých.
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. - Redakce a administrace v Praze-II. Václ. nám. 28. - Předplatné ročně 20 K i s poštovní zásilkou. - Jednotlivé číslo 2 K.
Ročník 1. V Praze, v lednu 1920. Číslo 9.
Dnešnímu číslu přiloženy jsou složní lístky poštovní spořitelny, jichž použito budiž laskavě ku zapravení členského příspěvku za rok 1920, pokud se týče ku obnovení předplatného.
R. z. s. c. Dr. Jar. Říha:

Jakým způsobem dlužno vymáhati výživné?


Průvodním zjevem likvidace poměru válečných a postupující demobilisace osob vojenských jest hojnější soudní vymáhání výživného vůbec, mimo to však také zvýšení jeho, pokud smluvně nebo soudním výrokem bylo již určeno, což souvisí se změněnými poměry hospodářskými, ze jména s hlubokým poklesem kupní síly peněz a netušeným znehodnocením jich. Lze očekávati, že uplatňování nároku těch ještě stoupne, zvláště proti nemanželským otcům, až úplnou demobilisací, pominutím nezaměstnanosti a zavládnutím spořádanějších poměrů výdělkových odpadnou všecky překážky, jež dosud se mu staví v cestu. Pak přestane i ochrana, již osobám vojenským poskytuje proti exekučnímu vydobývání peněžitých pohledávek, dosud platné cís. nař. ze dne 29. července 1914, č. 178 ř. z. se změnami zavedenými min. nař. ze dne 4. ledna 1917, č. 11 ř. z., ačkoliv ohledně exekuce, jež vedena jest pro výživné proti osobám vojenskými, rozhodl býv. nejvyšší sond rakouský, nedbaje vykládacího pravidla: »Ubi lex non distingit, пес nostrum est distingcre«, nálezem ze dne 22. února 1916, č. j. R. 164/16-1, otištěným v Ger. Ztg. 1916, str. 283 a dalšími (nа př. v úř. sb. pod č. 1680 a j.). že obmezení vyslovená v § 6. cit. cís. nař. v takovém případě neplatí. Směrodatnou byla mu tu patrně výhradně jen ekvita.
Z řečeného plyne, že správná odpověď na otázku v nadpise stati této položenou má nemalou cenu praktickou, zvláště když uvážíme ještě jednak, že v poslední době množí se případy, kdy, ať právně ať fakticky, rozpoutávají se svazky manželské a manželky domáhají se pak pro sebe a namnoze i pro své dítky na svých manželích placení výživného, jednak že dosud nejsou zcela ustáleny názory, jakými cestami alimenty vymáhati nutno. Hned předem, budiž uvedeno, že hodláme pojednati pouze o výživném, jehož právní důvod tkví v právu soukromém, takže z úvahy naší vyloučeno jest vše, co týká se výživného, jehož pramenem jest právo veřejné jako na př. státní příspěvek vyživovací příslušníku osob konajících službu vojenskou a j. Přes toto obmezení jest řada otázek spadajících do rámce thematu shora vytčeného tak značná, že můžeme zde jen ve zhuštěné formě podati stručný nástin zásad, jimiž třeba se říditi při volbě cesty, jež vede k úspěšnému uplatnění nároků alimentačních.
V právu soukromém jsou vůbec zásadně jen dvě cesty možný, které v tom ohledu lze nastoupiti, řádný pořad práva a řízení nesporné, nehledíme-li ku prozatímnému vyměření výživného, jež poskytovati má manžel své manželce a dítkům podle § 382., č. 8. ex ř. před zahájením sporu, za jeho trvání, za řízení exekučního nebo i nesporného, jak to ohledně posledního vyslovil extensivní interpretací § 378. ex. ř. nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. prosince 1905, č. 19295, uveřejněném v Richterzeitung z r. 1906. Tu vlastně jde v podstatě také jen o řízení nesporné, i když provádí se soudem procesním nebo exekučním.
Svůj úkol značně si usnadníme, podržíme-li stále na mysli vzájemný poměr οsob oprávněných а k výživnému povinných a hlediska, z nichž zákon jej upravuje. Podle právního důvodu, z něhož nárok na výživné vzniká, možno rozeznávati trojí skupinu nároků alimentačních. Zřídlem jejich může býti totiž: svazek manželský, rodinný nebo vztah nemanželského otec k jeho dítěti, který, jak známo není rodinným, (sr. § 165 o. z.), nýbrž právní svou povahou jest stejnorodý jako poměr dlužníkův k věřiteli (§ 171 o. z.)1Řešení své otázky zařídíme proto postupně podle těchto tří skupin.
I. Uvažujme tedy nejprve o alimentačních nárocích, plynoucích ze svazku manželského.
Dříve než pokusíme se vyložiti své mínění o způsobu jich vymáhání, budiž nám dovoleno malé odbočení. Naskýtá se tu totiž otázka, zda také manžel má nárok na výživné proti své manželce. § 91 o. z. mluví jen o alimentační« povinnosti manželově a protokoly kodifikační komisse poučují nás o tom, že byl výslovně odmítnut návrh, aby takováto povinnost, byla uložena i manželce. Odtud se vysvětluje, že také § 382, č. 8. ex. ř. mluví jen o určení prozatímní výživy, kterou poskytovati má manžel své manželce. Přes to mínění hojně zastoupené dovozuje podpůrnou alimentační povinnost manželčinu z ustanovení §§ 44, 796 a 1264 o. z. K nim dal by se snad přípojiti ještě i § 90. o. z., ukládající v ohledu ethickém stejné povinnosti oboum manželům, takže jest zajisté sociálně spravedlivým požadavek, aby alespoň tam, kde manžel nezaviněně ocitl se v nouzi, uložena byla jeho manželce povinnost poskytovati triu slušnou výživu, zvláště když dosud platný dvor. dekr. ze dne 4. května 1841, č. 531 sb. z. s. ponechává sondu na uváženou, aby i v tom případě, když manželství rozvedeno bylo z viny oboustranné, k žádosti .manželčině, jež proto nároku na výživu nemá, se zřetelem na všechny poměry z důvodu slušnosti od případu k případu přidržel manžela k poskytování jí přiměřené výživy.
Dotkli jsme-se této otázky, poněvadž vzhledem k rozvodům a rozlukám manželským (zákonem ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. s velmi usnadněným), nyní neobyčejně rostoucím, jakož i k panujícím poměrům, kdy následkem válečných poranění a útrap mnoho mužů buď úplně ztratilo výdělečnou způsobilost nebo schopnost tato alespoň podstatně byla zmenšena, řešení její bude praktičtějším než jindy, zejména když nejsou právě vzácny zjevy, že manželky válečných poškozenou za války nabyly jmění, ano zbohatly. Příčilo by se zajisté právnímu i sociálnímu cítění každého z nás, aby ony samy žijíce v blahobytu nebo dokonce v nadměrném přebytku zbaveny byly úplně právní povinnosti, poskytnouti z něho příspěvku k slušné existenci beze své viny strádajícího manžela. —
A nyní vraťme se zase k tomu, jak mají se manželky domáhati výživného jim proti manželům příslušejícího! Praxe starší velmi tu kolísala připouštějíc brzy řízení nesporné, brzy zase pořad práva. Novější se již ustálila a mínění panující správně rozhodlo se pro tuto cestu našedši pro sebe pevnou oporu v §§ 50., č. 3. a 76. j. n., podle nichž příslušný jsou sborové soudy výlučně ku projednávání a rozhodování rozepří vzniknuvších ze vzájemného poměru manželů nebo z poměru mezi rodiči a dětmi, které nejsou ryze majetkové, pokud podle zákonných předpisů nemají býti vуřízeny v řízení nesporném. Positivního ustanovení o tom, že by manželka v tomto řízení své nároky alimentační uplatňovati měla, není a důsledkem toho jest, že učinit i tak musí pořadem práva. Jest to tak jasno, že jsou tím, tuším veškeré pochybnosti úplně rozptýleny. Judikatura to také záhy postřehla a uznala vrátivši se zpět na pravou cestu se zcestí, po kterém kráčela a vyvrcholena byla nejnověji jud. č. 253 (rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1918, č. 55 Praes.). jímž nalezeno bylo, že nároky manželky proti manželu na opatření slušné výživy poskytováním vyživovacích příspěvků v penězích nebo v hodnotě peněžité uplatňovali dlužno řádným pořadem práva a že předmětná příslušnost soudů k projednávání a rozhodování o nich řídí se podle § 49, č. 1., případně § 50, odst. 1. j. n. hodnotou předmětu sporu. Jak vidno, pokládá nejvyšší soud řečené nároky za ryze majetkové, nespjaté se vzájemným poměrem manželů tak, aby nastala tím výlučná příslušnost soudů sborových podle § 50., č. 3. j. n. Následkem toho prohlašuje také za vedlejší okolnost, byl-li svazek manželský rozveden právně nebo fakticky čili nic.
K otázce, platí-li zásada v citovaném jud. vyslovená i tehdy, je-li manželka nezletilou, nutno přisvědčiti; neboť není příčiny, proč by měl býti v tomto směru činěn nějaký rozdíl. Důvody, které platí pro rozlišování takové, při uplatňování nároků na výživu dětí proti jich rodičům, o nichž jednáme níže, názor opačný ospravedlniti by nemohly. Jeť právní povaha obou nároků přece jen různá a také poměr manželky vůči manželu podstatně jiný než dětí k rodičům, takže officiosní inference soudní za účelem hájení jejich zájmu ze zákona odvoditi se nedá.
Ježto šlo by o spor, jak uvedeno, majetkový, zastupoval by v něm nezletilou manželku podle § 175. o. z. a § 4. c. ř. s. její otec jako zákonný opatrovník jejího jmění (§ 149. o. z.) případně poručník а k zahájení jeho bylo by třeba zmocnění soudu opatrovnického ev. poručenského (§§ 175., 233. a 282. o. z. a § 1. c. ř. s.).
II. Pokud se týče vyživovacích nároku dětí proti jejich rodičům, nutno rozeznávati děti manželské a nemanželské, v obojí pak skupině děti nesvéprávné od svéprávných.
1. Manželské děti nesvéprávné jsou podle § 21. o. z. pod zvláštní ochranou zákona, která musí jim býti poskytnuta z povinnosti úřední ohledně těch nároků z práva rodinného prýštících, k nimž náleží zajisté i právo na výživu proti jich otci (§ 141. o. z.). Proto dlužno o nich jednati a rozhodovati v řízení nesporném. Zákonnou oporou pro tento postup jsou ustanovení §§ 178. o. z. a 185. nesp. pat., do jisté míry i § 142. o. z. a možno se dovolati i § 16. cís. nař. ze dne 12. října 1914, č. 276. ř. z., z něhož vysvítá, že zákonodárství tuto cestu připouští, když právní důvod závazku jest nesporný a prostředky řízení nesporného lze také získati postačitelný podklad skutkový pro posouzení přiměřenosti výživného. Stejné úvahy a z nich plynoucí důsledky platí, jde-li o splnění podpůrné vyživovací povinnosti manželské matky, jakož i prarodičů (dědu a bab) podle § 143. o. z., takže i rozhodnutí o ní jest předmětem soudnictví nesporného. Ovšem, nastaly-li by předpoklady ve smyslu § 2., č. 7. nesp. pat., musilo by řízení nesporné býti přerušeno a děti musily by býti s dotyčnými svými nároky odkázány na pořad práva.
Jinak jest tomu, uplatňují-li výživné děti svépravné. Důvody svrchu uvedené a pravidlo z nich odvozené tu neplatí, zejména chybí tu předpoklad v § 21. o. z. obsažený, pročež nastává tu všeobecná zásada, podle níž ochranu soukromoprávních nároků hledati jest řádným pořadem práva, neboť odchylného zákonného ustanovení, jež by je přikazovalo soudnictví nespornému, nikde v zákoně bychom nenalezli. Stejné stanovisko projevil v obou naznačených otázkách i nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. října 1915, č. 365. Praes., jud. č. 237.
Jako děti svéprávné proti svým rodičům, tak naopak i tito, upadli-li v nouzi, proti oněm musí vždy své právo na slušnou výživu jim podle § 154. o. z. příslušející uplatňovati žalobou. K tomu budiž podotčeno jen stručně, že několik dětí není povinno vyživovati nuzné rodiče rukou společnou a nerozdílnou, nýbrž že je mají slušně vyživovati společně tak, že každé z nich přispěje k tomu dle poměru svého jmění (rozh. nejvyššího soudu ze dne 19. října 1915, č. 290. Praes. jud. č. 236.).
2. Děti nemanželské mají podle § 166. o. z. nárok na výživu proti svému otci, matce a rodičům této. Až do konce minulého století byla communis opinio, že proti otci lze jej uplatnit i výhradně jen pořadem práva a hledisko to zaujala i j. n. v § 49. č. 2., přikázavši rozepře toho druhu výslovně soudům okresním. Teprve později začala se ujímali praxe opírající se o několik rozhodnutí nejvyššího soudu, jež projevila názor, že alimenty dětí manželských proti jich otci, je-li otcovství uznáno a rozhodné poměry majetkové nebo výdělkově nesporný nebo snadno zjistitelný, lze určiti v řízení nesporném. Závažné námitky proti názoru tomu pronášené, zejména poukaz na cit. ustanovení j. n., měly za následek, že od praxe oné bylo upuštěno, až zase I. dílčí nov. k obč. zák. (cís. nař. ze dne 12. října 1914, č. 276. ř. z.) v § 16. ji zase uzákonila. Odtud lze splnění řečeného závazku vymáhat i tedy dvojí cestou: pravidelně sporem, za předpokladu v tomto § uvedených v řízení nesporném. Poukázal-li však sond poručenský poručníka ku podání žaloby, jest soud procesní poukazem tímto vázán potud, že nemůže již zabývati se otázkou, jsou-li tu zákonné podmínky pro poukaz takový čili nic. Zkoumání jich a rozhodnutí o tom spadá výlučně pod kompetenci soudu poručenského. (Sr. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. září 1915, č. j. R. II. 583/15 — Ger. Zeitung 1915, str. 472.).
Pokud se týče uplatňování vymáhání alimentů nemanželských dětí na jich matkách a rodičích těchto, platí tu obdobně totéž, co vyložili jsme o stejných nárocích dětí manželských shora pod č. 1., neboť právní důvod (poměr rodinný) jest to týž a také úvahy svědčící pro stejný postup jsou totožný, takže není naprosto žádné příčiny k nějakým úchylkám.
Upozorniti by bylo jen, že předmětně příslušný by byly pro spory takové soudy okresní nebo sborové podle hodnoty sporu a že analogické použití § 49., č. 2. j. n. bylo by vyloučeno proto, poněvadž jednak jest to předpis set zřetelem na kompetenční ustanovení všeobecné v témž §u pod č. 1, obsažené rázu výjimečného, jednak právní povaha nároku vyživovacího proti nemanželskému otci jest, jak již shora o tom byla učiněna zmínka, co dopravního základu podstatně jiná než proti nemanželské matce a jejím rodičům. Podmínek obdoby podle § 7. o. z. zde tedy není.
Tím v hrubých rysech byla by vyčerpána látka týkající se postupu při vymáhání výživného vůbec a zbývá ještě promluviti několik slov o tom, jak domáhat i se zvýšení, případně změny jeho následkem nastalé změny majetkových poměrů zúčastněných stran nebo jich potřeb, ev. následkem změněných všeobecných poměrů hospodářských.
K otázce obrátila zřetel již rakouská správa justiční doporučivši ve věst. min. sprav. z r. 1907, str. 182. soudům procesním i poručenským, aby do soudních smírů o výživném při sepisování jich pojaly doložku obsahující výhradu, že smírem nejsou dotčeny další nároky v případě změny potřeb dítěte nebo poměrů otcovských. Výhrada taková vyskytuje se pak i v rozsudcích paternitních, zejména oněch, jež vydány byly o žalobách podaných právním ochranným oddělením čes. zem. nalezince v Praze, kdež pravidelně vyskytuje se již v petitu žalobním. Ale i když ve smírech, usneseních nebo rozsudcích výhrady takové není, nebude zásadně závady, aby změna výživného smluvně nebo výrokem soudním určeného nemohla býti vymáhána. Judikatura opětně otázkou touto se obírala a z doby novější pocházející dva judikáty č. 244. a 245. z téhož dne 18. ledna 1916, č. 375. a 376. Praes.) vyslovily tyto zásady:
Je věcí výkladu úmluvy, která při dobrovolném rozvodu byla učiněna mezi manželi o výši výživného manželčina, může-li při změněných majetkových poměrech jednoho z manželů požadována býti změna ve výši výživného.
Bylo-li o výživě nemanželského dítěte učiněno mezi jeho poručenstvem a nemanželským otcem narovnání soudně schválené, rozhoduje o objemu, míře a trvání plnění otce dítěte především vůle smlouvajících stran, v narovnání vyslovená nebo z okolností poznatelná. Nikterak nemůže však takovým narovnáním zkrácen býti nárok nemanželského dítěte na nutnou výživu.
Z výroků těchto jest zřejmo, že změna výživného jest přípustná. Aby však vyloučena byla zbytečná chikana, dlužno trvati na obmezení, že předpokladem jejím jest podstatná změna poměrů. Je přirazeno, že úprava výživného děje se podle stavu poměrů v době její vládnoucích a v předpokladu dalšího pravidelného vývoje jich, jejž podle zkušenosti a přirozeného běhu věcí v budoucnu lze očekávati. Že válkou byly všeobecně a podstatně poměry změněny, o tom nemůže býti pochybnosti a tím tedy zpravidla bude dána základní podmínka, aby mohla býti vymáhána změna výživného.
Pro způsob, jakými tak dlužno učiniti, platí zásada, že zachovati jest týž postup jako při vymáhání původním, pokud ovšem nenastaly zatím změny v těch okolnostech, jež tehdy pro určení jeho byly směrodatnými. Kdyby tedy na př. vyměřeny byly alimenty nezletilého dítěte proti otci v řízení nesporném a ono nabyvši zletilosti, chtělo by zvýšení jich se domáhati, musilo by ovšem učiniti tak žalobou. Bylo-li výživné nemanželského dítěte určeno rozsudkem, nelze je měniti usnesením vydaným v řízení nesporným podle § 16., I. dílčí nov., neboť vadí tomu právní moc rozsudku (§ 411. c. ř. s.), který usnesením meritorně změněn býti nemůže. Obdoby ustanovení § 142., odst. 2. o. z. dovolávati se tu nelze, poněvadž jde tam o pouhé »opatření«, zde o »rozhodnutí« a skutkové podstaty jsou různé, takže podmínek analogie ve smyslu § 7. o. z. tu není. Stejně rozhodl nejvyšší soud dne 5. srpna 1919 pod č. j. R. I., 302/19-1.
Pro obdobné použití § 16., I. dílčí nov. a vyměření výživného v řízení nesporném proti dědicům nemanželského otce vyslovily se souhlasně všechny tři instance v případě uveřejněném v »Časopise pro právní a státní vědu«, roč. 1919, str. 30. a 31., uznali-li tito nemanželské otcovství zůstavitelovo nebo bylo-li pořadem práva zjištěno bez ohledu na to, uznal-li je on nebo ne. I když však je zůstavitel uznal, nejsou prý tím jeho dědicové vázáni, mohou je přes to popírati a následkem toho zamítnuta byla žádost poručenssva proti dědicům směřující za zvýšení výživného, k jehož placení zůstavitel soudním smírem se zavázal, v řízení nesporném (rozhodnutí nejvyššího soudů ze dne 22. prosince 1917, č. j. R. II. 285/17.). V úzkém rámci této črty není ovšem možno podati úplný, výstižný obraz všech eventualit a kombinací, které život tak pestře poskytnouti může. Látka předchozími úvahami tedy vyčerpána není a ony týkají se jen případu nejdůležitějších a nejčastěji se vyskytujících. Vytryskly z přání přispěti jimi poněkud k objasnění věci.
  1. Také podle § 1712. o. z. pro říši něm. přechází, závazek vyživovací na dědice otcova. Tento jest však oprávněn odbyti dítě částkou, jež by mu příslušela jako povinný díl, kdyby,bylo manželské. Tím vlastně do jisté míry uznává se přeměna nároku obligačního v dědický, ovšem žе provedení její ponechává se úplně vůli dědicově.
Citace:
Zprávy spolkové. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 4, s. 50-50.