Č. 782.

Soukromé školy (Slovensko): Podmínky pro obnovu římskokatolického patronátního gymnasia, které bylo býv. maďarskou vládou potlačeno.
(Nález ze dne 23. března 1921 č. 2811.)
Věc: Patronát katolického gymnasia v Klášteře pod Zniovem (adv. Franko Kabina z Kláštera pod Zniovem) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. taj. Drem Ant. Hrazdilem) stran zákazu otevříti gymnasium.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 13. října 1919 oznámil Karel V., předseda výboru správy římskokatolického samostatného patronátního gymnasia v Klášteře pod Zniovem, ministerstvu školství a národní osvěty v Praze, že lidové shromáždění římsko-katolického národa slovenského, konané dne 12. října 1919 v Klášteře pod Zniovem, usneslo se jednohlasně oživiti samostatné římskokatolické patronátní gymnasium tamtéž, mající právo veřejnosti, a ustavilo výbor k jeho správě pod vedením Karla V. Žádá, aby to bylo vzato na vědomí s tím, že nežádají žádné vládní podpory, nýbrž jen svobody, spravedlnosti a části důchodů církevního panství zniovského.
Zároveň rozeslal Franko K-, tvůrce-patron a zakladatel gymnasia toho, tištěné vyzvání, jímž oživení gymnasia uváděl ve známost a vyzýval ke sbírkám ve prospěch ústavu toho. Jeden exemplář poslán byl též kanceláři presidenta republiky.
Dne 19. března 1920 Franko K. oznámil ministru plnomocníku,, že na valném shromáždění patronátním téhož dne konaném bylo ustanoveno, že 22. března počne se na onom gymnasiu vyučovati v I. třídě s 35 žáky. Stojíce na stanovisku kontinuity školy, která se na základě stanov dle zák. čl. XLIV. z roku 1868 zřízených a vládou potvrzených utvořila, tvrdí, že toto gymnasium má právo veřejnosti a je oprávněno bez všelikého dalšího oznámení účinkovati, že při platnosti uvedených zákonů nepodléhá žádné námitce ani pochybnosti, že však nicméně chtějíce vyhnouti se všemu nedorozumění předkládají ministrovi změněné a doplněné stanovy se žádostí, aby je vzal na vědomí s tím, že se správa bude v každém směru přidržovati vyučovacího, plánu, který je předepsán všeobecně platným zákonem pro podobné ústavy.
Ministerstvo školství a národní osvěty, jemuž oznámení to bylo úřední cestou sděleno, vydalo pak dne 16. června 1920 pod č. 31070 naříkané rozhodnutí, jímž prohlásilo, že nebéře správu o ustavení patronátu na vědomí, neschvaluje jeho stanov, nesvoluje k otevření ústavu a ukládá školskému referátu v Bratislavě, aby požádal županský úřad, aby nedovolil na ústavě vyučovati, dokud nebudou náležitě splněny zákonité podmínky pro utvoření nestátní střední školy, avšak i potom vyhrazuje si právo rozhodnouti o udělení práva veřejnosti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Jak z naříkaného rozhodnutí patrno, žalovaný úřad požaduje splnění podmínek stanovených v souhlasu s odst. 2 § 26 zák. čl. XLIV. z roku 1868 §em 54 zák. čl. XXX. z r. 1883 a odkládaje rozhodnutí své o tom, zda povolí otevříti gymnasium, o něž jde, až na dobu, kdy podmínky tyto budou splněny vychází z předpokladu, že jde o ústav nový, dosud neexistující, neboť cit. § 54 výslovně stanoví splnění podmínek těch při zřizování nových veřejných středních škol. Tento předpoklad opřel žalovaný úřad proti stanovisku stěžujícího si patronátu, trvajícího na tom, že jde nikoli o založení ústavu nového, nýbrž o pouhé znovuotevření, oživení ústavu již existujícího, jehož činnost byla pouze maďarskou vládou potlačena, o okolnost, že ústav ten byl již v roce 1874 maďarskou vládou zrušen, že tedy není tu souvislosti mezi ním a ústavem, o nějž nyní se jedná, a dále o okolnost s tím souvisící, že ústav ten v době státního převratu neexistoval, že tudíž o jeho otevření jest nutno jednati na podkladě zákonitých podmínek nyní platných.
Již podle § 26 zák. čl. XLIV. z roku 1868 vyhradila si vláda právo rozsáhlého dozoru nejen na zřizování nestátních středních škol, nýbrž i na jejich další vedení a není pochybnosti, že mocí tohoto dozorčího práva mohla vystoupiti proti ústavům takovým, již zřízeným, shledala-li, že jejich činnost nevyhovuje požadavkům na ně kladeným, ať ve směru odborném, ať v národnostním nebo jiném.
Způsob, jímž v (konkrétním případě proti některému ústavu jejím intencím nevyhovujícímu vystoupiti mohla, není v uvedeném zákoně upraven, není však pochybnosti, že se tak mohlo státi nejen naprostým zrušením ústavu, nýbrž také pouhou suspensí, dočasným zastavením jeho činnosti, jak upraveno později podrobně zák. čl. XXX. z roku 1883 (§ 50 a násl.), ustanovujícím zejména také přesně, jak naložiti jest se jměním ústavu takového — v případě suspense: zachování jmění pod správou církevního úřadu, v případě trvalého zrušení pak přikázání jmění toho účelům jiným.
Již z toho však plyne, že nelze pouze z té okolnosti, že zastavena byla činnost určitého ústavu, ještě vždy a bezpodmínečně souditi na jeho úplné zrušení, provázené zánikem jeho právní existence, nýbrž že zastavení to může dle okolností znamenati také jen pouhou suspensi provozu ústavu toho, právně i na dále existujícího.
Nutno proto náležitě vzíti v úvahu ony okolnosti vedlejší, jež provázely zastavení činnosti ústavu a jemu dodávaly jeho obsah, smysl a ráz. Za velmi podstatnou okolnost pro tuto otázku nutno pokládati, co opatřeno bylo stran jmění dotčeného ústavu v činnosti zastaveného.
Bylo-li jmění ono zabaveno nebo věnováno onomu účelu, jemuž mělo po zániku ústavu připadnouti, pak nebude arci sporu o tom, že jde o plné zrušení ústavu. Bylo-li však jmění ono v zásadě zachováno jako majetek onoho právního subjektu, jemuž jako jmění účelové (ústavní) dosud náleželo, pak nutno v tom spatřovati uznání ještě dalšího trvání onoho účelu, jemuž jmění to sloužilo, a tím i uznání další existence ústavu dotčeného, třebas by i ústav tento nemohl po dobu suspense své činnosti prakticky a skutečně působiti k realisaci svých úkolů.
V konkrétním případě poukazoval stěžovatel na to, že maďarská vláda zastavivši svého času činnost ústavu nezabavila jeho jmění, nýbrž zachovala je i na dále pod sekvestrací jako majetek církevního sboru patronátního, čímž podával důkaz svého stanoviska, že sporný ústav nutno ještě i nyní pojímati za právně existující. Naříkané rozhodnutí však stojíc na předpokladu, že jest okolnost ona lhostejnou, k tvrzení tomu nepřihlédlo a následkem toho postavilo svůj výrok na mylný a chybný základ.
Tento omyl jeví se býti velmi podstatným. Neboť kdyby šlo opravdu o otevření ústavu nového, nebylo by lze výroku žalovaného úřadu, žádajícímu splnění podmínek zákonem pro otevření předepsaných, upříti oprávněnosti; jde-li však o pouhou suspensi, jest jen zkoumati, zda důvody suspense té dosud trvají, či zda změnou poměrů pozbyly své síly a svého významu. Při tom bylo obzvláště i hodnotiti ony vývody stížnosti, které poukazují na to, že potlačení ústavu stalo se maďarskou vládou pouze z důvodů národnostních, a které mají za to, že znovuotevření ústavu toho bylo by lze srovnati s povahou a intencemi nynějšího státního útvaru, aniž po případě třeba splniti všechny podmínky stanovené v § 54 zák. čl. XXX. z r. 1883 výslovně pro případ, kde jde o otevření ústavu nového (§ 71 cit. zákona).
Všechno to žalovaný úřad, sveden byv shora zmíněným nesprávným náhledem, učiniti opomenul a následkem toho došel i k nesprávnému závěru, který zdůvodňuje použití § 7 zák. o správ. soudě.
Dovolává-li se úřad k opodstatnění svého výroku toho, že ústav v den státního převratu neexistoval, stačí poukázati k tomu, že státní převrat sám o sobě nepřivodil změny v poměrech, o něž jde, zejména když dosavadní právní stav byl zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. výslovně zachován, a nemá tudíž státní převrat na otázku, zda jde o suspensi ústavu nebo jeho zrušení a na jeho právní existenci žádného vlivu.
Pokud uvádí žalovaný úřad pro výrok svůj důvody věcné, totiž jednak stran očekávané prosperity ústavu a okolnosti, že ani obec ani župan o otevření ústavu nežádali, jednak pak stran doby, kdy mělo býti zahájeno vyučování na ústavu tom, pak řešení otázky první bylo by závislo právě na okolnosti, zda jde o ústav nový nebo již stávající a lze ji bezpečně rozluštiti teprve po správném zodpovědění oné otázky primérní — ve směru druhém mohla by snad doba otevření ústavu býti úřadu podnětem k vhodnému opatření co do okamžiku, kdy bylo by započíti vyučování na znovuotevřeném ústavu, nikoliv však důvodem k zákazu ústavu toho vůbec.

Citace:

č. 782. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 382-384.