NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Čís. 4634.

Pro usnesení o útratách podle § 390 tr. ř. není předepsána určitá forma oznámení; stává se účinným, ať bylo stranám oznámeno doručením písemného vyhotovení či jen ústním prohlášením; v tomto případě počíná se lhůta pro stížnost proti usnesení tomu podle § 481 tr. ř. ode dne ústního prohlášení; napotomní doručení písemného vyhotovení nemá pro tuto lhůtu význam.
(Rozh. ze dne 18. února 1933, Zm I 1012/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu trestního jako soudu odvolacího v Praze ze dne 8. června 1932, jímž v trestní věci soukromých obžalobců Františka V-y a soudr. proti Antonínu K-ovi pro přestupek proti bezpečnosti cti bylo vyhověno stížnosti soukromých obžalobců do usnesení okresního soudu trestního v Praze ze dne 1. října 1931, a usnesení to změněno potud, že útraty právního zastoupení obžalovaného byly ustanoveny na 773 Kč 80 h, — byl porušen zákon v ustanovení § 481 tr. ř.
Důvody:
Okresní soud trestní v Praze rozsudkem z 1. října 1931 zprostil podle § 259 čís. 2 tr. ř. Antonína K-ě z přestupku proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. zák. Zároveň prohlášeno usnesení, že se ukládá soukromým obžalobcům, by nahradili podle § 390 tr. ř. náklady trestního řízení a podle § 393 tr. ř. obžalovanému útraty právního zastoupení v částce 3000 Kč. Prohlášení tohoto usnesení není v protokole o hlavním přelíčení poznamenáno, avšak že se tak stalo, vysvítá z provedení odvolání a z prohlášení soudce, o nichž se činí níže zmínka. Přítomni tehdy byli ze soukromých obžalobců D. a jejich právní zástupce Dr. Fr. L. za Dr. H-a, obžalovaný K. a jeho právní zástupce Dr. Al. Č. za Dr. Ad. K-u. Soukromí obžalobci na to ohlásili odvoláni; proti vyhlášenému usnesení stížnost ohlášena nebyla. Dne 30. října 1931 došlo k okresnímu soudu trestnímu v Praze provedení ohlášeného odvolání co do viny, kde se uvádí: »První soudce také v ústně provedeném rozsudku odsoudil nás, bychom obžalovanému nahradili útraty obhájení 3000 Kč. V opisu rozsudku nám zaslaném není o této části ústně vyneseného rozsudku žádné zmínky a nějaké usnesení o tom nám dosud dodáno nebylo. Prohlašujeme již nyní, že tento výrok o útratách jest zmatečný«, a kde se dovozuje, že obžalovaný je se svým nárokem na náhradu útrat prekludován, poněvadž nepředložil seznam útrat. Krajský soud trestní nařídil odvolací přelíčení, při němž podle protokolu ze 7. prosince 1931 zástupce soukromých obžalobců vzal zpět svůj návrh na potrestáni obžalovaného, jakož i ohlášené odvolání z výroku o vině. Krajský trestní soud přípisem ze dne 7. prosince 1931 vrátil spisy okresnímu soudu trestnímu s poukazem, by usnesení ohledně úpravy útrat doručil zástupcům stran; okresní soud trestní příkazu tomu vyhověl a vyhotovení onoho usnesení bylo právnímu zástupci žalobců doručeno dne 14. května 1932, načež jím byla podána stížnost dne 17. května 1932, kterou okresní soud trestní předložil krajskému trestnímu soudu; připojiv zprávu soudce, jenž věc v první stolici rozhodl, v níž se prohlašuje, že usnesení o útratách bylo po vyhlášení rozsudku prohlášeno v přítomnosti osob v protokolu o hlavním přelíčení ze dne 1. října 1931 uvedených a že proti tomuto usnesení stížnost nebyla ohlášena. Krajský trestní soud jako odvolací soud v Praze usnesením v zasedání neveřejném ze dne 8. června 1932 stížnosti obžalobců vyhověl a napadené usnesení změnil potud, že soukromí obžalobci jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou nahraditi podle §§ 390, 393 tr. ř. Antonínu K-ovi útraty jeho právního zastoupení před soudem prvé stolice, které se určují částkou 773 Kč 80 h. Na onu zprávu odvolací soud ve svém usnesení vůbec neodpovídá.
Zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona do onoho usnesení odvolacího soudu je oprávněna. Přezkoumání spisů po stránce formální objevuje několik závad, které spočívají v zanedbání předpisů trestního řádu. Podle záznamu protokolu o hlavním přelíčení ohlásili soukromí obžalobci po prohlášení rozsudku odvolání; kterými body nálezu se stěžovatelé pokládají za stíženy a které důvody neplatnosti chtějí uplatňovati (§ 467 odst. 2 tr. ř.), záznam neobsahuje, rovněž tam není v záznamu uvedeno, že by stěžovatelé žádali za opis rozsudku (§ 467 odst. 1 tr. ř.). Bylo tedy podati provedení odvolání do osmi dnů po jeho odpovědi, a poněvadž se tak nestalo, bylo opožděné provedení odvolání okresním soudem odmítnouti (§ 467 posl. odst. tr. ř.). Také odvolací soud neměl nařizovati odvolací přelíčení, nýbrž měl podle § 469 tr. ř. odvolání ihned v neveřejném sezení zamítnouti. Ohledně těchto závad není zapotřebí postupovali podle § 292 tr. ř., poněvadž staly se bezpředmětnými tím, že odvolání bylo při odvolacím přelíčení vzato zpět. Usnesení, jímž podle § 390 tr. ř. bylo uloženo soukromým obžalobcům, by nahradili obžalovanému útraty právního zastoupení částkou 3.000 Kč, bylo prohlášeno stranám ústně při prohlášení rozsudku; toto ústní prohlášení nebylo osvědčeno protokolem, jak nařizuje § 77 tr. ř., avšak že usnesení to bylo prohlášeno, je nejen potvrzeno zprávou soudce, nýbrž i obsahem provedení odvolání soukromých obžalobců. Nelze tedy přes onu vadu o ústním prohlášení usnesení toho pochybovati. Aby soudcovské rozhodnutí bylo účinné, je zapotřebí oznámiti je zúčastněným stranám; to se děje buď ústním prohlášením před soudem anebo doručením prvopisu nebo písemného vyhotovení (§ 77 tr. ř.); kterého z těchto způsobů oznámení se použije, řídí se povahou rozhodnutí. Není-li ten neb onen způsob zákonem výslovně předepsán, může býti podle volby soudcovy použito té či oné formy. Pro usnesení o útratách podle § 390 tr. ř. určitá forma oznámení předepsána není; stává se tedy takové usnesení účinným, ať bylo stranám oznámeno tím či oním z obou způsobů oznámení. Účinnost jeví se v tom, že jednak soud je vázán prohlášeným usnesením, jednak že platí prohlášené usnesení i oproti stranám (srov. J. v. W. v Ger. Ztg. 1891 str. 371). Důsledkem toho jest, že lhůta stanovená pro stížnost (proti usnesení tomu) v § 481 tr. ř. počíná se, prohlášeno-li usnesení ústně, od tohoto prohlášení; dies a quo je v tom případě den ústního prohlášení (srov. Lohsing, Strafprozessrecht III. vyd. str. 184 odst, 4). Doručení písemného vyhotovení nemá žádného významu pro tuto lhůtu; obdoba postupu v § 467 tr. ř. ohledně rozsudku nemá místa, poněvadž v § 467 tr. ř. jde o výminečné zvláštní ustanovení, jen rozsudku se týkající. Je tedy stížnost soukromých obžalobců, podaná teprve dne 17. května 1932, třeba byla podána ve třech dnech od doručení písemného vyhotovení usnesení, opožděna právě tak, jako výtka zmatečnosti usnesení toho, obsažená v provedeném odvolání, jež bylo podáno 30. října 1931 a jež ostatně — jak již dovoděno — bylo rovněž opožděně podáno. Ostatně jest podotknouti, že podle § 77 tr. ř. má se dáti opis protokolárního osvědčení opatření ústně prohlášeného jen na žádost toho, jemuž se ústně ohlašuje; v souzeném případě soukromí obžalobci o opis nežádali, takže ani poukaz odvolacího soudu, aby soud prvé stolice doručil usnesení ohledně upravení útrat, nebyl správný. Bylo proto podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 4634. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 118-121.