Č. 619.

Zabírání bytů: * Člen nájemního úřadu, účastnící se na rozhodování o odporu proti zabrání bytu, není pro podjatost vyloučen proto, že zúčastnil se na komisionelním šetření, podle něhož první stolice vydala nález zabírací.
(Nález ze dne 14. prosince 1920 č. 12301.)
Věc: František R. v Teplicích-Šanově proti nájemnímu úřadu v Teplicích-Šanově o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městská rada v Teplicích-Šanově zabrala v domě čp. 4 932 tamtéž pokoj a kuchyň jako přespočetné. Zabrání předcházela prohlídka místností dne 8. června 1920 konaná, jíž se zúčastnil majeťník bytu a členové městského zastupitelstva Jan B. a Fr. S., kteří po provedeném šetření podali návrh, aby místnosti přespočetné byly zabrány. Odpor byl nájemním úřadem v Teplicích-Šanově rozhodnutím ze dne 28. června 1920 zamítnut.
Při vydání rozhodnutí tohoto byl činným jako přísedící senátu člen městského zastupitelstva Jan B.
Rozhoduje o stížnosti vytýkající naříkanému rozhodnutí nezákonnost a provedenému řízení vadnost, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stěžovatel vytýká v první řadě, že při vynesení naříkaného rozhodnutí zúčastnil se Jan B., který však byl předpojat a měl se zdržeti účasti při rozhodování, a to ze dvou důvodů: jednak dle § 20, č. 1 jur. normy, poněvadž v téže věci byl sám stranou, jednak pak dle § 20, č. 5 jur. normy, protože zúčastnil se již při vydání rozhodnutí nižší stolice, jež právě bylo předmětem instančního přezkoumání úřadu žalovaného.
V prvním směru výtka vadnosti jest bezdůvodná, neboť stěžovatel opírá ji pouze o tu okolnost, že Jan B. ucházel se o koupi domu, v němž jsou zabrané místnosti a že se obrátil v tomto směru na majitele domu s dotazem. I kdyby okolnost tato byla pravdivá, nebylo by lze tvrditi, že Jan B. se tím stal stranou po rozumu § 20, č. 1 jur. n. ve věci, o niž jde, totiž o zabrání bytu proti stěžovateli v domě, náležejícím nikoli Janu B., nýbrž osobě třetí. Pouhým projevením úmyslu koupiti dům ten, nevstoupil B. k záležitosti, o niž jde, v takový právní nebo skutkový poměr, aby bylo lze mluviti o jeho účastenství jako strany.
Pokud stížnost namítá, že Jan B. vyloučen jest z rozhodování v II. stolici, poněvadž byl spolučinným na komisionelním šetření předepsaném dle § 11 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., sluší podotknouti, že dle ustanovení § 20, č. 5 jur. n. vyloučen jest jen ten, kdo spolupůsobil při rozhodnutí ať rozsudkem ať usnesením v nižší instanci, nikoli však i ten, kdo jiným způsobem v řízení byl spolučinným. § 20, č. 5 jur. n. předpokládá spolupůsobení bezprostřední; pouhá přítomnost při vydání rozsudku, vydání opatření čistě procesních nebo podporujících činnost, jak ji vyvíjí soudce z příkazu neb soudce k dožádání činný, nevylučuje ještě ze soudcovské činnosti v nadřízené stolici. (Viz z literatury: Ott, »Nové řízení soudní«, § 13, str. 57; Dr. Jindřich Horten, »Die Jurisdiktionsnorm«, str". 132; Dr. Karel Fürstel, »Jurisdiktionsnorm«, str. 54; Dr. Jiří Neumann, Komentář II. vydání, str. 100.)
Dle obdoby tohoto ustanovení byl by tedy Jan B. vyloučen z rozhodování v II. stolici jen, kdyby se byl zúčastnil při usnášení rozhodnutí I. stolice nebo při vydání předběžného rozhodnutí, které podléhá posuzování vyšší stolice zároveň s naříkaným rozhodnutím. Že by však byl Jan B. se takového rozhodnutí zúčastnil, stížnost netvrdí a proto není pro podjatost vyloučen již proto, že se zúčastnil na komisionelním řízení, na jehož základě I. stolice vydala nález zabíraci. Jest tedy tato výtka bezdůvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal však stížnost důvodnou ani ve věci samé. Žalovaný úřad opíraje zabrání o ustanovení § 8, č. 9 bytového zákona, vychází zřejmě z předpokladu, že zabrané místnosti jsou byt. Stěžovatel popírá tuto vlastnost zabraných místností a tvrdí, že jde o místnosti obchodní, což vyvozuje z té okolnosti, že okresní správa politická udělivši mu koncesi k provozování drogerie, dala tím mlčky i svolení, aby místností zabraných použil pro účely obchodní a živnostenské. Udělení koncese samo o sobě neobsahuje v sobě úředního povolení toho obsahu, že určitých místností dosud k účelům obytným sloužících smí býti použito za provozovnu obchodní neb živnostenskou.
Tvrzení stěžovatelovo, že nejde o byt, nemá tudíž opory ani ve spisech ani v zákoně. Pokládá-li však žalovaný úřad zabrané místnosti právem za byt a zabral je z důvodu přespočetnosti, shledal nejvyšší správní soud. že jednal žalovaný úřad ve shodě se zákonem, zejména když stížnost ani netvrdí, že počet místností stěžovatelem obývaných odpovídá ve smyslu § 5 zákona o zabírání bytů počtu osob, z nichž sestává domácnost stěžovatelova.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 619. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 763-765.