Č. 119.

Úřednictvo (Čechy): 1. Pro rozřešení otázky, má-li určitý zřízenec obce, pověřený pracemi úřednickými, právní charakter úředníka podle zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes., jest rozhodnou okolnost, bylo-li jeho místo usnesením obecního výboru systemisováno jako místo úřednické neb alespoň dodatečně uznáno za místo úřednické. 2. Obecní výbor nemůže své právo systemisovati místa úřednická (§ 32 ob. zříz. pro Čechy a § 7 zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes.) přenésti na žádný jiný orgán obce. Jmenování úředníků obecních smí za platnosti zákona z r. 1908 provedeno býti jen obecním výborem. V době před platností tohoto zákona mohl býti jmenován obecní úředník jako takový i orgánem, jenž k obsazování systemisovaných míst byl obecním výborem zmocněn (§ 32, odst. 2. ob. zříz.).
(Nález ze dne 3. června 1919 č. 2696.)
Věc: Obec král. svob. měst;. Rokycan (adv. Dr. Rudolf Katz z Rokycan) proti Zemské správní komisi král. Českého v Praze (za súčastněnou stranu ing. Ant. Pecha a spol. adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) o jmenování úředníků městských železáren v Rokycanech definitivními úředníky obecními.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Obec král. svob. města Rokycan jest vlastnicí závodů železárenských, které provozuje pod firmou v obecním rejstříku zapsanou »Správa železáren města Rokycan v Klabavě«. Zaměstnanci závodů těch Antonín Pech, inženýr, Jaroslav Ruml, správce válcovny, Jan Wimr, tajemník, Antonín Štěpánek, František Žák, úředníci, František Císař, ciselér, Vojtěch Bohuslav, Karel Páník, úředníci, Celestýn Gabriel, kancel. zřízenec, František Hejrovský, úředník, Karel Šůla, kane. zřízenec, a Viktor (Štěrk, úředník, podali v r. 1912 městské radě v Rokycanech žádost, aby ve smyslu zákona ze dne 29. května 1908 č. 38 z. z. čes. a prováděcích předpisů k zákonu tomu jmenováni byli definitivními úředníky obecními. Alois Čečil, úředník týchž závodů, oznámil v r. 1915 městské radě, že svůj služební poměr považuje za definitivní a žádal, aby mu vydána byla listina o jeho ustanovení.
Obecní zastupitelstvo usneslo se ve schůzi konané 15. září 1915, že žádostem těm nevyhovuje; vycházelo při tom z názoru, že zákon o obec. úřednících z r. 1908 nevztahuje se na úředníky zaměstnané ve výdělečných podnicích obce a že služební poměr žadatelů jest ryze soukromoprávní, Karla Šůlu a Cel. Gabriela že však vůbec nelze za úředníky považovati. Usnesení to potvrdil okresní výbor v Rokycanech uznav zároveň, že služební poměr žadatelů posuzovati jest dle zákona ze dne 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. o obchod. pom.
Zemská správní komise výnosem ze dne 2. března 1917 ku stížnostem žadatelů zrušila rozhodnutí okresního výboru i usnesení obecního výboru a uložila obecnímu výboru, aby žádosti stěžovatelů za definitivní jmenování vyřídil v mezích zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. a prováděcích předpisů k zákonu tomu, rozhodnuv předem o žádostech Celest. Gabriela a Karla Šůly, lze-li jim přiznati povahu úřednickou vůbec čili nic.
V důvodech rozhodnutí toho vyslovila zemská správní komise názor, že úředníci všech podniků obecních i výdělečných mají povahu úředníků obecních ve smyslu zákona o ob. úř. z r. 1908, odvolávajíc se zejména na ustanovení čl. 1 prováděcích předpisů ohledně osob, které před platností zákona z r. 1908 ustanoveny byly usnesením obecního výboru a činný jsou ve službě ústavů a podniků od obce zřízených, dále vyslovila názor, že používání specielního zákona o ob. úř. z r. 1908 nemůže býti alterováno zákonem o obchodních pomocnících a zaujala ke tvrzení rozhodnutí naříkaných, že stěžovatelé nejsou obecními úředníky podle zák. z r. 1908 proto, že obecní výbor nejednal ani o ustanovení jejich ani o systemisování úředníků železárenských a že ustanovení jejich předsevzato bylo pouze ředitelstvím železáren, stanovisko své tak, že nepokládá řešení otázky této toho času za aktuelní, poněvadž řešení toto je vyhrazeno příštímu usnesení ob. výboru, jemuž bude se zabývati též dosahem plné moci dané ředitelství železáren podle čl. 42 obch. zák., jakož i otázkou, zda někteří stěžovatelé (Karel Šůla, Celestýn Gabriel) mají povahu úřednickou čili nic, poněvadž obec. výbor otázku tuto řešil bez předchozího šetření.
Na základě tohoto rozhodnutí jednal obecní výbor města Rokycan o žádostech úředníků železáren v zasedání konaném dne 22. června 1917 znova, zkoumal jak žadatelé do služeb obce byli přijati a jak služební poměry jejich byly upraveny, a učinil usnesení:
1. že se Celestýnu Gabrielovi a Karlu Šůlovi přiznává povaha úředníků, . že se Antonínu Pechovi, Jaroši Rumlovi, Janu Wimrovi, Antonínu Štěpánkovi, Františku Žákovi, Františku Císařovi, Vojtěchu Bohuslavovi, Karlu Páníkovi, Františku Hejrovskému, Celestýnu Gabrielovi, Karlu Šůlovi, Viktoru Štěrkoví a Aloisu Cecilovi povaha obecních úředníků nepřiznává a žádostem jejich, aby ve smyslu zák. o ob. úř. z r. 1908 jmenováni byli definitivnímu úředníky obecními, se nevyhovuje.
Obecní výbor dovozuje v usnesení svém, že ani jediný z uvedených žadatelů nebyl ustanoven dle § 32 ob. zříz., pokud se týče dle zák. o ob. úř. z r. 1908, neboť přijati byli do služeb obce způsobem soukromoprávním, po zákonu nepřípustným, ježto služební poměr úředníků obecních jest veřejnoprávní.
Ani ředitel železáren ani prokuristé nebyli zmocněni obecním zastupitelstvem k přijímání úředníků. Prokuristům bylo právo ustanovovati úředníky dle čl. 5, odst. 6. instrukce platné od 20. srpna 1889 usnesením ob. zastupitelstva výslovně odňato. Řediteli Salzmanovi nepříslušelo rovněž právo to dle čl. 4. smlouvy služební. Pokud pak služební poměry jejich byly předmětem usnesení ob. zastupitelstva, projevilo toto skutkem i výslovným prohlášením vůli, aby se obecními úředníky nestali, zejména též tím, že ve schůzi konané dne 22. srpna 1908 nevyhovělo žádosti úředníků železáren, aby přijati byli do pensijního fondu městského úřednictva a vyslovilo, že úředníci ti mají býti přihlášeni ku pensijnímu pojištění soukromého úřednictva, že pak založilo v r. 1913 zvláštní fond pensijní pro úředníky železářské.
Ve stížnosti z uvedeného usnesení obecního zastupitelstva k okresnímu výboru podané vznesli stěžovatelé námitku věci rozsouzené dovozujíce, že usnesením zemské správní komise ze dne 2. března 1917 byla původní rozhodnutí obecního i okresního výboru změněna po stránce názoru právního a že vysloveno bylo způsobem pro obec rokycanskou závazným, že služební právní poměr všech úředníků městských železáren žádost o definitivní ustanovení podavších má posuzován býti jedině dle předpisů zemského zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., pokud se týče dle prováděcích předpisů k zákonu tomu, že rozhodnutím tím byla otázka ta s konečnou platností rozhodnuta, že proto nepříslušelo již obecnímu výboru rozhodovati o povaze služebního poměru žadatelů, nýbrž jen o tom, zdali ustanovení jest skutečné (definitivní) ve smyslu uvedených předpisů.
Okresní výbor usnesením ze dne 9. prosince 1917 nevyhověl stížnosti, zamítnuv námitku věci rozsouzené.
Rozhodnutí to spočívá na úvaze, že zemská správní komise enumciátem rozhodnutí svého z 2. března 1917 nerozhodla, že se stěžovatelé uznávají za obecní úředníky, ve věci samé hlavně pak na úvaze, že místa, žadatelům udělená, nebyla systemisována, kterážto podmínka musí býti splněna i při úřednících ustanovených před platností zákona o ob. úř. z r. 1908, dále že ani městská rada ani ředitel nebo prokuristé železáren nebyli od obec. zastupitelstva zmocněni k ustanovování úředníků v obecních železárnách a že nebylo šetřeno formálních předpisů zákona z r. 1908, pročež také jmenování úředníků těch nemohlo nabýti právní moci. Stížnosti do rozhodnutí toho všemi žadateli podané vyhověla zemská správní komise král. Českého výnosem ze dne 26. června 1918 č. 52041 zrušila v odpor vzaté rozhodnutí okresního výboru, jakož i usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917 jako zákonem neodůvodněné a uznala, že všichni stěžovatelé jsou definitivními úředníky obecními, ustanovenými ve službách obce král. svob. města Rokycan.
Rozhodnutí to spočívá v podstatě na těchto úvahách:
1. Námitka věci rozsouzené jest odůvodněna, neboť enunciátem rozhodnutí zemské správní komise ze dne 2. března 1917 bylo s naprostou jistotou vysloveno, ze všichni stěžovatelé až na Celestýna Gabriela a Karla Šůlu jsou obecními úředníky po rozumu zákona o ob. úř. z r. 1908 a že obecnímu výboru náleží usnésti se jedině o definitivním jmenování úředníků těch.
2. Trvajíc na tomto svém stanovisku, vyslovuje se zemská správní komise o právních názorech, z nichž rozhodnutí naříkaná vycházejí, v podstatě takto:
1. Poměr úředníků obecních k obci je ryze soukromoprávní. Zákon z 29. května 1908 č. 35 z. z. upravuje pouze otázku majetkového postavení obecních úředníků, aniž se dotkl dosavadního služebního postavení jejich vůči obci jako zaměstnavatelce.
2. Nešetření předpisů zákona o ob. úř. z r. 1908 a prováděcího nařízení k němu při jmenování úředníků železáren zakládá sice vadnost celého řízení a má tedy i podstatný vliv na ustanovení úředníků těch, avšak obec rokycanská jako strana v tomto sporu nemůže se námitkou tou brániti a dovolávati se chyb, které zavinila ona sama, pokud se týče její zákonné zastupitelstvo, když na ustanovení úředníků železáren si nikdo ze súčastněných nestěžoval a okresní výbor nepoužil práva jemu v § 43 cit. zák. vyhrazeného a když úředníci, o něž jde, nabyli již subjektivních materielních práv ze svého služebního poměru vůči obci, ježto jinak by byla právní ochrana obecních úředníků vytvořená zákonem z 29. května 1908 ilusorní.
3. Obecní výbor uděliv obchodní plnou moc představenstvu svého obchodního podniku, nese plnou měrou též závazky, které vzešly z použité této plné moci pro obec jako principála, tedy i z ustanovení obecního úřednictva; že by v daném případě obchodní plná moc byla nějak obmezena a že by o obmezení tom byli měli vědomost úředníci ustanovení, nebylo vůbec tvrzeno, takže platí tu ustanovení čl. 43 obch. z. Řešení otázky té nespadá ostatně do kompetence zemské správní komise.
3. Dle § 8 zák. z r. 1908 může obec dobu provisoria ustanoviti libovolně. Jakmile však doba provisoria byla jednou určena, nebo následkem opomenutí ustanovení lhůty takové nabyl platnosti předpis odst. 1 § 8 cit. zák., vznikla pro obec bezpodmínečná povinnost úředníka, jenž až do uplynutí lhůty výpovědní neb doby provisoria ve službě byl ponechán, jmenovati definitivním.
Poněvadž všichni stěžovatelé byli ponecháni přes uplynulou dobu provisorního ustanovení, anebo, kde doba provisoria stanovena nebyla, po dobu jednoho roku ve službách obce, nabyli tím práva na definitivní jmenování.
Stížnost obcí rokycanskou k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká zmatečnost a nezákonnost naříkaného rozhodnutí a dovozuje v podstatě toto: . Naříkané rozhodnutí spočívá na mylném a spisům odporujícím předpokladu, že usnesením zemské správní komise z 2. března 1917 bylo již rozhodnuto, že úředníci železáren, žádost o definitivní jmenování podavší, jsou obecními úředníky ve smyslu zákona o ob. úř. z r. 1908, neboť otázkou tou se zemská správní komise v usnesení onom vůbec nezabývala a uložila rozhodnutí o ní obecnímu výboru.
2. Naříkané rozhodnutí si odporuje v důvodech svých, tvrdíc v odst. 1., že prvním rozhodnutím svým zemská správní komise ani Celestýnu Gabrielovi ani Karlu Šůlovi povahu obecních úředníků nepřiznala, v odst. 2. však poukazuje k tomu, že již původním rozhodnutím byla všem stěžovatelům, tedy i oběma právě jmenovaným povaha ta přiznána, dále je v odporu s usnesením obecního výboru z 22. června 1917, když v odst. 7. tvrdí, že obecní výbor přiznal Cel. Gabrielovi a Karlu Šůlovi povahu úřednickou a tedy také povahu úředníků obecních.
3. Názor zemské správní komise, že služební poměr obecních úředníků je ryze soukromoprávní odporuje právnímu názoru, panujícímu v teorii i v judikatuře správního soudu o zákonu o ob. úř. z r. 1908.
4. Zemská správní komise nezkoumala, jak každý jednotlivý žadatel byl do služeb obce přijat, nýbrž posuzuje všecky případy stejně, jako by byli prokuristé železáren ustanovili všechny úředníky a mylně vykládá dosah ustanovení čl. 42 obch. zák. Spisům odporuje tvrzení zemské komise, že nebylo tvrzeno nějaké obmezení prokury, ježto plná moc prokuristů obmezena byla instrukcí danou jim obecním výborem, kterou vyloučeni byli z práva, ustanovovati úředníky. Spisům odporuje také tvrzení v odst. 5 důvodů, že usnesení obecního výboru zaujímá stanovisko, že úředníci železáren podléhají zákonu o obchodních pomocnících.
5. Názor zemské správní komise, že obec rokycanská nemůže vytýkati nešetření zákonných předpisů při ustanovení úředníků, poněvadž je sama zavinila a nikdo si na opomenutí to nestěžoval, okresní výbor pak svého práva dozorčího nepoužil, je mylný, poněvadž obec neměla úmyslu ustanoviti úředníky železáren jako úředníky obecní a přijala je proto smlouvami soukromoprávními, dále proto, že okresní výbor má dle § 43 zák. z r. 1908 povinnost, zkoumati způsob ustanovení obecního úředníka, i když si na to nikdo nestěžoval a i když úředník byl přijat do služeb obce před platností zák. z r. 1908.
6. Nárok na definitivní ustanovení úředníka předpokládá, že úředník byl dle zákona řádně ustanoven, zejména že jde o místo úřednické systemisované.
7. Výrokem naříkaného rozhodnutí, jímž prohlášeni byli úředníci, o něž jde, za definitivní úředníky obecní, zasáhla zemská správní komise neoprávněně v organisační volnost obce a překročila meze své kompetence, poněvadž dle § 40 odst. 3 zák. o ob. úř. z r. 1908 není zemský výbor nikdy oprávněn, úředníka ve smyslu tohoto zákona ustanoviti.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Naříkané rozhodnutí spočívá především na názoru, že již usnesením zemské správní komise ze dne 2. března 1917 čís. 135381 bylo pravoplatně rozhodnuto, že úředníci městských železáren, o něž tu jde jsou úředníky obecními, že proto obecnímu výboru nepříslušelo již o otázce té rozhodovati a že se měl zabývati jen otázkou skutečného (definitivního) ustanovení úředníků těch podle zákona o ob. úř. z 29. května 1908 čís. 35 z. z.
Názor ten není však ani sentencí, ani důvody onoho rozhodnutí opodstatněn a odporuje přímo jeho obsahu.
Zemská správní komise v rozhodnutí uvedeném vyslovila jen všeobecnou právní zásadu, že úředníci zaměstnaní při správě výdělečných podniků obecních, včetně těch, kteří byli ustanoveni před platností zákona o ob. úř. z roku 1908 usnesením obecního výboru, nejsou již z toho důvodu, že jde o výdělečné podniky obce, vyňati z platnosti zákona z r. 1908, nýbrž že i oni jsou úředníky ve smyslu zákona tohoto, jsou-li u nich dány předpoklady v čl. 1., odst. 1. provád. předpisů. Zemská správní komise nezkoumala však konkrétně jednotlivé případy, o něž tu jde, v tom směru, zdali žadatelé byli dle zákona jako úředníci obecní náležitě ustanoveni, naopak výslovně prohlásila, že nepokládá za aktuelní rozhodnouti o námitkách obce, že stěžovatelé nemohou za obecní úředníky ve smyslu zák. ze dne 29. května 1908 proto býti pokládáni, že obecní výbor nejednal ani o ustanovení jejich, ba ani o systemisování míst úřednických pro obecní železárny, nýbrž že ustanovení jich předsevzato bylo pouze ředitelstvím železáren. Zemská správní komise vyhradila pak řešení otázky té, jakož i otázky, zdali Celestýn Gabriel a Karel Šůla mají vůbec povahu úředníků, příštímu usnesení obecního výboru.
Poněvadž obec rokycanská namítala, že pro obecní železárny nebylo žádného úřednického místa systemisováno a zemská správní komise mluví v rozhodnutí svém všeobecně jen o stěžovatelích, jest zřejmo, že uložiti chtěla a uložila obecnímu výboru, aby ohledně všech stěžovatelů zkoumal a se usnesl, zda jim přiznává povahu úředníků obecních ve smyslu zákona o ob. úř. z r. 1908, tedy jako úředníků na základě zákona náležitě stanovených. Ostatně nemohla ani zemská správní komise v prvním rozhodnutí svém otázku náležitého ustanovení jednotlivých úředníků železáren řešiti, poněvadž nižší stolice do té doby tak neučinily. Obecní výbor v usnesení svém ze dne 15. září 1915 vyslovil se jen mimochodem a zcela povšechně, že úředníci železáren byli ustanoveni způsobem, který dokazuje, že služební poměr jejich byl ryze soukromoprávní, že většina žadatelů nebyla ustanovena obecním zastupitelstvem, nýbrž městskou radou nebo prokurou nebo ředitelem Salzmannem.
Rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 2. března 1917 může proto dle jeho znění i dle obsahu rozhodnutí nižších stolic přikládán býti jen ten smysl, že jím zrušena byla rozhodnutí obou nižších stolic jednak pro mylný názor jejich, že se zákon o ob. úř. z r. 1908 nevztahuje na úředníky zaměstnané v obecním výdělečném podniku, jednak i proto, že nezkoumaly, zda byli úředníci ti dle zákona řádně ustanoveni. Výnosem tím pak bylo uloženo obec. výboru, aby v tomto posledním směru zkoumal, jsou-li splněny všechny předpoklady zákonné pro přiznání charakteru obecních úředníků žadatelům. Obecní výbor v usnesení svém ze dne 22. června 1917 dovozuje ohledně každého jednotlivého zaměstnance železáren zvláště, že zmíněných předpokladů tu není a uplatňuje jako nejdůležitější námitku, týkající se všech žadatelů, o něž jde, že obec neměla vůli, síly zaměstnané v podniku železárenském ustanoviti jako úředníky obecní, a že proto také nesystemisovala žádného místa úřednického pro železárny.
Námitka tato jest o sobě velmi závažná. Nelzeť každého, kdo ve službách obce se nalézá a vykonává práce, které se jako práce úřednické ve smyslu zák. o ob. úř. z r. 1908 kvalifikují, pokládati již proto za úředníka ve smyslu tohoto zákona.
Obec má dle § 32 ob. zříz. zásadně úplnou volnost, ustanoviti pro práce, jež představenstvu dle samostatné i dle přenesené působnosti konati náleží, tedy i pro práce úřednické, síly pomocné (odst. 1 § 32 ob. zř.) aneb úředníky k tomu konci zvláště zřízené (odst. 2 § 32 ob. zř.). Tato organisační volná moc obce byla zákonem o ob. úř. z r. 1908 v § 1 a 7 se vším důrazem uznána a zachována a jednotlivými předpisy jen v některých směrech doplněna a obmezena. Zákon tento rozeznává totiž přísně mezi úředníky, jejichž služební poměry upravuje, a silami pomocnými a jinými zřízenci, na něž se dle § 44 ustanovení zákona toho nevztahují. Vyjma obligatorní ustanovení úředníka pro obor služby konceptní (§§ 3, 6 cit. zák.) záleží jedině a výhradně na vůli obce, pokud se týče jejího zákonného zastupitelstva, má-li pro práce úřednické ustanoven býti »úředník« ve smyslu zák. z r. 1908 či jen síla pomocná.
Z toho následuje, že jest v případech těchto jen jediné kriterion pro rozhodnutí otázky, zda určitý zřízenec ve službách obce ustanovený a pracemi úřednickými pověřený jest opravdu úředníkem po rozumu zák. z r. 1908, či jen pouhou silou výpomocnou a tímto kriteriem že jest okolnost, zdali místo jím zastávané bylo zřízeno (systemisováno) platným usnesením obecního výboru jako místo úřednické čili nic.
Systemisování to nemusí se však státi formálním usnesením obecního výboru, obsazení místa úřednického předcházejícím, stačí zajisté, lze-li z okolností konkrétního případu bezpečně souditi, že vůle obecního výboru směřovala k tomu, aby místo bylo buď jako úřednické systemisováno nebo za systemisované pokládáno, a může vůle ta i dodatečně po obsazení místa takového projevena býti.
Bylo tudíž ohledně každého jednotlivého žadatele zkoumati, zdali obec rokycanská měla a platně projevila vůli, třebas i dodatečně, místo žadateli udělené jako místo úřednické zříditi aneb je za takové pokládati, a zdali osoba, o niž jde, na toto místo byla platně a řádně, zejména od subjektu k tomu oprávněného jmenována. Zkoumání to však žalovaný úřad ncpředsevzal, jednak proto, že mylně pokládal otázku tu již za rozřešenou, jednak proto, že vycházel z chybného právního nazírání na věc.
Chybné toto právní nazírání záleželo vedle již uvedeného i v tom, že žalovaný úřad měl za to, jakoby okolnost, že jde o soukromoprávní podnikání obce, připouštělo výjimku z imperativního předpisu § 32, odst. 2 ob. zř. a § 7, odst. 1. zák. z 29. května 1908, dle něhož jedině obecnímu výboru přísluší usnášeti se na systemisování míst úřednických a působila, že i jmenování sil provedené ředitelstvím nebo prokuristy podniku obecního, nahraditi může usnesení zmíněnými předpisy obecnímu výboru vyhrazené.
Nesprávnost tohoto stanoviska plyne již z toho, že zákon nedopouští přesunu kompetencí jím nařízených, že zejména není přípustno, aby obecní výbor úkony, jež výlučně jemu zákon obligátorními předpisy svěřuje a ukládá, přenésti směl na jiný orgán, na př. na městskou radu anebo nějakou komisi, tím méně na pouhé zřízence obce.
Nemohl tudíž nikdo jiný než jen obecní výbor usnésti se o systemisování míst, o něž jde, jako míst úřednických.
Pokud však jde o jmenování účastníků úředníky, t. j. o propůjčení míst již systemisovaných určitým osobám, nutno ovšem rozeznávati, zda jde o ustanovení úředníka před platností či za platnosti zákona o ob. úř. z r. 1908.
Dle § 32, odst. 2. ob. zříz. měl obecní výbor volnost ustanoviti, jak se mají úředníci jmenovati, a mohl tedy obecní výbor výkon svého práva, ustanoviti úředníka, přenésti na jiný orgán obce.
Za platnosti zákona o ob. úř. z r. 1908 může však dle § 7 tohoto zákona vždy jedině obecní výbor úředníka ustanoviti volbou a nemůže tuto svou praeregativu přenésti na jiný orgán obce.
Jest tudíž §em 7 cit. zák. zmíněná možnost delegace ohledně výkonu práva jmenovacího obecnímu výboru příslušícího vyloučena.
Tyto zásady bude nutno položiti za podklad při zjištění a rozhodnutí, jež ohledně každého jednotlivého žadatele zvláště o tom jest provésti, zdali ustanovení jeho spočívá na nějakém platném usnesení obecního výboru, které by za systemisování dotčeného místa jako místa úřednického bylo lze pokládati a byl-li tu platný akt, kterým žadateli místo úřednické bylo uděleno.
Námitkami, vztahujícími se na otázku platnosti jednotlivých usnesení obecního výboru, ustanovení sil pro obecní železárny se týkajících, jakož obzvláště námitkou, že nebylo při ustanovení jednotlivých zaměstnanců železáren za platnosti zákona o ob. úř. z r. 1908 šetřeno formálních předpisů v §§ 7 a 9 zákona toho daných, nebylo lze se nyní nejvyššímu správnímu soudu zabývati, ježto má-li dle uvedeného zemským správním výborem teprve zkoumána býti platnost, obsah i význam jednotlivých usnesení obec. výboru v úvahu tu přicházejících, musí zemský správní výbor také ještě i námitky uvedené učiniti předmětem své kognice a není tu tudíž v tom směru dosud rozhodnutí konečného (§ 5 zák. o spr. soudě). Otázka, zdali služební poměr úředníků obecních je povahy veřejnoprávní či soukromoprávní, nemá pro posouzení a rozhodnutí této sporné věci žádného významu a nebude proto ani při novém rozhodování o věci třeba, otázce té věnovati bližší pozornost.

Citace:

č. 119. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 262-269.