Č. 8292.

Občanství státní:* Pouhé nevykonání slibu podle § 2 zák. č. 64/18 nemusí ještě býti odepřením slibu toho podle § 1 odst. 3 lit. e) zák. č. 152/26.
(Nález ze dne 13. prosince 1929 č. 21394.)
Věc: Petr K. v M. proti ministerstvu vnitra o udělení čsl. státního občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lově žádosti za udělení čísl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, ježto podle § 1 cit. zák. mají nárok na udělení čsl. stát. občanství za splnění ostatních zákonných podmínek pouze ti státní občané býv. Uherska, kteří z nároku tohoto nejsou podle ustanovení § 1 : 3 cit. zák. vyloučeni. Žadatel však, jak konaným šetřením bylo zjištěno, odepřel složiti slib poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/18, a nebyl proto na svém služebním místě ponechán ani později přijat, takže jest dle § 1 : 3 lit. e) cit. zák. z nároku vyloučen. Žadatelovo tvrzení, dotvrzené svědeckými výpověďmi svědků jím uvedených, nelze míti za věrohodné vzhledem k rozcházejícímu se tvrzení žadatele o dnu složení shora zmíněného slibu, a to tím spíše, ježto žadatel, jak konaným šetřením bylo zjištěno, odepřel také složiti služ. přísahu vojenskou, nařízenou rozkazem vrch. velitelství čsl. vojsk ze 17. července 1919, kterou byli povinni vykonati všichni akt. železniční zaměstnanci na Slov. a Podk. Rusi v roce 1919.
O stížnosti nss uvážil:
Ustanovení § 1 odst. 3 bodu e) úst. zák. z 1. července 1926 č. 152 Sb. zní: »Z nároku (sc. na udělení čsl. stát. občanství) jsou vyloučeni, kteří odepřeli složiti slib poslušnosti podle § 2 zák. čís. 64/18 a nebyli proto na svém služ. místě ponecháni a ani později přijati.«
Slovní znění cit. ustanovení nepřipouští jiný výklad, než že — má-li nastati vylučovací důvod z nároku na udělení čsl. stát. občanství, musí být i splněny oba předpoklady, že totiž dotyčná osoba odepřela složiti slib poslušnosti dle § 2 zák. č. 64/18 a nebyla proto na svém služ. místě ponechána a ani později přijata a že obě tyto okolnosti musí býti k sobě v kausální souvislosti. To znamená, že jen osoba, která nebyla pro odepření slibu poslušnosti dle § 2 zák. č. 64/18 na svém služ. místě ponechána, resp. později přijata, čili u níž tvořilo odepření uvedeného slibu důvod pro dotyčná opatření úřadu, jest z nároku dle § 1 cit. zák. vyloučena. Dále jest z výrazu »odepřel-li« v zákoně užitého zjevno, že tu musí býti projev vůle dotyčného zaměstnance, že nehodlá slib složiti a to buď výslovný nebo z konkludentních činů jasně plynoucí. Konečně konkretisuje zákon sám přesně pojem onoho slibu tím, že pouze na odepření slibu poslušnosti dle § 2 zák. č. 64/18 pojí — je-li i druhý předpoklad splněn — následek ztráty nároku, takže odepření jakéhokoliv jiného slibu jest v této relaci zcela nerozhodné. Z výkladu tohoto se podává, že nějaká neloyálnost vůči čsl. republice sama o sobě, i kdyby byla nesporná, nezakládá ještě ztrátu nároku na udělení čsl. stát. občanství dle § 1 : 3 lit. e) zák. č. 152/26, nýbrž že se musí projeviti určitým způsobem, totiž odepřením onoho slibu poslušnosti a, že pak k tomu musí přistoupiti ještě druhá okolnost, totiž neponechání na dosavadním služ. místě pro odepření slibu. Pro názor, že neloyálnost nezakládá ještě sama o sobě ztrátu nároku, svědčí i ustanovení bodu b), dle něhož k projevení nepřátelského smýšlení vůči Čsl. republice musí přistoupiti ještě dobrovolné opuštění území tohoto státu. Další oporu pro tento výklad má nss ostatně i ve zprávě ústavního a rozpočtového výboru tisk č. 514 z roku 1926 k § 1.
Aplikuje zásady shora vyvozené na dnešní případ, dospěl nss k těmto výsledkům:
Žal. úřad vychází ve svém rozhodnutí z předpokladu, že st-l odepřel složiti slib poslušnosti dle § 2 zák. č. 64/18 a že nebyl proto na svém služ. místě ponechán ani později přijat. V důvodech uvedl úřad přede- vším, že neuznal st-lovo tvrzení, dotvrzené svědeckými výpověďmi svědků jím uvedených, že totiž slib skutečně složil, za věrohodné, poněvadž jeho tvrzení o dnu složení slibu se rozcházejí; tím naráží na protokolární výpovědi st-le, kde tento jednou udal, že se to stalo dne 19. listopadu 1919, jednou pak, že slib složil v červenci 1919. Tato okolnost jest však vzhledem k shora řečenému zcela irelevantní, neb i kdyby bylo pravdou, že st-l vůbec slib poslušnosti nesložil, neměla by tato okolnost za následek ztrátu nároku, poněvadž zákon tento důsledek pojí výslovně jen na odepření slibu a nesložení slibu samo o sobě nerovná se ještě vždy odepření slibu. Také z další žal. úřadem uvedené okolnosti, že st-l odepřel složiti služební přísahu vojenskou — což st-l ovšem vůbec popírá — nelze ještě vůbec soudili na to, že odepřel i složiti slib poslušnosti dle § 2 zák. č. 64/18, kdyžtě se jedná o slib zcela jiné povahy.
Pojí-li však zákon na odepření slibu poslušnosti tak dalekosáhlé důsledky, musí takováto okolnost býti bezvadně zjištěna a nelze se spokojiti pouhou pravděpodobností.
Ve zprávě ředitelství stát. drah v Košicích ze 3. listopadu 1927 se konstatuje, že nelze udati, zda a kdy Petr K. slib poslušnosti složil, protože není o tom záznamů a že dle těchto se pouze zjistilo, že odepřel složití voj. přísahu, nařízenou rozkazem vrch. velitelství čsl. vojsk ze 17. července 1919; dále jest uvedeno, že člen perlustrační komise inspektor B. sděluje, že K. nebyl převzat proto, že byl cizím — rumunským — státním příslušníkem a že odepřel složití slib. — Ježto ve správních spisech mimo právě uvedenou výpověď insp. B. není obsaženo nic, z čeho by žal. úřad mohl čerpati podklad pro závěr, že st-l složení slibu odepřel a že nebyl proto ve službě ponechán, je zjevno, že dovolávaje se výsledku konaného šetření, měl žal. úřad na mysli jedině uvedenou výpověď. Tato výpověď, na níž žal. úřad založil své rozhodnutí, nebyla však, jak ze spisů správních plyne, st-li dána k vyjádření a nebyla mu poskytnuta možnost, aby proti ní se bránil a event. provedl protidůkazy, jak ve své stížnosti také vytýká. — — —

Citace:

č. 8292. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 516-517.