Č. 947.

Pozemková reforma: I, * Doručil-li státní pozemkový úřad své rozhodnutí, že převezme určitý statek zabraný, proti předpisu § 3 zák. náhr. vlastníkovi bez součinnosti příslušného knihovního soudu sám, je celý akt nezákonný. — II. * Přezkoumáni výroku státního pozemk. úřadu o přejímací ceně za převzatý majetek pozemkový je přeneseno na soud jmenovaný v § 46 zák. náhr. počínajíc dnem doručení příslušného rozhodnuti pozemk. úřadu (§ 44 l. c) v celém rozsahu, tedy jak co do otázky meritorní, tak i pokud jde o otázky formelní, zejména také, stalo-li se doručení rozhodnutí správně a kterým, dnem počíná běžeti lhůta rekursní. — III. * Státní pozemk. úřad není dle zákona oprávněn, připojiti k příkazu, aby mu vlastník zabraného statku podal do určité lhůty vyžádané vysvětlivky a údaje o svém majetku pozemkovém dle § 6 zák. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. pohrůžku, že neuposlechne-li, budou pokládány za správné skutkové okolnosti v příkaze naznačené nebo že bude na nemovitý majetek uvalena úřední správa po rozumu § 12 č. 6 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. Sankci potřebnou bylo by lze opříti jen o předpisy cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. (§§ 5 a 6).
(Nález ze dne 21. září 1921 č. 11.596.)
Věc: Leopold H., Isidor Q. a firma E. M., majitelé velkostatku v L. (adv. Dr. J. Neissel z Chebu) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran převzetí statku H.- a V.-L. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost stran výroku o zamýšleném převzetí statku L., pak stran sankcí připojených k vyzvání sděliti data pod čís. 1.—6. uvedená, pokud vyslovují, že má se za to míti, že nebyly placeny vůbec poplatky převodní stěžovatelem, že se nestaly žádné investice cenu statku zvyšující a že v případě neuposlechnutí tohoto vyzvání uvalí se úřední správa — v ostatním se stížnost z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná zamítá.
Důvody: Státní pozemkový úřad vydal do rukou zástupce stěžovatelů Dra L. usnesení, jež má tento obsah:
»Státní pozemkový úřad rozhodl, aby převzat byl po rozumu zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. pro účely pozemkové reformy statek H.- a V.-L.
»Přejímací cenou za statek bude dle 2. odst. § 43 cit. zákona stanovena cena nabývací, t. j. cena, za kterou statek kupní smlouvou ze dne 25. listopadu 1915 byl koupen. Cena ta činí 4200000 K.
»Pozemkový úřad Vás vyzývá, abyste do 14 dnů po doručení přípisu sdělil:
1. co bylo na poplatcích a dávkách zaplaceno z důvodu nabytí statku (předložte platební rozkazy);
2. jaké nemovitosti ubyly a přibyly statku ode dne jeho nabytí vlastníky;
3. jaké užitečné investice, zvyšující ještě dnes podstatně cenu statku, byly učiněny;
4. počet a jména úředníků včetně stálých dělníků, jejich zaměstnání a roční plat na penězích a naturaliích;
5. jména a adresy pachtýřů a nájemců, pak předmět pachtu a nájmu spolu s označením dat pachtovních a nájemních smluv;
6. ohledně kterých nemovitosti, bude uplatňováno právo vlastníků ve smyslu § 11 zábor. zák., a jakou cenu mají nemovitosti, na něž nárok dle cit. normy bude uplatněn, v poměru ke kupní ceně celého statku.
»Připomíná se, že pro ten případ, nedojde-li ve stanovené lhůtě přesná odpověď, bude míti pozemkový úřad za to, že nebyly placeny se strany vlastníků poplatky z důvodu nabytí statku, vyšetří si sám v knihách odpisy a přípisy nemovitostí a zjistí na místě samém stav statku v předpokladu, že nebyly naň vlastníky učiněny investice zvyšující podstatně cenu statku, vyčká pak uplatnění nároku dle § 11 zábor. zák. prostřednictvím soudu, až bude vykonána poznámka převzetí.
»Konečně se podotýká, že vlastníci statku jsou povinni hospodařiti na něm i nadále řádně a vyhrazuje si pozemkový úřad právo použití také ustanovení § 12 čís. 6 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. a uvaliti na statek úřední správu, aby sobě ulehčil převzetí statku, a uvaliti ji zejména tehdy, když nebude vyhověno ve stanovené lhůtě úplně vyzvání obsaženému v tomto přípisu.«
Do tohoto výměru podávají stížnost vlastníci statku a vznášejí v ní tyto námitky: a) Oznámení o převzetí statku jest podati u soudu, v jehož knihách nemovitosti přejímané jsou zapsány, a soud vyrozumí podle předpisů o doručování žalob vlastníka statku s vyzváním, aby do 30 dnů u soudu uplatnil svoje právo dle § 11 zábor. zákona (§§ 2 a 3 zákona náhr.).
Naříkaný výměr byl doručen přímo právnímu zástupci stěžovatelů.
b) Pokud nejsou nařízením stanoveny stupnice cen za přejímaný majetek, jest náhradu za zabraný statek zjistiti odhadem na místě samém, šetříc při tom zásad §§ 42 a 43 leg. cit. (srov. § 41 leg. cit.). V rozporu s těmito předpisy určuje naříkané rozhodnutí náhradu ve výši kupní ceny zaplacené vlastníky dle trhové smlouvy ze dne 25. listopadu 1915.
c) Rozhodnutí o výši náhrady doručiti jest prostřednictvím soudu, a jest proti rozhodnutí přípustným rekurs u soudu (srov. §§ 44 a 46). Poněvadž žalovaný úřad nezachoval tohoto postupu, znemožnil tím stěžovatelům, aby se proti rozhodnutí dovolali odpomoci u soudu.
d) Statek H.-L. je zapsán ve vl. č. —, statek V.-L. pak ve vložce č. —. Hledíc na ustanovení § 45 leg. cit. měla býti náhrada ustanovena pro každý statek zvláště.
e) Příkazy, jak o nich naříkaný výměr mluví pod čís. 1 až 6, odporují zákonu.
Ad 1. Udání nabývacích nákladů má se státi výlučně u soudu, a jest předmětem komisionelního řízení dle § 41 leg. cit.
Sankce stanovená na nedodržení příkazu nemá základu v zákoně.
Ad 2 a 3: Zjištění nemovitostí, jež byly odprodány od statku nebo k němu přikoupeny, pak vyšetření výše investic děje se rovněž při komisi dle § 41 leg. cit.
Ad 4 a 5: Vyzvání tato nemohou míti místa tam, kde jde o rozhodnutí o převzetí statku.
Ad 6: Výzva tato byla by odůvodněna jen tehdy, kdyby pozemkový úřad byl oznámení o převzetí statku učinil prostřednictvím soudu.
f) Stěžovatelé uznávají svoji povinnost hospodařiti řádně na zabraných statcích. Výhrada práva dle § 12 čís. 6 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. však je předčasná. Podmínky použití této normy nejsou splněny — nebyla dána výpověď po rozumu § 13 zábor. zák.
g) Nesplnění příkazů, jak jsou v naříkaném rozhodnutí pod čís. 1 až 6 uvedeny, nemůže nikdy přivoditi stav, který norma § 12 č. 6 zák. ze dne 12. února 1920 má na mysli jako předpoklad pro uvalení úřední správy, a pohrůžka, že bude postupováno dle § 12 č. 6 leg. cit., nebude-li příkazům žalovaného úřadu vyhověno, nemůže se opříti o žádný zákonný předpis.
Návrh zní na zrušení naříkaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
V naříkaném rozhodnutí jest přesně lišiti trojí svojí právní podstatou odchylný výrok. Jest v něm:
A. výrok, kterým žalovaný úřad vyslovuje převzetí statku H.- a V.-L., pak
B. výrok, kterým za přejímaný statek určuje přejímací cenu a konečně C. výrok, kterým přikazuje vlastníkům statku jisté úkony a stanoví sankce pro případ, že by příkazům nebylo v dané lhůtě vyhověno.
O každém z těchto výroků a o námitkách čelících proti každému z těchto výroků jest jednati odděleně.
Ad A. Pokud jde o výrok, týkající se převzetí statku, bylo nejvyššímu správnímu soudu zkoumati právní povahu předpisu § 3 zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., kterým bylo nařízeno, že rozhodnutí pozemkového úřadu, že převezme určitý statek, má býti vlastníku doručeno soudem knihovním (zemskodeskovým). Bylo zejména uvážiti, zda tímto předpisem požadujícím součinnost soudu, stanoven byl pouze jistý způsob právní pomoci, tedy jakási formalita, jejíž zanedbání nedotýká se podstaty věci, či zda součinnost soudu je míněna jako úřední kooperace, bez níž dotyčný akt nemůže býti platně proveden.
Nejvyšší správní soud rozhodl se přistoupiti na stanovisko poslednější, uváživ, že zákon požaduje tuto kooperaci obligatorně, že k soudnímu a to jen k soudnímu doručení pojí určité právní účinky a že zákon nepovolává soud toliko k manipulativní činnosti pouhého doručení, nýbrž že mu přenechává také úřední opatření a rozhodování, jichž snad vyžaduje výkon doručení (§ 4 cit. zák.).
Skládá se tedy v § 2 l. c. zmíněný akt vyrozumění vlastníka o zamýšleném převzetí statku ze dvou částí, z nichž jednu, totiž rozhodnutí, že statek bude převzat, učiní státní úřad pozemkový, kdežto druhá, totiž vyrozumění vlastníka o tomto rozhodnutí, jedině soudem provedena býti může. Obě tyto části musí se uskutečniti způsobem v zákoně předepsaným, má-li býti celý akt platným.
Že jen tak jest rozuměti zákonu, plyne i z úvahy, že státní pozemkový úřad rozhoduje se o tom, že určitý statek převezme, činí také určitou majetkovou disposici, působící vůči dosavadnímu vlastníku, kterážto disposice však platně státi se může jen ve formě zákonem předepsané, t. j. za určené spolučinnosti soudu. Když tedy bylo doručení rozhodnutí pozemkového úřadu o převzetí statku provedeno tímto úřadem samým, pak si úřad ten osoboval pravomoc, která mu nenáleží, což činí doručení, opatřené bez součinnosti příslušného soudu neplatným a tedy celý akt, jehož integrující součástí doručení to bylo, nezákonným.
Ad B. Stížnost, pokud čelí proti výroku o přejímací ceně — výroku toho týkají se námitky uvedené pod b), c) a d) — jest odmítnouti pro nepřípustnost.
Dle § 46 náhr. zákona lze si do rozhodnutí pozemkového úřadu o přejímací ceně stěžovati vlastníku a oprávněným z knihovních práv do 30 dnů ode dne jeho doručení k sborovému soudu I. stolice, v § 46 jmenovanému. Přezkoumání výroku pozemkového úřadu o přejímací ceně jest tedy tímto předpisem, počínajíc dnem doručení příslušného rozhodnutí státního úřadu pozemkového (§ 44 l. c.) přeneseno v celém rozsahu na soud v § 46 jmenovaný, který jest výlučně příslušným indikovati jak o otázce, zda určení přejímací ceny jest meritorně v souhlasu se zákonem, tak i co do otázek formálních, a tedy také rozhodnouti, zda řízení předcházející stanovení přejímací ceny bylo provedeno bezvadně, zejména zda pozemkový úřad postupoval dle §§ 44 a 45 náhr. zákona. Sem spadala by pak ovšem i otázka, zda vyrozumění o určené náhradě, doručené jinak než soudem, má proti stěžovateli právní účinnost a zda lhůta rekursní běží i ode dne takovéhoto doručení.
V důsledku toho jest nejvyšší správní soud k vyřízení stížnosti, pokud vznáší námitky proti rozhodnutí žalovaného úřadu o přejímací ceně, nepříslušným (arg. § 3 a) a § 4 zák. o správ. soudě).
Ad C. Naříkané rozhodnutí, když od stěžovatelů žádá podání jistých vyjádření, má ráz vrchnostenského příkazu. Spojuje také s nevyhověním příkazu důsledky, které mohou pro stěžovatele býti újmou právní i hmotnou. Naříkané rozhodnutí neuvádí zákonného předpisu, o nějž je opřeno. Jest tedy zkoumati, zda existuje zákonná norma, z níž lze odvoditi právo žalovaného úřadu k vydání příkazu se všemi důsledky, jak o nich výše je řeč.
Zákon záborový v § 16, doplněném zákonem ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n. ustanovuje, že zabraný majetek jest vyšetřiti a uvésti v patrnost knihovní poznámkou, že majetek jest zabrán, a že k tomu cíli, aby zabraný majetek byl řádně vyšetřen, mohou býti nařízením učiněna potřebná opatření, a při tom zejména může býti majitelům pozemků nebo jejich zástupcům uložena povinnost ohlašovací.
K provedení tohoto předpisu bylo pak na základě §§ 16 a 20 zábor. zák. vydáno nařízení vlády rep. čsl. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. o vyšetření a uvedení v patrnost zabraného majetku pozemkového. Toto nařízení v § 6 předpisuje, že krom soupisové povinnosti vlastníků zabraného majetku, o níž jednají §§ 1 až 6, jsou osoby soupisem povinné zavázány na vyzvání pozemkového úřadu sděliti i jiná data neb vysvětlení v příčině pozemkového majetku a práv s ním spojených a to ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem.
Cílem výzev uvedených pod čís. 1 až 5 naříkaného rozhodnutí jest vyšetřiti zabraný majetek a zjistiti jistá fakta potřebná k určení přejímací ceny a převzetí zabraného majetku. To platí zejména i o výzvě pod čís. 4 — srovnej v tom směru ustanovení §§ 49 a 50 náhr. zákona — a výzvě ad 5 — okolnosti, jichž zjištění žádá tato výzva, mají význam pro dání výpovědi před skutečným převzetím (srv. §§ 12 a násl. náhr. zákona). Moc ku všem těmto příkazům je dána žalovanému úřadu ustanovením výše citovaného předpisu § 16 zábor. zákona a § 6 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n.
Za tohoto stavu věci nelze důvodně vytýkati, že naříkané rozhodnutí je v rozporu se zákonem, když stěžovatelům dalo příkazy, jak jsou nahoře vypočítány. Nezákonným je však potud, že pro případ, když vlastníci zabraného statku neuposlechnou daných příkazů, jako následek neposlušnosti stanoví předpoklad, že se strany vlastníků přebíraných statků nebyly placeny poplatky z důvodu nabytí jich, a že nebyly na přebírané statky učiněny vlastníky investice zvyšující podstatně cenu jejich, a když jako další důsledek neposlušnosti stěžovatelů stanoví uvalení úřední správy na přebírané statky po rozumu § 12 čís. 6 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n.
Ani záborový zákon ve znění zákona ze dne 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n. ani nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., o něž příkaz žalovaného úřadu je opřen, nemají nikde ustanovení, že by neposlušnost při oznamovací povinnosti měla pro vlastníka nemovitosti následky, jak je vyslovilo naříkané rozhodnutí. Náhradový zákon pro případ, že by výzva k uplatňování nároku dle § 11 zábor. zák. zůstala nezodpověděnou, předpisuje toliko, že se má za to, že vlastník souhlasí se zamýšleným převzetím — předpokladem ovšem je, že výzva byla učiněna v zákonné formě. Pokud pak zvláště naříkané rozhodnutí stanoví přípustnost uvalení úřední správy dle § 12 čís. 6 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., třeba vytknouti, že uvalení úřední správy dle této normy je vázáno na podmínky zákonem přesně vytknuté — musila býti dána osobě hospodařící výpověď po rozumu § 13 zábor. zákona a zavedení úřední správy musilo by podstatně ulehčiti převzetí zabraného majetku nebo zabrániti, by zařízení nebylo zavlečeno. Stěžovatelé právem poukazují na to, že nesplnění příkazů daných žalovaným úřadem stěžovatelům samo o sobě nemůže přivoditi skutkový a právní stav, který norma § 12 čís. 6 leg. cit. má na mysli jako předpoklad úřední správy.
Žalovaný úřad byl by mohl v nedostatku specielního předpisu připojiti k příkazu svému pro případ neuposlechnutí jeho nejvýše pohrůžku odpovídající ustanovením §§ 5 a 6 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., které normují všeobecně zásady pro vynucení splnění příkazů úřadem daných.
Ze všech těchto důvodů bylo o stížnosti rozhodnuto, jak v enunciátě nálezu je uvedeno.

Citace:

č. 947. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 765-770.