Čís. 9218.

K nedostatku plné moci jest přihlížeti i v dovolacím řízení. Nepředložil-li právní zástupce žalující strany plnou moc ani v dovolacím řízení, nechav marně uplynouti lhůtu, jež mu byla poskytnuta k dodatečnému předložení plné moci, jest žalobu odmítnouti.
Dal-li dlužník (vlastník nemovitosti) souhlas k postupu knihovní pohledávky již zaplacené, ale dosud nevymazané, nemůže namítati její zánik. Zákaz § 469 a) obč. zák., nakládati hypotekou, poznamenaný v pozemkové knize při hypotece, platí jen v poměru smluvních stran.
(Rozh. ze dne 27, září 1929, Rv 1 1067/28.)
K rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost přihlásil Otto G. pohledávku 61000 Kč. Několik knihovních věřitelů vzneslo proti přikázání pohledávky odpor. Byvše poukázáni na pořad práva, domáhali se knihovní věřitelé na Ottonu G-ovi, by pohledávka žalovaného nedošla uspokojení z nejvyššího podání a by se peníze na ni vypadajícího dostalo žalobcům podle jejich knihovního pořadí. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu ohledně jednoho ze žalobců, firmy M. odmítl, ohledně ostatních žalobců žalobu zamítl.
Důvody:
Právní zástupce zakročivší za žalující firmu M. neprokázal své zmocnění (§ 30 c. ř. s.) v řízení před prvým a druhým soudem a neučinil tak ani v dovolacím řízení, nechav marně vypršeti lhůtu, jež mu k dodatečnému předložení plné moci podle § 85 c. ř. s. byla poskytnuta. K nedostatku plné moci jest podle § 37 c. ř. s. hleděti z úřadu v každém období rozepře, tedy i v dovolacím řízení. Ana plná moc firmy M. pro právního zástupce za ni zakročivšího nebyla předložena, nebyla tato strana v řízení vůbec zastoupena. Jsou proto rozsudek jakož i celé předchozí řízení podle § 477 čís. 5 c. ř. s. zmatečné, musily býti zrušeny a podle § 478 c. ř. s. bylo vyřknouti odmítnutí žaloby.
Dovolání lze věcně vyříditi jen, pokud se vztahuje k žalobě ostatních žalobců mimo firmu М. V těchto mezích nutno mu však dáti za pravdu. Žalovaný opírá nárok, jemuž žalobci odporují, mimo jiné o postup ze dne 19. února 1926, v němž mu věřitel Osvald H. postoupil spornou pohledávku 61000 Kč s přísl., knihovně zajištěnou na dlužníkově do exekuce vzaté nemovitosti. Nižší soudy pokládají postup za právně bezúčinný, protože postoupená pohledávka podle stvrzenky ze dne 8. října 1925 již před tím zanikla zaplacením. Právem napadá dovolání tento právní názor jako mylný (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Není sporu, že pohledávka dosud nebyla z pozemkové knihy vymazána. Podle § 469 obč. zák. nestačí ke zrušení hypoteky o sobě zaplacení dluhu, nýbrž hypotekární statek zůstane zavázán, pokud se dluh nevymaže z veřejných knih. Zákon stanoví tu výjimku z ustanovení §§ 1442 a 1394 obč. zák., že nikdo nemůže druhému více práv odstoupiti než má, a že práva přejímatelova jsou co do postoupené pohledávky táž jako práva převodcova. Skutečně zaniklá, ale knihovně ještě nevymazaná hypoteka zůstává zatím právně platná a účinná, nemůže bez knihovního výmazu zaniknouti a může i nadále býti předmětem smluvního postupu. Ovšem nemůže postupník postoupenou pohledávku na dlužníku vymáhati, nebyl-li v době postupu bezelstný, věda, že postoupená pohledávka již jest zaplacena, a podle poslední věty § 469 obč. zák. (v doslovu III. novely) může jen vlastník statku po zániku zástavního dluhu převésti zástavní právo na novou pohledávku. Jsou tudíž takto možnosti, by věřitel postoupil zaplacené, ale knihovně nevymazané pohledávky, vytýčeny určité meze. Ale na těch nezáleží, dal-li dlužník (vlastník statku) k postupu pohledávky, jako v souzeném případě v postupní listině nahoře uvedeno, souhlas. V takovém případě nemůže dlužník, vlastník, namítati zánik pohledávky. Zaniklá pohledávka postupem provedeným s jeho souhlasem znovu obživla. Nelze ani namítati, že dlužník, vlastník Josef G., v souzeném případě nebyl oprávněn k postupu svoliti, protože se to příčilo jeho závazku v pozemkové knize pod pol: 27 zapsanému, že postoupenou pohledávku po zaplacení dá podle § 469 a) obč. zák. knihovně vymazati. Závazek ten jest účinný jen v poměru k firmě akciový pivovar v A., proti níž jej převzal. V poměru k ostatním knihovním věřitelům a zejména k žalobcům jest úplně bez významu. Zákaz § 469 a) obč. zák. s hypotékou nakládati, je-li onen závazek ve veřejné knize při hypotece poznamenán, platí přes poněkud široké a celkem povšechné znění zákona jen v poměru smluvních stran. Neobstojí ani námitka, že právní jednání, jímž Josef G. k postupu pohledávky svolil a jej vlastně teprve učinil právně účinným, jest odporovatelné podle § 2 odp. zák., neboť námitku v té příčině žalobci nevznesli v řízení před prvým soudem (§§ 482, 513 c. ř. s.), nýbrž vznesli ji jen pro případ, že by šlo o převedení zástavního práva na novou pohledávku podle § 469 obč. zák., nebo, jak praví, o zřízení vlastníkovy hypotéky. O to však podle vlastního jejich nazírání tu nejde. Ostatně žalobci námitku ani v té příčině, v níž ji vznesli, nijak neopodstatnili přednesem skutkových okolností. Mohl-li Osvald H. podle správného právního názoru tuto hájeného spornou pohledávku žalovanému platně postoupiti, nelze zažalovaný nárok uznati odůvodněným.

Citace:

č. 9218. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 330-332.