NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3688.

Právní účinky vzniku útratové pohledávky (§ 10 vyr. řádu) působí již od doby, kdy byla hlavní pohledávka žalobou uplatňována, a nesejde na tom, že útraty byly přiřčeny teprve po zahájení vyrovnávacího řízení.
Vyrovnávací správce jest oprávněn k rekursu do usnesení, povolujícího exekuci na movité jmění dlužníka. Oprávnění to přísluší ovšem i dlužníku.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1924, R I 233/24.) Na základě žaloby ze dne 3. prosince 1923 byl vydán dne 22. prosince 1923 rozsudek pro zmeškání, jímž byla žalobkyni přisouzena zažalovaná pohledávka a 423 Kč 80 h útrat rozepře. Po podání žaloby bylo zahájeno dne 11. (18.) prosince 1923 o jmění dlužníkově vyrovnací řízení. Žádosti vymáhajícího věřitele za vyrovnávacího řízení o povolení exekuce ku vydobytí útrat 423 Kč 80 h soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud k rekursu vyrovnávacího správce a dlužníka exekuční návrh zamítl. Důvody: Vedlejší poplatky, vzešlé až do zahájení řízení vyrovnacího, požívají téhož pořadí jako pohledávka hlavní a jest bezvýznamno, zda útraty sporu, náležející k těmto vedlejším poplatkům, již byly určeny a věřiteli již přisouzeny, čili nic. Neboť nárok na útraty vzniká podle zákona již okamžikem zažalování hlavní pohledávky a sdílí tudíž její osud. Pohledávka útrat, jejíž výše byla stanovena po zahájení vyrovnacího řízení, spadá tudíž pod pojem »neurčitých« pohledávek, na něž se vztahuje ustanovení §u 14 vyr. ř. a jest proto okamžikem zahájení vyrovnacího řízení právě tak jako pohledávka kapitálová a úroková podrobena právním jeho účinkům. Mohla a měla býti tudíž ve smyslu §u 14 vyr. ř. jak se při kapitálových a úrokových pohledávkách dne 8. ledna 1924 stalo, s touto současně přihlášena, zvláště když v tomto okamžiku již byla výše útrat soudem stanovena. Podle §u 10 vyr. ř. nelze po zahájení vyrovnávacího řízení získati na dlužníkově jmění ani soudcovského práva zástavního ani práva na uspokojení. Poněvadž podle toho, co bylo řečeno, nenáleží vymáhaná pohledávka útrat k právům na odloučení, jež vyrovnávacím řízením nejsou dotčena, bylo rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel neprávem upírá vyrovnávacímu správci oprávnění k rekursu proti usnesení, povolujícímu exekuci na movité věci vyrovnávacího dlužníka. Vždyť přední povinností vyrovnávacího správce jest, aby dbal o zachování a zajištění majetku vyrovnávacího dlužníka v obecném zájmu všech osob, na vyrovnávacím řízení súčastněných, šetře při tom mimořádné opatrnosti (§ 31 (1) vyr. ř. a § 1299 obč. zák.), a ručí účastníkům za majetkové škody, které způsobí, neplní-li řádně povinnosti svého úřadu (§ 32 (3) vyr. ř.). Z toho plyne, že k povinnostem úřadu vyrovnávacího správce také náleží, by zamezil jakékoliv zmenšení majetku vyrovnávacího dlužníka neoprávněnými exekucemi a jest tudíž svým úřadem oprávněn již v zájmu věřitelů, súčastněných na vyrovnávacím řízení, k rekursu proti usnesení, povolujícímu exekuci na dlužníkovy movitosti. Nesejde na tom, že také vyrovnávací dlužník v tomto případě podal rekurs, neboť i on povolenou mobilární exekucí ve svých vlastních právech byl dotčen a má zajisté osobní zájem na tom, aby mu majetek, exekucí postižený, zůstal uchován k jeho disposici. Než ani ve věci samé nelze rekursu přisvědčiti. Útraty sporu, o něž jde, nemají povahy samostatné pohledávky, prýštící z nějakého právního jednání dlužníkova po zahájení vyrovnávacího řízení, nýbrž, jsouce příslušenstvím hlavního nároku, sdílejí i jeho právní osud, jak již rekursní soud správně zdůraznil. Bylo-li však dle §u 10 odstavec prvý vyr. ř. nepřípustno, aby stěžovatel po zahájení vyrovnávacího řízení vedl exekucí zájmem movitých věcí vyrovnávacího dlužníka pro hlavní pohledávku a její úroky, což stěžovatel sám ve svém exekučním návrhu výslovně uznal, platí tato zásada i pro útraty sporu, vymáhané žalobou ještě před vyhlášením vyrovnávacího řízení (§ 7 vyr. ř.) současně s nárokem hlavním, jako jeho příslušenství, které dle §u 24 vyrovnávacího řádu požívají i stejného pořadí s pohledávkou hlavní. Právní účinky vzniku pohledávky útratové, jako příslušenství pohledávky hlavní, působí již od doby, kdy byla hlavní pohledávka žalobou uplatňována, a nesejde na tom, že útraty byly teprve po zahájení vyrovnávacího řízení přiřčeny. Rekursní soud tudíž správně posoudil věc, když exekuční návrh na vydobytí těchto útrat z movitého jmění vyrovnávacího dlužníka zamítl.

Citace:

č. 3688. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 498-500.