Čís. 1284.

Dřívější amnestované trestné činy nejsou vůbec překážkou, by nebyl povolen podmínečný odklad výkonu trestu, bylo-li v amnestii vysloveno, že má býti pokládáno, že amnestovaný nebyl pro přečin odsouzen.
(Rozh. ze dne 5. října 1923, Kr II 429/22.)
Nej vyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do usnesení zemského trestního soudu v Brně ze dne 5. května 1922, jímž byl obžalovanému povolen podmíněný odklad trestu, uloženého mu rozsudkem zemského trestního soudu v Brně ze dne 17. března 1922.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje proti usnesení ze dne 5. května 1922, jež sluší pokládati za dodatek k rozsudku, proti obžalovanému vynesenému a proto, jakož i vzhledem na předpis posledního odstavce §u 7 zákona čís. 562/19 o podmíněném odsouzení připustiti proti němu opravné prostředky jako proti rozsudku samému, zmatek dle §u 281 čís. 11 tr. ř., protože soud povolil obžalovanému podmíněné odsouzení přes to, že obžalovaný odsouzen byl vojenskými soudy v roku 1919 pro zločin k 8měsíčnímu žaláři a v roce 1920 pro přečin k vězení na 6 týdnů, dovolávaje se amnestie, jíž obžalovanému v obou případech trest byl prominut, jakož i právní následky odsouzení, »takže jest pokládati za to, že nebyl odsouzen«. Zmateční stížnost poukazuje na předpis §u 2 zákona o podmíněném odsouzení, jenž v druhém odstavci čítá lhůtu 5 a 10letou ode dne, »kdy byl trest právoplatně prominut«, z čehož státní zastupitelství dovozuje, že prominutí trestu amnestií nemá účinku, že by povolení podmíněného odkladu trestu pro delikt ve lhůtě 5—10leté spáchaný nevylučovalo. Než nemůže býti pochyby, že president republiky, jenž dle §u 2 tr. ř. může naříditi, že trestní řízení nemá vůbec býti zahajováno, nebo, bylo-li zahájeno, má býti zastaveno, takže k odsouzení ani nedojde, může též účinky a rozsah amnestie právoplatných odsouzení dle volného uznání omeziti nebo rozšířiti, proto i vyloučiti následek odsouzení, jaký vysloven jest v §u 2 zákona o podmíněném odsouzení. Ježto v obou amnestiích, o něž tuto jde, výslovně bylo uvedeno, že president republiky, vysloviv abolici trestního řízení, dosud k rozsudku nedospěvšího, při dotyčných právoplatných odsouzeních nejen prominul trest i právní následky odsouzení vůbec, nýbrž i nařídil, že má býti pokládáno, že amnestovaní nebyli pro tyto činy odsouzeni, nelze z takového odsouzení odvozovati ani účinek dle §u 2 zákona o podmíněném odsouzení. Není tedy právně pochybeno, že soud nalézací v těchto odsouzeních neshledal zákonné překážky proti povolení podmíněného odsouzení, i bylo proto zmateční stížnost veřejného obžalobce jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1284. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 387-388.