Č. 8238.

Jazykové právo: I. Vadnost intimátu po stránce jazykové, způsobená stolicí nižší, jde k tíži stolice rozhodovací (nadřízené).
Občanství státní: O běhu opční lhůty podle čl. 3. č. 2 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku ... — věta jako při Boh. A 6991/27.
(Nález ze dne 15. listopadu 1929 č. 5891/28.)
Věc: Dr. Ing. Pavel Ch. v B. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Prejudikatura: ad I.: Boh. A 8071/29 a 8220/29; ad II. Boh. A 6991/27 a CCCIX/27.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud bylo vydáno toliko v jazyku státní ni, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním, došlým k exposituře osp-é v B. dne 4. února 1926 a sepsaným v jazyku německém, prohlásil st-l, že na základě čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. červenve 1920 optuje pro čsl. státní občanství. Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že nemá příčiny učiniti nějaké opatření o opčním prohlášení podle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, podaném teprve po 28. dubnu 1922, a uznati st-le státním občanem čsl., poněvadž není právní normy, z níž by se mohl prohlášením uplatněný nárok na čsl. státní občanství odvozovati. Ani uvedené rozhodnutí, podle něhož osoby starší 18 let získávající polskou státní příslušnost měly míti možnost průběhem jednoho roku počínajíc dnem, kdy toto rozhodnutí se stalo, t. j. dnem 28. července 1920, optovati pro čsl. státní občanství, ani interní dohoda mezi republikou čsl. a polskou, jíž byla pro dloužena tato možnost optovati pro čsl. státní občanství do 28. dubna 1922, není zejména ujednáním, o podrobnostech ku provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu § 19 tohoto zák., poněvadž možnost opce podle rozhodnutí konference velvyslanců a tudíž ani lhůta opční, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem tím upraveny. K tomu nehledě jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády poskytnout i polským stáním příslušníkům do 28. dubna toliko možnost získatí čsl. státní občanství, což se také stalo. Po uplynutí této doby nelze proto ani z tohoto mezinárodního závazku odvozovati nárok na čsl. státní občanství.
Toto rozhodnutí bylo žal. úřadem vyhotoveno v jazyku státním a zsp-ou v Praze, pokud se týče politickou expositurou v B. intimováno stl-i též jen v jazyku státním.
Maje rozhodovati o stížnosti do uvedeného rozhodnutí musil nss přihlédnouti nejprve k námitce, vytýkající, že nař. rozhodnutí jest v rozporu s jazykovým zákonem, poněvadž bylo vydáno pouze v jazyku státním, jakož i k tomu, zda stížnost jest v tomto směru nepřípustná. Po této stránce vycházel nss v souhlase s usnesením odborného plena ze 13. května 1929 z těchto úvah: V době, kdy vydáno bylo nař. rozhodnutí, nebylo positivního předpisu — jakým jest nyní ustanovení 3. odst. § 68 vl. nař. č. 8/28 —, z něhož by se dalo vyvozovati, že činnost intimační spadá do výhradně kompetence vyšší stolice rozhodovací a že tedy nespadá v kompetenci úřadu podřízeného, intimaci provádějícího. Než tento nedostatek positivní úpravy nemůže býti na závadu názoru, že intimaci rozhodnutí stolice vyšší stolicí nižší nelze považovali za samostatný akt této stolice nižší, nýbrž za nerozlučnou část samého aktu rozhodovacího. K názoru tomu vede úvaha, že o tom, co jest vlastním a podstatným obsahem rozhodnutí, určeným pro stranu, může rozhodovati jedině úřad rozhodnutí učinivší a že zejména také o otázce jazykové, tedy o nároku, jejž strana podáním v jazyku menšiny vznesla na úřad nadřízený, jest příslušný opět rozhodnouti jen tento úřad a nikoli stolice nižší.
Jest proto na snadě závěr, že disposice, jakým způsobem má býti intimace provedena, byli příslušný učinit i výhradně úřad rozhodující. Neurčil-li tento úřad sám oněch disposicí, nýbrž zaslal jen své rozhodnutí úřadu podřízenému, aby je straně intimoval, lze na tento postup pozírati jako na akt, jímž nadřízená stolice, přenechávajíc opatření, jakým způsobem má býti intimace provedena, stolici nižší, zároveň ji tím zmocnila, aby tak učinila jejím jménem. Jest proto i v době před vydáním vl. nař. č. 8/28 na intimaci rozhodnutí min-a, provedenou úřadem podřízeným, třeba min. nedalo výslovně instrukci, jak má býti intimace provedena, ani nedalo výslovného zmocnění, aby intimace byla provedena jeho jménem, hleděti jako na akt, provedený min-em prostřednictvím podřízené stolice.
Zbývalo by pak zkoumá ti, zda takový akt min-a, je-li jím činěno opatření v otázce jazykové, jest ve smyslu § 5 zák. o ss konečným vyřešením jazykové otázky vzhledem k ustanovení § 7 jaz. zák. Otázku, tuto zodpověděl však nss kladně již v nál. Boh. A 8071/29 a lze pak na důvody tohoto nálezu poukázati podle § 44 jedn. ř.
Řídě se tímto právním názorem uznal nss i v daném případě, že vznesená námitka st-lova jest přípustná. Zkoumaje pak k námitce té nař. rozhodnutí, dospěl k závěru, že po této stránce jest nař. rozhodnutí v rozporní s právním řádem.
St-l tím, že podal k žal. min. podání, sepsané v jazyku německém, uplatnil svoje právo jazykové, založené v jaz. zákoně a spočívající podle § 2 tohoto zák. v tom, že jeho podání má býti žal. úřadem přijato a že o něm má také býti vydáno vyřízení nejen v jazyku státním, nýbrž také v jazyku podání, t. j. německém. Žal. úřad st-lovo odvolání přijal a o něm také věcně rozhodl, jeho vyřízení dostalo se však st-li pouze v jazyku státním. Dlužno tedy rozhodnutí to pojímati tak, že žal. úřad st-li nárok na vyřízení jeho podání také v jazyku německém odpírá. To však činí žal. úřad neprávem.
Přijav st-lovo podání, sepsané v jazyku německém, uznal žal. úřad st-le za příslušníka menšinového jazyka německého. Poněvadž pak věc, již žal. úřadu bylo řešili, vzešla v soudním okrese b-ském, v němž podle posledního sčítání lidu obývá aspoň 20% státních občanů jazyka německého, jsou dány předpoklady, za nichž podle ust. § 2 jaz. zák. měl st-l nárok, aby jeho podání bylo vyřízeno nejen jazykem státním, nýbrž i jazykem německým. Vydal-li tedy žal. úřad své rozhodnutí v konkrétním případě pouze v jazyku státním, porušil jaz. právo st-lovo, plynoucí mu z ustanovení § 2 jaz. zák. a jest proto nař. rozhodnutí v tomto směru nezákonné, pročež je bylo co do stránky jazykové zrušili podle § 7 zák. o ss.
Vedle uvedené námitky jazykové napadá st-l nař. rozhodnutí také ve věci samé a žádá tedy, aby nss rozhodnutí to přezkoumal i po stránce meritorní. Namítá, že rozhodnutí konference velvyslanců, byvši ve sbírce zák. a nař. pod č. 20/25 publikováno, stalo se normou vnitrostátního právního řádu, zakládající pro jednotlivce stihatelná subj. práva a že jednoroční lhůta opční podle čl. 3. tohoto rozhodnutí počala běžeti teprve dnem publikace rozhodnutí ve sbírce zák. a nař., t. j. dnem 11. února 1925 a nebyla tedy v době podání opčního prohlášení proběhlá. O tomto obsahu stížnosti bylo uváženo:
Zabývaje se otázkou, od kdy sluší počítati jednoroční hlůtu, danou pro výkon opčního práva podle čl. 3. č. 2 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, na jehož základě podal své opční prohlášení i st-l, vyslovil nss, opíraje se o usnesení svého odborného plena Boh. A 309/27 v nál. Boh. A 6991/27 právní názor, že jednoroční opční lhůta podle cit. ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců počala běžeti teprve dnem 28. července 1920 a dovodil dále, že skutečnost, že cit. rozhodnutí konference velvyslanců bylo vyhláškou z 18. prosince 1924 publikováno ve sbírce zák. a nař. teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určení, od kdy jest počítati jednoroční opční lhůtu, jejíž počátek jest positivním předpisem čl. 3. č. 2 odst. 1 stanoven na den 28. července 1920. Na tomto právním názoru setrvává nss i v přítomném případě.
Dle toho bylo by lze prohlášení st-lovo, uplatňující právo optovati pro čsl. státní občanství ve smyslu cit. čl. 3. č. 2 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců pokládali za včas podané pouze tenkráte, kdyby podáno bylo do doby jednoho roku ode dne 28. července 1920, pokud se týče, když uvedená roční lhůta byla dohodou mezi zúčastněnými vládami čsl. a polskou prodloužena do dne 28. dubna 1922, kdyby bylo bývalo podáno do této právě uvedené doby. Opční prohlášení podané po této době jest dle toho pokládali za opožděné a jest proto opožděno i opční prohlášení st-lovo, podané teprve v únoru r. 1926.
Pak nelze však shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž vycházeje z téhož názoru, nevzal opční prohlášení st-lovo na vědomí a odmítl učiniti o něm jakékoliv opatření a jest pak stížnost, dovozující opak, bezdůvodná. Sluší ji proto zamítnouti, aniž se třeba zabývati otázkou, zda jest v souhlasu s právními řádem i názor žal. úřadu, že rozhodnutí konference velvyslanců, třeba bylo ve sbírce zák. a nař. publikováno, není právní normou, z níž by pro obor práva vnitrostátního mohla býti dovozována subj. práva jednotlivců.

Citace:

č. 8238. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 400-402.