NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 4369.

Samospráva obecní. — Administrativní řízení: I. Úřední výměr podle § 102 ob. zříz. čes. je platně vydán vůči obci a jí doručen, je-li vydán městskému úřadu a došel-li podatelny městského úřadu. — II. O podání rekursu jménem obce proti opatření politického úřadu, kterým na základě § 102 ob. zř. čes. se zastavuje výkon usnesení obecního zastupitelstva, musí se usnésti obecní zastupitelstvo, a to během rekursní lhůty.
(Nález ze dne 30. ledna 1925 č. 6792/24).
Prejudikatura: Boh. 1577 a 2218 adm.
Věc: Městská obec P. proti ministerstvu vnitra stran odmítnutí rekursu.
Výrok: St ížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v P. usneslo se dne 6. dubna 1921, aby kostelíček Panny Marie za mostem, který jest ve vlastnictví obce p-ské, byl propůjčen i se zařízením církvi čsl. k účelům bohoslužebným. Rozhodnutím z 20. srpna 1921 zastavila osp v P. toto usnesení podle § 102 ob. zř., jelikož ob. zast. vzhledem na výpočet jeho působnosti uvedený v §§ 30—34 ob. zřízení vystoupilo z mezí své působnosti; současně zakázala osp ve smyslu II. odst. § 102 ob. zříz. výkon onoho usnesení.
Odvolání zamítla zsp rozhodnutím z 13. října 1921 jako nepřípustné, poněvadž podle výslovného ustanovení § 102 (in fine) zř. ob. jest podání stížnosti proti opatření podle § 102 ob. zř. vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu, dle spisů však podobného usnesení zastupitelstva tu není.
Podle výpisu ze 17. března 1922 ze sezení ob. zast. v P. konaného dne 12. prosince 1921 schválilo ob. zast. dodatečně podání stížnosti do onoho rozhodnutí osp-é a usneslo se zároveň na tom, aby z rozhodnutí zsp-é podáno bylo odvolání k min. vnitra.
Odvolání dalšímu nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů rozhodnutí zsp-é a v další úvaze, že nelze ani přihlížeti k dodatečnému usnesení ob. zast. z 12. prosince 1921, kterým bylo schváleno usnesení měst. rady v příčině opravného prostředku proti rozhodnutí prvé stolice, jelikož usnesení to stalo se až po uplynutí 14denní lhůty odvolací.
Stížnost do toho podanou neshledal nss důvodnou z těchto úvah: 1. Obsahem rozhodnutí nař. jest toliko jednak výrok o tom, že rekurs podaný do rozhodnutí osp-é z 20. srpna 1921 byl zsp-ou právem jako nepřípustný odmítnut pro shora uvedený nedostatek usnesení ob. zast., jednak výrok o tom, že nedostatek ten není odstraněn tím, že ob. zast. dodatečně podání onoho rekursu schválilo. Vzhledem k tomu může také nss podle §§ 5 a 6 svého zák. jenom zkoumati, zda tyto výroky žal, úřadu jsou po právu, nemůže se však vůbec zabývati mentorní otázkou, zda totiž osp právem či neprávem učinila rozhodnutí shora uvedené; jsou tedy námitky stížnosti, pokud zabývají se tímto meritem věci podle §§ 2 a 5 zák. o ss nepřípustné.
2. Pokud pak jde o shora uvedené dva výroky, jest uvážiti toto:
a)Nss vyslovil již v nál. Boh. 2218 adm. právní názor, že o podání rekursu jménem obce do opatření politického úřadu, kterým podle § 102, odst. 2 obec. zříz. pro Čechy byl zastaven výkon usnesení ob. zast., musí se usnésti obecní zastupitelstvo. Na tomto právním názoru setrvává nss i v daném případě.
V daném případě zastavila osp příslušné usnesení ob. zast. podle § 102 ob. zříz., a bylo by tedy platně podaný rekurs obce lze spatřovati jen v takovém podání, které by — nehledě k jiným náležitostem — spočívalo na výslovném usnesení ob. zastupitelstva (arg. § 102 ob. zř. na konci). Takového usnesení tu v době podání rekursu do rozhodnutí osp-é nesporně nebylo.
Nedostatek ten není nahrazen pouhým usnesením měst. rady z 1. září 1921, poněvadž podle § 7 novely k ob. zř. (zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb.) obecní (městské) radě přísluší usnášeti se jen o oněch věcech, které podle zák. nejsou výslovně vyhrazeny ob. zastupitelstvu; tu však šlo právě o věc, která výslovným předpisem § 102 ob. zř. z roku 1864 ob. zastupitelstvu je vyhrazena. Na tom nemění nic ta okolnost, že případ, o který tu šlo, není výslovně vyhrazen ob. zast. také ještě v § 31 ob. zř.; neboť nehledě ani k otázce, zda věci tohoto druhu by nebylo po případě lze zahrnouti pod některé z ustanovení § 31 č. 1 až 5, není výpočet v č. 1 až 5 § 31 ob. zříz. do té míry výhradný, že by vedle věcí tam uvedených nemohly usnášení ob. zastupitelstva jiným předpisem ob zř. (jako právě se stalo na př. v § 102) anebo i předpisem jiného zákona býti vyhrazeny také ještě věci jiné.
Stejně na tom nemohou nic měniti předpisy dané o pravomoci starosty podle § 56 ob. zř., neboť z předpisu tohoto § naopak by mohlo býti vyvozováno jen právo starostovo k výkonu usnesení ob. zast., nikoliv však domnělé právo jeho, aby svým projevem vůle nahrazoval projev vůle ob. zast, kterého právě podle § 102 k podání rekursu ve věci tam zmíněného je třeba.
Že by pak ob. zastupitelstvo po př. již ve svém původním usnesení ze 6. dubna 1921 o užívání onoho kostelíka bylo starostu zmocnilo, aby —bude-li snad usnesení to politickým úřadem zastaveno — proti případnému takovému rozhodnutí rekurs podal, to stížnost ani netvrdí, a odporovalo by tvrzení takové také spisům.
Bezdůvodně dovolává se dále stížnost toho, že prý tu jde o příliš slovíčkářský výklad § 102 ob. zř., který by důsledně mohl vésti k odmítnutí rekursu podle § 102 usneseného a podaného také již proto, poněvadž by opravný prostředek ten byl — ač zákon na uvedeném místě užívá výroku »rekurs« — označen jako odvolání — a to prý tím spíše, poněvadž »odvolání« a »rekurs« jsou výrazy, kterým civilní řád soudní přikládá zvláštní význam. Ve správním řízení není všeobecně předepsaného výrazu pro označení instančního opravného prostředku, a užívá se tu vedle sebe výrazů různých (odvolání, rekurs, stížnost). Naproti tomu jsou názvy »obecní zastupitelstvo (výbor)« a »obecní rada (představenstvo)« jak podle ob. zř. z roku 1864 tak podle novely č. 76/1919 přesně vymezenými pojmy, z nichž každý označuje zcela striktně určité od sebe zcela různé orgány obce (§§ 13, 14, 15 a jiné ob. zř., §§ 1 a 7 zák. č. 76/1919).
b) Pokud pak jde o druhý výrok nař. rozhodnutí jest uvážiti toto:
Opravný prostředek přípustný podle § 102 ob. zř. proti rozhodnutí osp-é podle § 102 ob. zř. vydaného jest ve smyslu zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. vázán na určité přesně vymezené náležitosti co do lhůty, co do místa podacího a pod.
Rekurs třebas na pravém místě a ve stanovené lhůtě podaný, lze však za řádný opravný prostředek považovati jen tehdy, pochází-li od strany legitimované. Obec má tudíž nárok na to, aby rekurs jejím jménem ve smyslu § 102 ob. zř. podaný, byl podroben meritornímu přezkoušení se strany stolice rekursní jen tehdy, pochází-li od legitimovaného zástupčího orgánu obce, resp. zakládá-li se na projevu vůle legitimovaného takovéhoto orgánu, jímž v daném případě jest ob. zastupitelstvo; náležitost ta musí býti splněna již v době podání rekursu, resp. v době do uplynutí lhůty rekursní, poněvadž projev vůle ob. zastupitelstva nastalý po uplynutí rekursní lhůty nelze již pokládati za včas učiněný opravný prostředek. Tyto náležitosti v daném případě splněny nejsou, neboť po dobu trvání lhůty rekursní proti rozhodnutí osp-é, ob. zastupitelstvo vůli podati rekurs neprojevilo, a projev takového obsahu, který se stal dávno po uplynutí rekursní lhůty teprve usnesením ob. zast. z 12. prosince 1921, jest opožděný.
Jsou tedy oba uvedené výroky nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem.
Pokud st-lka teprve ve stížnosti na nss vytýká, že rozhodnutí osp-é bylo doručeno měst. úřadu, nikoliv ob. zastupitelstvu, je proto zmatečné a nelze rekusní lhůtu čítati ode dne, kdy doručení se stalo měst. úřadu, tedy orgánu, jejž zákon nezná, tedy není ani tato námitka důvodná.
Nehledě ani k tomu, že stížnost sama — jak zjevno z úvodu jejího bodu II. »než nehleďme k tomu . . . « — z této okolnosti nic nevyvozuje, a nehledě ani k otázce, zda námitka ta — nebyvší vznesena již v řízení správním by byla vůbec přípustná s hlediska § 5 zák. o ss, nelze v uvedeném postupu spatřovati ani nezákonnost ani podstatnou vadnost a to tím méně, když měst. úřad jest ve smyslu § 32, 53 ob. zř. jenom pomocným orgánem starosty, a když tento (starosta) jest podle § 55 ob. zř. »prostředníkem v dopisování a jednání obce s venkovem«, takže vyřízení úřadu jest pokládati za dodané obci, bylo-li dodáno příslušnému obecnímu úřadu (podatelně měst. úřadu), a když i v daném případě jest zjevno, že starosta po př. jeho úřadující náměstek o onom výměru zvěděl a měl možnost (i povinnost) učiniti o něm sdělení ob. zastupitelstvu (viz též nál. Boh. 1577 adrh., str. 1044).
Z uvedených úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4369. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 308-310.