Č. 10017.

Cesty: Pozemek, který je ve vlastnictví soukromém, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační.
(Nález ze dne 21. září 1932 č. 10729.)
Prejudikatura: Boh. A 9162/31.
Věc: Obec L. proti zemskému úřadu v Praze o veřejnost cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dvorem l—ckým, jenž dříve patřil k zabranému velkostatku K.-L. a jest nyní stpú-em propachtován Bohuslavu M., vede průchod, jehož pokračování přes M. ústí před B. do okresní silnice. Obecní zastupitelstvo ve L. konstatovalo usnesením z 25. října 1925, že průchod tento jest spojovací cestou, která byla od nepaměti k chůzi a jízdě obecně používána, a to po právu a nikoliv jen výprosou, pročež obecní zastupitelstvo prohlásilo, že majitel dvora jest povinen toto obecné užívání trpěti.
Odvolání podané Bohušem M. z tohoto usnesení obecního zastupitelstva bylo rozhodnutím osk v Bílině z 1. října 1927 zamítnuto, k dalšímu odvolání zrušil však žal. úřad rozhodnutí osk, jakož i usnesení obecního zastupitelstva ve L. z 25. října 1925 a nalezl právem, že průjezd a pěšina dvorem l—ckým k M. není veřejnou komunikací ve smyslu § 28 čes. zříz. obec. a zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., nýbrž že je cestou a pěšinou pouze soukromou. V důvodech uvedeno: »Pěšina a cesta skrze dvůr ve L. směrem k M. vedoucí nemohla býti a není veřejnou, ježto skutečně, jak v odvolání i v jeho doplňcích správně se udává, nikdy nesloužila komunikaci obecné. Naopak ze sdělení býv. vlastníka dvora L. i z výslechu pamětníků je patrno, že byla od pradávna veřejnému obecnému používání odnímána zabraňovacím opatřením vlastníka, který dvůr svůj uzavíral vraty. To tvrdí shodně, jak st-l, tak dřívější vlastník, tak i převážná většina všech dne 3. října 1928 vyslechnutých osob přezvědných, takže tu není zcela žádných pochybností. Z vyjádření dřívějších držitelů l.-ckého dvora z 12. ledna 1926 a z přípisu přídělového komisaře stpú-u v Roudnici n./L. z 28. února 1928 vychází jasně najevo, že projížděti dvorem bylo povolováno pouze povozům s nákladem dlouhého dříví na požádání, průchodu dvorem užíváno pak bylo za dne převážně dělnictvem velkostatku ze sousedních obcí. Ostatním místním obyvatelům byl průchod ve dne pouze trpěn, cizí chodci však nikdy průchodu ani ve dne — Č. 10017 —
neužívali. Z toho ve srovnání s výslechem pamětníků béře se za prokázáno, že nešlo vůbec o užívání obecné, i že průchod a průjezd dvorem l.-ckým k M. nemá povahu cesty nebo pěšiny veřejné. Na soukromý charakter komunikace této ukazuje ostatně i způsob jejího udržování. Pamětníci při výslechu dne 3. října 1928 konaném shodně uvedli, že udržování cesty skrze dvůr l.-cký dělo se vždy na náklad držitele dvora i jest tedy i tato okolnost zcela prokázána. K pojmovým znakům veřejné komunikace náleží její výslovné nebo konkludentní věnování k obecnému užívání (§ 287 o. z. o. a § 4. zák. z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. čes.). V daném případě věnování takové vůbec se nestalo, ba sama nepopiratelná existence uzavíratelných a na noc od pradávna skutečně uzavíraných vrat přímo obecné užívání vylučuje, odůvodňujíc spíše soukromou povahu tohoto průjezdu a průchodu. K pojmu veřejné cesty, resp. pěšiny náleží však také ještě její nutná potřeba pro veřejnou jízdu a chůzi. Nestačí tedy, aby sloužila jen ke zkrácení nebo. zpohodlnění jízdy a chůze. Ze L. vede však stejným směrem veřejná okresní silnice a kromě toho ještě téměř souběžná pěšina a cesta lesem. Není tedy průjezdu a průchodu skrze dvůr L. k M. vůbec nutně zapotřebí«.
O stížnosti obce L. do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto: — — —
Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak že pozemek byl věnováním buďsi výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným k obecnému užívání určen, jednak že toto užívání slouží k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační. Z tohoto právního názoru žal. úřad zřejmě vycházel. Shledav pak, že v daném případě nebylo prokázáno ani výslovné ani konkludentní věnování pozemku k obecnému užívání a že mimo to průchod a průjezd neslouží ukojení nutné potřeby komunikační, neuznal průchod a průjezd dvorem l-ickým za cestu veřejnou. Zodpověděl tudíž žal. úřad otázku, zdali jsou splněny svrchu zmíněné dva předpoklady prohlášení pozemku za veřejnou cestu, záporně.
Pokud jde o předpoklad posléze zmíněný, totiž trvalé ukojení nutné potřeby komunikační, namítá stížnost, že zákon takovýto požadavek nikde nestanoví, uvádějíc, že toliko při vyvlastnění pozemku ke stavbě veřejné cesty záleží na tom, zdali jde o cestu nutnou, kdežto při prohlášení soukromého pozemku za cestu veřejnou že zde stačí již dlouholeté obecné užívání pozemku jako cesty veřejné. Tento názor stížnosti odporuje však právnímu názoru důsledně zastávanému nejen býv. ss-em (srov. Budw. 9551/96, 9690/96, 10304/97 a A 6759/06), nýbrž i tímto tribunálem (Boh. A 9162/31), neboť podle této judikatury jest ukojení nutné potřeby komunikační jedním z nezbytných předpokladů prohlášení soukromého pozemku za cestu veřejnou. Setrvav při tomto názoru právním, nemohl nss uznati tuto námitku stížnosti za důvodnou.
Stížnost namítá ovšem dále, že i kdyby právní názor právě uvedený byl správný, nemá okolnost, že zřízením veřejné okresní silnice stala se sporná cesta zbytečnou, sama o sobě právního významu ,dokud není zjištěno, že následkem stavby okresní silnice frekvence na sporné cestě zcela pominula, což však žal. úřadem zjištěno nebylo. Než i kdyby bylo možno —Č. 10017 —
souhlasiti s názorem, že pozdější zřízení veřejné silnice nemá pro posouzení otázky nutné potřeby cesty vedoucí po soukromém pozemku významu, a že tedy sluší otázku nutnosti posuzovati tak, jakoby veřejné silnice nebylo, a i kdyby bylo možno připustiti, že další užívání cesty po soukromém pozemku vedoucí dokazuje již samo o sobě nutnost této cesty, nemělo by to v daném případě rozhodujícího významu, neboť žal. úřad popřel nutnost sporné komunikace nikoli jen proto, že komunikační potřebě je nyní vyhověno okresní silnicí, nýbrž i proto, že ze L. vede téměř paralelně se spornou cestou také ještě pěšina a cesta lesem, kteréžto zjištění stížnost nijak nevyvrací.
Ježto pak podle toho, co bylo svrchu řečeno, předpokladem uznání soukromého pozemku za cestu veřejnou je netoliko faktické jeho užívání jako veřejné cesty, nýbrž mimo to také nutná potřeba této komunikace, a ježto dále žal. úřad měl pro svůj závěr, že sporná cesta není pro komunikaci nutně potřebná, dostatečný podklad již ve zjištění existence souběžné cesty a pěšiny, nemohl nss stížnost obce L. uznati důvodnou, aniž bylo třeba zkoumati, zdali žal. úřad právem popřel výslovné neb konkludentní věnování sporné cesty k obecnému užívání, neboť i kdyby v té příčině bylo lze stížnosti dáti za pravdu, nemělo by to za nedostatku druhého z obou předpokladů uznání soukromého pozemku za cestu veřejnou vlivu na konečný výsledek.

Citace:

č. 10017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 276-278.