Č. 3678.

Školství. — Státní zaměstnanci: I. * Státní profesor podléhající služební pragmatice z r. 1917, který dne 1. listopadu 1918 byl v činné službě a vyhovuje ostatním podmínkám zák. č. 457/19, má nárok na přiznání výhod tohoto zákona ke dni 1. října 1918, třebas v době, kdy zákon nabyl účinnosti (7. srpna 1919), byl na dovolené s čekatelným. — II. * Státní učitel, podléhající služ. pragmatice z r. 1917, který byl dán na dovolenou s čekatelným, není po dobu této dovolené účasten zvýšení služného, které provedeno bylo v této době všeobecnou úpravou platů aktivních úředníků. — III. * Po dobu dovolené s čekatelným příslušejí mu drahotní přídavky ve výměře stanovené pro pensisty (kviescenty), nikoliv ve výměře stanovené pro státní zaměstnance v činné službě.
(Nález ze dne 30. května 1924 č. 9600.)
Věc: Ph. Dr. J. W. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Kar. Hrdina) o započtení válečných půlletí, výměru požitků po čas dovolené s čekatelným a vrácení přeplatků. Výrok: Nař. rozhodnutí z 20. října 1922, pokud jím st-li přiznány byly výhody ze započtení válečných pololetí od pozdějšího termínu, než od 1. října 1918, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Dúvody: St-l byl výnosem žal. úřadu z 12. července 1919 podle § 78 služ. pragm. z r. 1917 dán na dovolenou s čekatelným K jeho podání z 20. června 1920 byly mu na základě výn. žal. úřadu z 25. srpna 1920 oznámeny důvody tohoto opatření. Výnosem z 30. května 1921 povolal žal. úřad st-le na zákl. § 79, odst. 3 služ. pragm. k opětnému nastoupení služby s právní platností dnem tohoto rozhodnutí, při čemž mu udělena dovolená do konce školního roku 1920/21. Zároveň mu bylo sděleno, že se činí opatření, aby mu byly od 1. června 1921 poukázány zákonité požitky, vyplývající ze započtení služební doby podle zák. a nař. nyní platných, při čemž doba od 13. června 1919 až do opětného povolání k činné službě zůstává pro platový postup nezapočtena, a že výhody z připočtení válečných pololetí bude mu možno přiznati teprve tehdy, až bude provedena jeho kvalifikace a bude-li uznána aspoň dobrá.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla nálezem nss Boh. 1434 adm. zamítnuta jako bezdůvodná.
Výnosem ze 17. srpna 1922 uložil žal. úřad zšr-ě, aby vypočetla, kolik st-l přijal za dobu od 1. července 1919 do konce května 1921 na drahotních přídavcích a výpomocech, a aby diference mezi touto částkou a částkou 8586 K 33 h, která mu po uvedenou dobu dovolené s čekatelným náleží, byla prozatím od 1. října 1922 strhována v měsíčních částkách po 200 K.
Proti tomu podal st-l rovněž stížnost; když však žal. úřad svůj výn. ze 17. srpna 1922 zrušil, bylo usnesením nss-u z 13. dubna 1923 č. 6037 řízení o této stížnosti podle § 44 zák. o ss zastaveno.
Dalším rozhodnutím z 20. října 1922 přiznal žal. úřad st-li, ježto jsou splněny podmínky předepsané v §§ 1 a 8 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb., dodatkem k výn. z 30. května 1921 výhody cit. zák. ode dne, kdy byl povolán k činné službě, t. j. ode dne 1. září 1921; při tom podotkl však žal. úřad dodatkem k výn. ze 17. srpna 1922, že výhod hmotných plynoucích z připočtení válečných pololetí jest užíti ke splacení přeplatku vzniklého poukazováním vyšších požitků za doby dovolené s čekatelným.
Na tomto základě určila zšr výnosem z 30. listopadu 1922 počátek započítatelné služební doby st-lovy na den 4. března 1895 a zařadila jej dnem 1. září 1921 do 3. stupně VI. hodn. třídy; při tom stanoveno, že vyššího příjmu 900 K bude užito ke krytí přeplatku. Proti tomuto rozhodnutí směřuje jedna stížnost st-lova č. 3131/23.
Dalším rozhodnutím z 13. listopadu 1922 vyslovil žal. úřad, že st-l přijal v době své dovolené s čekatelným t. j. od 1. července 1919 do 31. května 1921 celkem na všech požitcích úhrnem 38.291 K. Naproti tomu příslušely mu podle zák. tyto služební požitky: 1) za dobu od 1. července do 31. srpna 1919 podle § 79, odst. 1, věty 1. zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a podle min. výn. z 8. října 1921 č. 10.323 Pres. (Věstník min. č. 145) pokud se týče drahotních přídavků úhrnem 1595 K; 2) za dobu od 1. září 1919 do 31. května 1921, ježto v této době normální požitky odpočinkové, které by st-li byly příslušely při přeložení na odpočinek, byly dosáhly vyšší částky nežli naposled brané služné, podle 2. věty výše zák. ustanovení: a) za dobu od 1. září 1919 do 31. prosince 1920 podle zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 ai 1920 Sb. 16.977 K 59 h, b) za dobu od 1. ledna do 31. května 1921 podle zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. 7347 K 20 h; úhrnem tedy za dobu pod 2) uvedenou 24.324 K 79 h, takže mu bylo přeplaceno 12.371 K 21 h; zároveň uloženo zšr-ě, aby tento přeplatek strhovala st-li v měsíčních splátkách po 200 K až do úplného zaplacení. Proti tomuto směřuje druhá stížnost. Rozhoduje o stížnostech vycházel nss z těchto úvah:
I. Stížnost prvá, směřující do rozhodnutí žal. úřadu z 20. října 1922, vytýká, že st-li byla válečná léta připočtena a byly výhody z toho plynoucí přiznány teprve ke dni 1. září 1921, ačkoliv se tak mělo státi ke dni 1. října 1918.
Nss uznal stížnost důvodnou. St-l byl nesporně 1. listopadu 1918 v aktivní službě státní. Jest ovšem pravda, že rozhodnutím žal. úřadu z 12. července 1919 byl dán na dovolenou s čekatelným, že tedy v době, kdy zák. o připočtení válečných let z 23. července 1919 č. 457 Sb. nabyl účinnosti (§ 9 t. zák.) t. j. dne 7. srpna 1919, byl na dovolené s čekatelným. Tato okolnost však nezbavila jej nároku na přiznání výhody zák. č. 457 od termínu v § 8 zák. uvedeného, totiž dnem 1. října 1918 a to z těchto úvah:
Podle § 1 cit. zák. příslušejí výhody ze zák. plynoucí civilním státním úředníkům a v důsledku § 5 i státním osobám učitelským, které byly 1. listopadu 1918 v aktivní službě. Této podmínce st-l, jak řečeno, vyhovuje. Výhody plynoucí ze splnění uvedené podmínky § 1 nemůže úředník (resp. státní osoba učitelská) býti zbaven tím, že po 1. listopadu 1918 nastala v jeho poměru aktivní služby změna ve smyslu § 67 a násl. služ. pragm. úřednické z roku 1914, resp. § 72 a násl. služ. pragm. profesorské z roku 1917. Naopak jest zřejmo, že ani přeložení na trvalý odpočinek nastalé po 1. listopadu 1918 nezbavuie úředníka, který 1. listopadu 1918 v aktivní službě byl, výhod zák. č. 457/1919; to plyne jednak z tendence zák. směřující k tomu, aby zaměstnancům státním poskytnuty byly určité výhody za obtíže a strádání jejich ve službě v letech válečných, jednak však též z ustanovení §§ 6 a 7 zák. o válečných letech, podle nichž (§ 6) se vpočtou válečná pololetí dokonce i těm, kteří za války sice aktivně sloužili, ale byli před účinností zák. dáni na trvalý odpočinek (tedy před 7. srpnem 1919) a podle nichž (§ 7) se určitý přídavek poskytuje i osobám ve službě jsoucím, které nemají plného výslužného, byly-li za války v civ. státní službě opět zaměstnány.
Je-li však jisto, že i státní úředník a profesor, který před 7. srpnem 1919 byl přeložen na trvalý odpočinek, má nárok na výhody zák. o vál. letech, a to ve smyslu § 8 dnem 1. října 1918, tím spíše má nárok takový zaměstnanec nebo učitel, který byl sice 1. listopadu 1918 v aktivní službě, avšak před 7. srpnem 1919 byl dán na dočasný odpočinek.
Poněvadž pak podle § 79 zák. z 26. července 1917 č. 319 ř. z. (služ. pragm. profesorská), který jest souhlasný s §em 74 služ. pragm. úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z., posl. odst., učitel na dovolené s čekatelným jest, pokud dle předcházejících odstavců téhož paragrafu není nařízeno jinak, na roven postaven učitelům na dočasném odpočinku, jest zřejmo, že i učitel, který sice dne 1. listopadu 1918 byl v aktivní službě civilní, avšak před 7. srpnem 1919 byl dán na dovolenou s čekatelným, má i za trvání tohoto stavu nárok na připočtení válečných pololetí a na přiznání výhod z toho plynoucích dnem 1. října 1918.
Nař. rozhodnutím, které st-li výhody z vál. pololetí přiznalo teprve termínem jeho opětného povolání k činné službě (ať již od 1. června 1921 anebo 1. září 1921), jest proto v rozporu se zákonem.
II. Druhá stížnost obrací se zejména proti tomu, že se st-li za dobu jeho dovolené s čekatelným nepřiznávají drahotní přídavky ve výměře stanovené pro aktivní úředníky, nýbrž toliko ve výměře stavenené pro pensisty, dále proti tomu, že po dobu jeho dovolené s čekatelným nebyly zvýšeny požitky podle zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a konečně že, když skutečně vybral na požitcích více než mu příslušelo, nemá býti nařizováno vrácení tohoto přeplatku.
Stížnost v těchto směrech nss důvodnou neuznal.
1. Pokud především stížnost vytýká vadnost řízení proto, že st-li i v nař. rozhodnutí nebylo sděleno, z jakých položek se skládají požitky, které skutečně vybral, a požitky, na které dle názoru úřadu měl jenom nárok, tedy jest námitka tato bezdůvodná. Neboť ze shora cit. znění nař. rozhodnutí z 13. listopadu 1922 jde, že žal. úřad vypočetl uvedené požitky sice jenom částkami úhrnnými, že však precisoval tyto částky citací příslušných předpisů a termíny, od kterého do kterého částky ty byly vypočetny. do té míry, že st-li nebylo znemožněno, aby výpočet ten prodrobil přezkoumání a to tím spíše, když st-l měl ovšem kdykoliv možnost přesvědčiti se o správnosti nebo nesprávnosti těchto výpočtů nahlédnutím do likvidačních archů vedených při poukazovacím úřadě, a mohl i může také kdykoliv žádati, aby mu úřad podrobněji sdělil, jak k uvedeným součtům dospěl.
Co do podstaty věci vycházel nss z těchto úvah:
Podle § 79 služ. pragm. učitelské z roku 1917, jehož znění souhlasí se zněním § 74 služ. pragm. úřednické z roku 1914, »má učitel na dovoelné s čekatelným nárok na úplný obnos posléze braného služného včetně do pense započítatelného funkčního přídavku, jenž mu snad náleží. Dosahuje-li snad normální výslužné, které by mu náleželo při jeho přeložení do výslužby, vyššího obnosu, tedy buď tento obnos k výplatě poukázán. Čas v poměru dovolené s čekatelným strávený jest včítatelný pro vyměření výslužného. Učitel na dovolené s čekatelným může kdykoliv zavolán býti, aby opět službu nastoupil. V tomto případě jest zavázán, podrobiti se k úřednímu příkazu prohlídce úředního lékaře, aby bylo přezkoumáno, zdali je schopen ke službě. Ostatně učitelé na dovolené s čekatelným buďte na roven kladeni učitelům na dočasném odpočinku.« .
Z této dikce zák., zejména z německého — a podle předpisů platných v době vydání tohoto zák. autentického — znění (hat Anspruch auf den vollen Betrag des zuletzt bezogenen Gehaltes) . . . jest zřejmo, že zák. chtěl učiteli na dovolené s čekatelným zaručiti jenom další požívání služného a to v té výši, v jaké tohoto služného požíval v době, kdy byl dán na dovolenou s čekatelným.
Z toho jde, že učitel na dovolené s čekatelným není iednak po dobu své dovolené s čekatelným účasten onoho zvyšování služného, které nastane stane mezi tím snad provedenou všeobecnou regulací platů, aniž mu po dobu dovolené s čekatelným náležejí drahotní přídavky ve výměře stanovené pro aktivní zaměstnance; naopak náležejí mu tyto přídavky toliko ve výměře pro kvieskované státní zaměstnance.
Správnost těchto vývodů podává se také z těchto úvah:
Postavení učitele na dovolené s čekatelným upraveno jest §§ 78 a 79 služ. pragm. učitelské. Paragrafy ty zařaděny jsou v IV. hlavě služ. pragm., která má nadpis »Změny ve služebním poměru a jeho přerušení«; v této hlavě pojednává se — v §§ech předcházejících předpisy o dovolené s čekatelným — o přeložení, směně služebního místa, dání mimo službu, a §§ech následujících po § 79 — o přeložení na dočasný odpočinek, na trvalý odpočinek a konečně o zrušení služebního poměru.
Již z tohoto zařadění předpisu o dovolené s čekatelným jest zřejmo, že zákon staví tutu kategorii učitelů (úředníků) na rozhrání mezi učitele aktivní a učitele na odpočinku. V souhlase s tím přiznává služ. pragmatika jen v určitých v zák. výslovně vytknutých směrech takovým učitelům nároky příslušející dle všeob. norem učitelům aktivním, a to dle 1. odst. § 79 nárok na úplný obnos posléz braného služného (na místě něhož má jim býti poukázán obnos normálního výslužného, které by jim náleželo při přeložení do výslužby tenkráte, je-li tento obnos vyšší), a dle odst. 2. téhož § nárok na započítání času v poměru dovolené s čekatelným ztráveného pro vyměření výslužného. Ve všech ostatních směrech zákon učitelům na dovolené s čekatelným práv učitelů aktivních nepřiznává, naopak v odst. 4. cit. § klade je všeobecně na roven učitelům na dočasném odpočinku. Z toho, co uvedeno, je zřejmo, že pokud zejména se týká příjmů, nemají učitelé na dovolené s čekatelným nároku na jiné služební požitky (jež by jim náležely, kdyby byli v aktivní službě) než na obnos služného posléz braného, jež po případě zvýšiti jest o obnos funkčního přídavku do pense započítatelného. Nepříslušejí jim tedy ani jinaké aktivní nebo funkční přídavky ani jiné vedlejší požitky učitelů aktivních a nelze jim v důsledku toho přiznati ani nárok na drahotní přídavky ve výměře stanovené pro aktivní učitele.
V době, kdy služ. pragm. učitelská byla vydána, byly co do požitků státních osob učitelských v platnosti zákony z 19. září 1898 č. 173 ř. z., resp. z 24. února 1907 č. 55 ř. z., odst. 3., které přesně rozeznávají mezi služným a aktivním přídavkem a které tudíž zřejmě pod názvem »služné« vyrozumívají jenom zcela určitou část služebních požitků státního učitele; je tedy již z přímého znění zákona zřejmo, že 1. odst. § 79 zaručuje učiteli na dovolené s čekatelným toliko posledně pobírané služné, kdežto v příčině výměry drahotních přídavků, tedy zvláštních mimořádných poměrů způsobených válkou a odstupňovaných různě pro zaměstnance v aktivní službě a pro zaměstnance na odpočinku, platí všeobecná zásada posl. odst. § 79, dle něhož učitele na dovolené s čekatelným jest pokládati na roven učiteli na dočasném odpočinku.
Že pak učitel na dovolené s čekatelným nemá nároku na případné zvyšování služného, provedené všeobecnou regulací platu, zejména na zvýšení služného podle čl. I. zák. z 7. října 1919 č. 541 Sb., plyne jednak z opětně cit. již slovného znění § 79, 1. odst., 1. věty služ. pragm. učitelské (úplný osnos posléz braného služného, v německém textu: auf den vollen Betrag des zuletzt bezogenen Gehaltes), jednak z toho, že čl. I. cit. zák. č. 541/1919 výslovně stanoví služné aktivních státních úředníků, kdežto učitel na dovolené s čekatelným, jak shora dovozeno, vyjímaje právě případy v § 79 zvláště vytčené, jest na roven postaven učiteli na dočasném odpočinku, tak že po dobu své dovolené s čekatelným není účasten výhod poskytovaných co do zvyšování služného aktivním státním úředníkům, nýbrž ev. výhod poskytovaných v tomto období novými předpisy učitelům na dočasném odpočinku.
Proti zde doloženým názorům nelze důvodně namítati, že podle § 79 služ. pragmatiky má učitel na dovolené s čekatelným býti materielně postaven stejně jako kdyby setrval v aktivitě, neboť ve znění § 79 a z úvah shora uvedených podává se pravý opak, zřejmý ostatně již z toho, že učiteli na dovolené s čekatelným nepřísluší vůbec místní přídavek.
Stejně nelze se tu dovolávati předpisu § 76 služ. pragm. učitelské, pokud se týče § 20 ústavní listiny a to proto, poněvadž předpisy tyto upravují služební poměry, pokud se týče požitky státního zaměstnance, který se uchází o mandát resp. stal se členem zákonodárného sboru, tedy poměry podstatně odlišné od poměru dovolené s čekatelným.
Jestliže však st-li dle toho, co shora uvedeno, po dobu jeho dovolené s čekatelným drahotní přídavek nepřísluší v částce vyšší pro aktivní zaměstnance, nýbrž v částce nižší pro kviescenty a jestliže úřad zvýšené požitky mu dále vyplácel, pak nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad uložil st-li, aby přebranou částku vrátil.
Neboť již podle analogie § 1431 o. z. o. může stát platbu, kterou neplavém nebo omylem vykonal ve prospěch svého zaměstnance, kdykoliv požadovati zpět, aniž tu pro nedostatek příslušného předpisu nařizujícího opak, má význam okolnost, že zaměstnanec pobíral požitky bona fide.
Z těchto úvah bylo rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 3678. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1409-1414.