NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 367.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: K výkladu § 9 nař. vl. ze dne 19. února 1919 č. 94 sb. z. a n. (hlášení zásob koží).
(Nález ze dne 24. března 1920 č. 2282.)
Věc: Gustav K. v P. (advokát Dr. A. Heidler z Prahy) proti ministerstvu obchodu v Praze o prohlášení koží za propadlé. Výrok: Stížnost zamítá se jednak jako bezdůvodná, jednak jako nepřípustná.
Důvody: Při prohlídce, která byla z příkazu čsl. komise pro kůžea usně v Praze dne 11. června 1919 u stěžovatele provedena, nalezeno bylo 128 hovězin, 3 koniny, 233 teletin, kteréžto kůže nebyly u jmenované komise hlášeny. Kůže ty byly zabaveny.
Přípisem ze dne 16. června 1919 nařídila čsl. komise pro kůže a usně v Praze stěžovateli, aby zabavené kůže odeslal prodejnímu družstvu řezníků a uzenářů v Praze a upozornila ho, že dle ministerského nařízení propadá peníz za kůže tyto ve prospěch státu.
Zabavení kůží oznámila čsl. komise žalovanému úřadu, který výnosem ze dne 12. července 1919 prohlásil ve smyslu § 9 nařízení vlády ze dne 19. února 1919 č. 94 sb. z. a n. kůže za propadlé ve prospěch státu, poněvadž nebyly komisi ohlášeny, ač hlášení podléhaly. Ministerstvo vyhradilo si v rozhodnutí tom, odvolati neb změniti svoje rozhodnutí dle výsledku dalšího šetření.
Výnos ten intimován byl čsl. komisi pro kůže a usně s tím, aby stranu o něm uvědomila. Uvědomění to se dle spisů nestalo.
Stěžovatel podal dne 8. července 1919 u žalovaného úřadu stížnost proti zabavení koží čsl. komisí pro kůže a usně a žádal, aby tato byla poukázána, by mu zabavené kůže dle účtu zaplatila. Po šetření vydáno bylo rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 20. října 1919, intimované stěžovateli. V rozhodnutí tom uvedeno, že vzhledem k výsledku nového šetření mění se rozhodnutí ze dne 12. července 1919 v ten smysl, že propadá ve prospěch státu jen polovice koží, dne 11. června 1919 u stěžovatele nalezených. Odůvodněno je rozhodnutí tím, že stěžovatel nalezené u něho kůže sice ohlásil u okresního úřadu politického, nikoli však u čsl. komise pro kůže a usně a že až do června 1919 kůže vůbec nehlásil.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost nepopírá, že zásoby kůže u stěžovatele nalezené a z polovice naříkaným rozhodnutím za propadlé prohlášené spadají pod ustanovení § 1 nař. vlády ze dne 19. února 1919 č. 94 sb. z. a n. a doznává také, že zásoby ty čsl. komisi pro kůže a usně v Praze hlášeny nebyly. Přes to však potírá naříkané rozhodnutí jako nezákonité stojíc na stanovisku, že za propadlé mohou býti prohlášeny jen zásoby koží vůbec neohlášených a že předpokladem pro prohlášení jich za propadlé je, že nastal nějaký škodlivý následek, k jehož zamezení citované nařízení bylo vydáno. Poněvadž pak stěžovatel 30. května 1919 kůže u okresní správy politické v Poličce ohlásil a tyto ohlášené kůže při prohlídce v úplně nezměněném stavu byly nalezeny, nenastal prý ani jeden z obou případů a je proto prohlášení polovice jich za propadlé nezákonitým.
Tento právní názor stěžovatelův je však v odporu se zněním předpisů § 5 a § 9 nařízení vlády ze dne 19. února 1919 č. 94 sb. z. a n. a je již jejich zněním vyvrácen.
§ 5 cit. nař. nařizuje: Veškeré zásoby v § 1 uvedených surových koží, mimo zásoby u výrobců usní, musí býti hlášeny jich držitelem každou sobotu doporučené na vydaných tiskopisech čsl. komisi pro kůže a usně v Praze 2, Václavské nám., palác Koruna, a stanoví § 9: Nebyly-li uvedené surové kůže a usně hlášeny komisi nebo byly-li bez jejího poukazu uvedeny do obchodu, může ministerstvo obchodu naříditi proti pachatelům nucené odnětí těchto zásob. Odňaté zásoby propadají ve prospěch státu.
Z toho je patrno, že držitel zásob je povinen ohlašovati je čsl. komisi pro kůže a usně a že nucené odnětí a prohlášení za propadlé může ministerstvem býti nařízeno, nebyly-li zásoby ohlášeny u komise.
Názor, že mohou býti prohlášeny za propadlé jen kůže vůbec nehlášené, je tím vyvrácen. Vyvrácen je tím však i druhý názor stěžovatelův, že je předpokladem pro prohlášení to, že nastal nějaký škodlivý účinek. § 9 cit. nař. má na mysli dva případy: buď kůže nebyly komisi ohlášeny nebo byly dány bez poukazu komise do prodeje. V obou případech mohou zásoby nucené býti odňaty a jsou oba případy na sobě zcela nezávisly. Pro první případ stačí již pouhé faktum neohlášení čsl. komisi pro kůže a usně a není potřebí, aby nad to vznikl nějaký škodlivý účinek, k jehož zamezení příslušné nařízení bylo vydáno.
Snaží-li se stížnost v dalších svých vývodech dovoditi, že ohlášení u okresní správy politické nahrazuje ohlášení u čsl. komise pro kůže a usně, stačí poukázati na znění svrchu citovaných §§ 5 a 9 uvedeného nařízení, v nichž výslovně ohlášení u komise té je nařízeno. Jestliže § 9 cit. nař. ustanovuje, že nucené odnětí koží provede politický úřad prvé stolice v dohodě s čsl. komisí pro kůže a usně, stanoví se tím pouze orgán, který provésti má nařízení ministerstva obchodu, ale nelze z toho právem vyvozovati, že by ohlášení u politického úřadu první stolice, jenž nemá nižádné zákonné povinnosti ohlášení taková u něho podaná čsl. komisi pro kůže a usně dodati a který není také nižádným orgánem této komise, mohlo býti pokládáno za oznámení učiněné u komise samé.
Z těchto důvodů shledány výtky nezákonitosti naříkanému rozhodnutí činěné bezdůvodnými a stížnost v tom směru jako bezdůvodná zamítnuta.
Výtka vadnosti řízení ve stížnosti uplatňovaná netýká se naříkaného rozhodnutí ze dne 20. října 1919, jímž bylo pouze vysloveno, že polovice zásob koží dne 11. června 1919 u stěžovatele nalezených prohlašuje se za propadlou, nýbrž toho, že stěžovateli z peněz za všechny zabavené kůže získaných nebyla vrácena polovice dle cen jím účtovaných, nýbrž jen polovice peněz fakticky stržených.
Této okolnosti se však naříkané rozhodnutí vůbec netýká, o otázce vrácení peněz neobsahuje žádného výroku a žalovaný úřad také o otázce té žádného výroku neučinil, takže otázka ta vůbec ještě administrativním úřadem nebyla rozhodnuta. Proto jsou vývody stížnosti v tom směru dle §§ 2 a 5 zák. o správ. s. nepřípustny a nejvyšší správní soud nemohl se ani vývody stížnosti, ani vývody odvodního spisu této otázky se týkajícími zabývati a bylo nutno proto stížnost v tomto bodu jako nepřípustnou zamítnouti.

Citace:

č. 367. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 222-224.