NPD documents search: Sociální revue, 6 (1925) - Statistický přehled nezaměstnanosti v Československé republice za rok 1924. TABULKA

O redakčním tajemství.

Píše Mojmír Lepař.
Právě v poslední době pobouřena byla celá žurnalistika v Rakousku nejnovějším rozhodnutím c. k. nejvyššího kasačního soudu, rozhodnutím, jemuž ovšem nelze upříti důležitosti, pokud by jím pro případy příští měla změněna býti dosavadní trestní naše judikatura. Jedná se tu o význam a ochranu tak zvaného »redakčního tajemství«. Pod tímto běžným názvem zahrnujeme hlavně pojem zatajení pramene informačního, z něhož veřejný tisk čerpá látku pro novinářskou kritiku, kteráž by zajisté byla často neúplná nebo zcela pochybená, kdyby jí ony informační základy měly býti odňaty.
Přihlížíme-li podrobně k pojmu redakčního tajemství, shledáváme, že jím, pokud běží zejména též o anonymní a pseudonymní sdělení, má býti zatajen původ článku nebo zpráv novinářských vůbec, zejména pisatel nebo i pouhý zpravodaj o věci, o které v novinách se rozepsal redaktor sám nebo jiný člen redakce; že má býti zamlčeno i to, co do redakce sice došlo, ale neuveřejněno, nebo i že má zůstat skrytým rukopis článku či původní písemná zpráva informační.
Tu pak naskytá se nám především otázka, jakým právem, z jakého věcného důvodu se časopisectvo dovolává výjimečné a jaksi privilegované ochrany práva, a zdaž tento nárok příslušníků žurnalistiky jest v zásadě odůvodněn také našimi poměry právními.
Nedá se upříti, že proti požadavku takovému staví se v prvé řadě onen odpor, jaký vzbuzuje v nás mnohdy samo označení anonymní a pseudonymní kritiky či zprávy. My zříme v tom cosi neupřímného, ba často přikládáme tomu význam zákeřného útoku osob, kteréž netroufají si proti napadenému vystoupiti mužné a přímo a jimž pod zástěrkou novinářské, to jest »veřejné kritiky«, pod titulem věcného posudku poskytnuta tímto způsobem možnost, uškodit veřejně osobními vlastně nájezdy z nekalých leckdy pohnutek.
Tyto okolnosti ovšem nelze přehlížeti. Ale proti podobnému řádění novin, zejména menšího listu místního, poskytuje zákon do jisté míry velmi účinný obranný prostředek: tiskovou opravu podle § 19. zákona o tisku i pro zcela soukromé poměry jednotlivcovy. Takováto oprava, ať dobrovolně redakcí přijatá nebo soudně vynucená, působí nejen tím, že časopisecký útok jí důrazně odražen, ale i tím, že zahrnuje v sobě citelné ponížení pisatele urážlivé stati. Mimo to proti oné námitce prve naznačené staví se řada mnohem závažnějších důvodů a námitek, pod jichž pádností rozplývá se onen náš předsudek o anonymitě v pouhý sebeklam.
Nezapomínejme na účel a důležitost novin a časopisecké kritiky!
Tu běží o zájmy věcné, o zájmy celých stavů a tříd společenských, o nápravu nesprávného jednání těch či oněch činitelů ve správě veřejné, o potírání předsudků osobních, o vytříbení názorů, kteréž jeví škodlivý vliv na poměry národní a politické a jiné věci důležitosti nepopíratelné.
Proto onen stálý a tuhý boj o svobodu tisku, o ochranu před persekucí a censurou a o zrušení všeho, co rozvoji tisku v cesty se staví. Svoboda tisku došla v dějinách uznání.
»Volné sdělování myšlének a mínění jest jedním z nejdrahocennějších práv lidských. Každý občan může tudíž mluviti a psáti svobodně, ruče toliko za zneužití této svobody ve případech v zákoně vymezených« — hlásal článek 11. »lidských práv« z 26. září 1789, v době velké revoluce francouzské. 1
Požadavek tento zdá se býti pro tiskovou svobodu tak přirozeným, že nikdo zajisté neupře jeho oprávněnost zejména proto, že v dodatku výslovně připomíná se trestnost všeho jednání, které by se jinak příčilo platným předpisům trestního práva materielního.
Ale pomysleme si jen, že by tak skutečně každý občan pověděl a v novinách otiskl své mínění, třebas ono bylo sebe více věcným! Kdyby k tomu tak připojil plné své jméno, důvěřuje zcela slepě v to, že tak poctivě a přímo, jak on vše napsal, bude u dotyčných činitelů resp. osob pojímáno jeho mínění!
Neoddávejme se tu sladkému klamu!
Vizme, jak těžce hájí existenci svou na příklad úředník a zřízenec veřejný ve službách obecních, zemských a státních; co tu peticí doložených tak pádnými důkazy, že o jejich důležitosti ani pochybovati nelze. Kolik bezpráví tu a tam se udá jen proto, že na rozhodující místa snad o tom či onom podána informace neúplná nebo věcně dokonce nesprávná.
Zdaž týž obrázek neopakuje se denně u osob, kteréž jsou ve službách soukromých? Kdo slabším, podléhá proto, že se bránit nemůže nebo nesmí, jsa závislým, nesamostatným.
A nejinak tomu v životě národním a politickém. Nemístné »ohledy osobní« maří přičinění a snahy jinak poctivé a oprávněné. Jednotlivci, strany politické, národové trpí bezpráví proto, že jsou, prostě řečeno, bez moci.
Vždyť běží tu konečně také o to, na čí straně jest pravda — a pravda jest velice subjektivní pojem.
Kolik tedy konfliktů by tu povstalo a v jak nepatrném počtu případů takových by nesklidil přímý, poctivý pisatel za podobný volný projev svůj škodu, ne-li dokonce zničení své existence! Samolibost lidská, víra ve vlastní neomylnost a konečně i ta okolnost, že »pravda obyčejně nehladí«, jsou daleko mocnějšími pohnutkami u těch, jimž tu a tam, byť i jen dočasně, osud svěřil moc a vládu. Osobní malichernůstky tu pak někdy dorazí pocit spravedlnosti a práva na celé čáře. Odtud ona nemožnost, aby zásadně uznaná volnost projevů a volnost tisku došla plného uplatnění i v těch mezích, kteréž vytčeny jí trestními zákony.
Z toho plyne, že ani dopisování novinářskému, jež kryje se anonymitou a pseudonymem, nelze jen tak naprosto upříti ochrany a záštity, kterýchž se domáháno. Má-li však ochrana taková býti účinnou, musí zahrnovati v sobě zároveň privilegia na prospěch redakčního tajemství, to jest, ona nesmí býti jednostranná jedině v poměru k pisateli nebo zpravodaji novinářskému, nýbrž působiti také na ony osoby, kteréž v redakci časopisecké spoluúčinkují. Osoby tyto nesmí býti donucovány, aby na sebe či na jiného vypovídaly, což zahrnuje tudíž zároveň ovšem výjimku z pravidla o svědecké povinnosti občanské; jinak by ochrana pisatele a zpravodaje byla illusorní, skýtajíc zároveň oklikami zákonných předpisů možnost vypátrání anonyma resp. pseudonyma.
Ochrana redakčního tajemství, pokud v moderním zákonodárství vůbec uznávána, poskytuje se žurnalistice však ještě z jiných, méně oprávněných sice, ale přece faktických důvodů. Spolu s uznáním tiskové svobody vyrostlo z téže půdy francouzské býlí, kteréž z účelu novin, z oprávněnosti a účinnosti veřejné kritiky pro sebe začalo vytloukati kapitály prospěchové.
Sotva že totiž prohlášena republikou »lidská práva«, již po třech letech 2 (r. 1792) Ujala se myšlénka, aby za peníze veřejným tiskem zdoláno bylo, co se cestou přímou a zákonnou překonat nedalo — všeliké vládě nepohodlné mínění politické.
Zmínil jsem se již o tom, že ochrana t. zv. redakčního tajemství se tedy vlastně vztahuje k osobám v redakci činným (chefredaktoru, spoluredaktorům atd.). Tu pak bezděky namane se nám otázka, zdaž v jiných oborech zákony podobně respektují zájmy osobní, a zda výjimečná ochrana žurnalistů není něčím naprosto abnormálním.
Shledáme, že v ní skutečně není abnormality.
Přihlédněme v trestním právu ku předpisům, jež poskytují ochrany jednotlivci pro jeho naprosto soukromé záležitosti, třebas i vybočovaly někdy až za meze zákonů trestních (§§. 489., 490. a 495. tr. z.), ku předpisům, jež chrání osud a čest rodinného kroužku (na př. §. 216.; §. 189. a 468.; §. 503., 505. a 525. tr. z. a jin. v.)!
K tomu pojí se předpisy trestního řádu o sproštění od povinnosti svědecké na prospěch příbuzenstva i vzdálenějších stupňů, ba též osob pouze sešvagřených (§. 152. tr. ř.), poručníka a poručence, pěstouna a zvolitele a schovanců.
Předpisy podobné chrání soukromé zájmy v řízení trestním právě tak, jako v oboru civilního práva zákon nedovoluje snímati roušku na př. s »obchodního tajemství« (§. 321. čís. 4. a 5. s. ř.).
Čím však obchodu je tajemství vnitřních poměrů, tím novinám je tajemství redakční. Bez něho noviny nemohly by platně plniti svůj úkol. Jeť redakční činnost odkázána zajisté ponejvíce na spolupůsobení všech vrstev společnosti, jichž zájmy by ani ne- mohla zastupovati správně, nejsouc právě z jejich kruhů důvěrně a bez bázně před prozrazením informována.
Jsou však také veřejná zřízení, kteráž podobné dobrodiní z veřejných ohledů pro sebe vindikovala. Sám stát nedovoluje svým zřízencům, aby vypovídali o věcech, vnitřního úřadování se týkajících (na př. §. 321. čís. 3. s. ř. a §. 151. bod 1. a 2. tr. ř. a pod.), byť se jednalo o jakékoliv osobní (soukromé) zájmy, třebas i zájem osoby poškozené.
Dobrodiní sproštění od svědecké povinnosti, jakého noviny se domáhají, má zcela povahu právě vypočtených výjimečných případů.
Jím nikterak nemá býti chráněn vinník či zločinec, nýbrž osoby v redakci novinářské účinkující, právě tak, jako příbuzenstvu obviněného uděleno dobrodiní zákona pro ně samo a nikoliv pro zlosyna.
Uvážíme-li však také, že dobrodiní sproštění svědectví týká se osob, kteréž (jak v nejčastějším případě bývá) zároveň s původcem zprávy a článku, než vytištěn, spolupůsobily, a tedy podle vší pravděpodobnosti jsou na činu samém svými osobními zájmy resp. vlastní zodpovědností súčastněny, dospíváme k závěru, že sproštění svědectví není tu ani tak abnormalitou, jako spíše důsledkem zásady, že spoluobviněný a spolupachatel nemůže býti slyšen za svědka o vlastní spolučinnosti. 3
Přiostřil-li zákon trestní a zákon o tisku zodpovědnost redaktorovu, odňal tím více soudům právo, vyslýchati ho za svědka, a zjednal nejenom na neprospěch, nýbrž i na prospěch redaktorův tomuto předem fikci spoluviny, dovoluje mu ovšem, aby jmenováním původce trestného činu vlastní vinu zcela nebo aspoň částečně od sebe odvrátil. Přinucení k tomu však zákonům našim jest věcí neznámou.
Smí-li redaktor, jsa spoluobviněným, odepřít na př. i samo vydání rukopisu, na nějž se vztahuje konaná domovní prohlídka, ať v bytu jeho či v místnosti redakční, proč měl by donucován býti, aby — nejsa náhodou (resp. dle libovůle soukromého žalobce a pod.) obžalovaným — vypovídal o rukopise zničeném či ukrytém?
A jakou cenu, všeobecně řečeno, může míti svědectví takové, když lpí na osobě svědkově a priori zákonná domněnka spolupachatelství na činu?
Konečně nelze zapomínati na to, jak nestálé jsou hranice činů trestných a beztrestných právě v tom oboru, o kterém jednáme. Běží tu o kritiku, obyčejně kritiku věcnou v oboru práv veřejných a politických. Nejedná se o ochranu otištěných snad místních klepů, nýbrž o věc dalekosáhlé důležitosti a významu všeobecného. O tom správně i ve sborech zákonodárných uvažováno, jen že výsledek překvapil.
Právě proto našel se totiž v moderním zákonodárství prazvláštní prostředek (jenž zamlouval se snad podle osvědčené zásady »in medio est virtus«): naše řízení objektivní, zejména v té způsobě, jak do dnes platí. Tam, kde si netroufá žalobce stíhat osoby, protože není pevných důkazů či případných předpisů o jejich zodpovědnosti pro dané okolnosti, zabaví pouze noviny, zahájiv řízení objektivní. Fakticky docílena i tím jakási ochrana redakčního tajemství. Věc tato má ovšem částečně napravena býti novým zákonem o tisku, jak právě navržen. —
Nelze rovněž přehlížeti, že ochrana tisku novinářského, jenž z veřejného stanoviska má kritisovat poměry a zařízení v zemi a ve státě atd., obdobnou jest zařízení ještě jinému: immunitě poslanců, kteří v parlamentech podobný mají úkol z téhož stanoviska veřejného. —
Přihlédneme-li po těchto úvahách k našemu trestnímu zákonodárství v tomto směru, shledáváme:
a) že není výslovného předpisu, jenž by uskutečňoval ochranu redakčního tajemství;
b) že mu náš trestní řád i nepřímo jen skrovnou měrou záštitu skýtá předpisem §. 153. tr. ř., a tu ještě podmínečně.
Již sám poměr §. 153. tr. ř. oproti předcházejícímu §. 152. tr. ř. poukazuje k rozdílnému hledisku zákona: kdežto příbuzenstvu obviněného poskytnul zákon výjimku ze všeobecné povinnosti svědčiti, ponechav jemu samému na vůli, chce-li svědectví před soudem vydati čili nic, a zdaž dle svého svědomí a úvahy své pokládá svědectví své pro obviněného za škodlivé či neškodné — ukládá předpis §. 153. tr. ř., aby ten, kdo na jednotlivé otázky odpověď svědeckou odepříti by chtěl, soudci osvědčil, že došlo by k následkům pro svědka škodlivým, a soudce má uvažovati pak o tom, zda svědek přes platnou jinak povinnost svědeckou smí odepříti výpověď. Kdežto tedy onde zákon mluví přímo o sproštění od svědectví, uznává zde pouze oprávnění, odepříti odpověď na jednotlivé otázky.
Jenom tohoto předpisu našeho trestního řádu lze užiti při posuzování otázky, jak a pokud na prospěch redakčního tajemství mohou členové redakce odepříti svědectví.
Plyne pak z toho především, že redaktor za svědka k soudu obeslaný se dostaviti musí, jinak by k tomu mohl býti prostě donucen. On ale také musí vypovídat jako svědek a smí teprvé na dané otázky projeviti svou vůli, že odepírá odpověď resp. další podrobné svědectví.
Toto své právo, odepříti podrobné svědectví, hájiti může redaktor ovšem nejúčinněji, poukáže-li k tomu, že dle daných poměrů jest vlastně spolupachatelem (jedná-li se na př. o článek otištěný v novinách). Tu máme právě onu praesumpci spoluviny, kterou zákon už předem vůči osobám súčastněným při tiskopise periodickém vyřknul.
Rozhodnutím nejvyššího soudu z 28. října 1892 čís. 9671 vysloveno bylo, že také oni svědkové, kterých po rozumu §. 170. odst. 1. tr. ř. přísežně vyslýchati nelze, smějí se dovolávati dobrodiní §. 153. tr. ř. Tedy oni, kdož sami jsou usvědčeni nebo v podezření, že čin trestný, pro který jsou vyslýcháni, spáchali anebo v něm měli účastenství — nemají za svědky býti vyslýcháni, a jsou-li za svědky obesláni, mají právo, odepříti podrobné odpovědi o činu trestném a okolnostech k jeho spáchání se družících.
Podezření spoluviny resp. pachatelství ovšem musí býti zřejmým, to jest, aspoň dle okolností osvědčeno. Není však zajisté třeba, aby v tom kterém případě redaktor spolu s obžalovaným stál tu již jako obviněný, neboť nelze ponechati libovůli veřejného nebo soukromého žalobce, aby žaloval jenom osobu jednu a patrného spoluvinníka označil soudu za svědka.
Nad to zásada jednotného řízení trestního dle našich předpisů ovšem naprosto činí nemožným, aby v témže řízení byl spoluobžalovaný redaktor zároveň svědkem proti osobě spolupachatelově.
Ustanovení §. 153. tr. ř. vyplývá přímo ze zásady, že nikdo nemůže býti donucen, aby vypovídal proti sobě o věci, v níž jest spoluvinným, byť se i jednalo třeba jen o stadium před vyšetřováním, a při svědeckém výslechu spojitost tušena ještě nebyla.
Naproti tomu však soudí Dr. Liszt, 4 že v předběžném vyhledávání nemá redaktor vůbec práva odepřít svědectví, což vyvozuje dedukcí z předpisu §. 38. tr. ř. vzhledem k §. 170. odst. 1. tr. ř.
Kde však redaktor přece dle okolností případu za svědka vyslýchán býti smí, dovoleno jest mu, odepřít odpověď resp. výpověď další dle §. 153. tr. ř., osvědčí-li, že by odpověď resp. svědectví
1. buď jemu samému způsobilo bezprostřední a značnou škodu na majetku,
2. nebo že by jemu nebo příbuzným jeho, vyjmenovaným v §. 152., čís. 1. tr. ř., bylo k hanbě.
Hrozící škodou majetkovou patrně tu rozuměti jest i budoucí ušlý zisk. Škoda ta však týkati se má jedině svědka samého, hroziti mu zcela patrně a býti neodvratnou, jsouc pro něho dle uvážení všech okolností důležitou a citelnou.
Spornějším jest další ustanovení §. 153. tr. ř., kdež mluví se o hrozící hanbě, kteráž omlouvá odepření svědectví. Co v občanském živobytí za nečestné a nemravné se všeobecně považuje, může ovšem spadati v pojem hanby. Ale i to, čím u veřejném mínění utrpěti by mohlo společenské postavení redaktora a rodiny jeho (resp. příbuzných), patrně sem dle okolností spadati může. Avšak i přes osvědčené tyto škodlivé okolnosti smí soud dle doslovu §. 153. tr. ř. přinutit redaktora, aby vypovídal, totiž ve »případech zvláště důležitých«.
Tím stává se i výjimka §. 153. tr. ř. redakčnímu tajemství poskytnutá po případě docela illusorní.
Dosavadní prací soudní bylo v uvážení těchto předpisů uznáváno právo redaktorovo v ten smysl, že svědčiti o věcech redakčních z pravidla nemusí.
Tu pak rozhodl c. k. nejvyšší kasační soud nálezem ze 7. prosince 1904, č. 18228 o redakčním tajemství takto: »Soud prvé stolice přiznal redaktoru právní dobrodiní §. 153. tr. ř., jehož se svědek tento dovolával. Před soudem odvolacím rovněž redaktor odepřel odpověď, načež i tento soud, vycházeje od mínění, že by vydání svědectví mohlo »zájmům« svědkovým býti na újmu a že by mu jeho soudruhy jakožto nečestné mohlo býti přičítáno, přiznal svědkovi právní dobrodiní §. 153. tr. ř.
Všeobecného práva redaktora periodického tiskopisu neb ostatních osob v §. 7. tr. z. naznačených, odepříti vydání svědectví, řád trestní neuznává.
Proto platí pro tyto osoby všeobecná povinnost svědčiti, v §. 150. tr. ř. stanovená.
Kdyby zákon byl chtěl redakční tajemství jakožto takové chrániti, byl by pojal do §. 151. tr. ř. ustanovení tomu přiměřené.
Arciť nelze donucovat redaktora ku svědectví tehdy, když on sám spoluobviňuje se pro uveřejnění článku, zakládajícího skutkovou podstatu některého činu trestného. Toho však v případě tomto nebylo; — byloť naopak redaktoru výslovně připověděno, že stíhán nebude. Proto směl by svědectví své odepříti jen tehdy, kdyby tu skutečně byla bývala některá z podmínek §. 153. tr. ř. O tom však tu nemůže býti řeči.
Nikoliv snad možná újma na nějakém určitém zájmu obchodním (pozbytí spolupracovníka, ztráta předplatitelů a pod.), nýbrž jen hrozící bezprostřední a značná újma majetková — a takováto musila by učiněna býti alespoň pravděpodobnou (»wahrscheinlich gemacht sein«) — mohla by redaktora sprošťovati povinnosti svědčit.
Slovo »hanba« pak v §. 153. tr. ř. značí dle obecné mluvy újmu na dobré pověsti v očích obecnosti.
Nikoliv různící se snad názory jednotlivých stavů nebo tříd povolání, nýbrž jen zásady v občanské společnosti všeobecně panující jsou v příčině té rozhodujícími.
Arci je možno představiti si případy, ve kterých by vydání svědectví kompromitovalo redaktora i podle mravních názorů lidské obecnosti; avšak tyto předpokládají individuální případ, který za- kládá zvláštní povinnost mlčelivosti, tak zejména, když mlčelivost výslovně byla přislíbena, když sdělení bylo svrchovaně důvěrné a pod.
Zásadné povinnosti redaktorovy však, ze slušnosti nepojmenovat důvěrníka svého nebo proti němu nesvědčit, uznati nelze právě tak málo, jakož i — (vyjímajíc příbuzné v §. 152. al. 1. tr. ř. taxativně uvedené) — třeba nejdůvěrnější přátelství s obviněným nesprošťuje svědka všeobecné povinnosti svědčit, v zájmu zdárného vykonávání trestního práva nezbytné.
Proto nepříslušelo redaktoru právní dobrodiní §. 153. tr. ř...«
Citované právě rozhodnutí jest důležitým v nejednom směru. Ono výslovně odepírá ochrany zákonné t. zv. redakčnímu tajemství, ale zároveň vyslovuje zásadu stěžejní, že nelze vynutit na redaktoru svědectví tam, kde zaručil pisateli či zpravodaji novinářskému výslovně mlčelivost.
Rozhodnutí to však neuznává redaktora jakožto spoluvinníka resp. spoluobviněného ve případě, kdy dle okolností minulo pro něho nebezpečí trestního stíhání. Při tom se přehlíží, že donucením ku svědectví v takovémto případě může být pohnut redaktor-svědek k tomu, že za pachatele či spolupachatele event. musí svou výpovědí označit osobu v redakci spoluzaměstnanou, a tím skutečné škodě materielní po případě přece jen se vydává.
Nad to nepřipouští rozhodnutí ono, aby soudce přihlížel k námitce redaktorově, že porušením obvyklé redakční mlčelivosti uvalí na se hanbu, záležející v tom, že dle stavovských poměrů resp. podle běžného názoru o smlčení zpravodajovy osoby se redaktor nezachoval. Jak ale lze tento vyslovený názor srovnati s tím, co zároveň v onom rozhodnutí výše citovaném řečeno o »sdělení svrchovaně důvěrném«?
Dovoluje-li zákon všeobecně výslech redaktora za svědka; žádá-li po něm, aby osvědčil okolnosti, z nichž míní, že hrozí mu škoda majetková a hanba; dovoluje-li zároveň zákon, aby soudce redaktora pod přísahou svědeckou vyslýchal o správnosti těchto okolností resp. o jejich existenci, ponechávaje pak soudcovu volnému uvážení, uznat redaktorův omluvný důvod za platný čili nic — jaké za poměrů těch má býti měřítko »důvěrného sdělení« zpravodajova, když se zároveň odepírá uznat všeobecně běžný pojem redakčního tajemství?
Nechť nás při posuzování této věci nemýlí názor, že úzkostlivým šetřením redakčního tajemství se na škodu soukromých poměrů favorisuje snad přílišně tu a tam nízký útok na čest a dobrou pověst! V takovýchto případech bude ovšem příkazem slušnosti, aby redaktor dobrovolně pojmenoval nekalého původce urážlivé zprávy. Běží nám tu o otázku zásadního donucení redaktora k výpovědi svědecké.
Tu pak sluší uvažovati, jaké zájmy dle poměrů jsou důležitější: zda soukromá účast jednotlivcova nebo veřejný zájem vůbec. Dosavadní pokusy, aby redakčnímu tajemství jakožto takovému dostalo se žádané zvláštní ochrany zákona, učiněny byly sice u nás v Rakousku opětně, zejména při projednání novely z r. 1868 a také ještě v r. 1877, avšak zůstaly marnými. Úspěchy nynějších petic ovšem asi rovněž nebudou značný. Jim v cestu staví se nejenom trestní řád, ale i samo zastaralé naše trestní právo hmotné.

Viz o tom »Dra. Sládečka: »Tiskové právo trestní a policejní«.
Srov. citov. spis Dra. Sládečka.
V tom smyslu i rozh. nejv. soudu z 28./10. 1902, č. 9671 (Ger. Ztg. 1893, č. 29).
»Pressrecht«.

Citace:

JANKO, Jaroslav. Statistický přehled nezaměstnanosti v Československé republice za rok 1924. TABULKA. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 401-412.